„Putin je druhý Hitler.“ „Je to stejné jako v roce 1968.“ „Měli jsme se bránit jako Ukrajinci.“ Lidé, kteří svěřují své vzpomínky Paměti národa, se na válku na Ukrajině dívají optikou svých životních příběhů.
„Myslel jsem si, že zážitky z druhé světové války už jsem zpracoval a nebudu se k nim nikdy vracet. A najednou to tu bylo zas jako lusknutím prstu, když jsem viděl, co se děje na Ukrajině,“ říká výtvarník Zdeněk Urban, jehož otec byl za druhé světové války vězněn nacisty a celá rodina žila ve strachu o život táty.
Od konce února loňského roku se dokumentaristé Paměti národa při natáčení příběhů pamětníků dotazují každého z nich na pocity a názory ohledně ruské agrese vůči Ukrajině. Mnohým z nich přinesla bolestné oživení vlastních vzpomínek nebo zážitků ukrytých v rodinné paměti. Lékař Martin Polák, jehož matka v Terezíně přežila válku, konstatuje:
„Nikdy bych nečekal, že ve 21. století se budu dívat na něco podobného tomu, co se tehdy odehrávalo. Řekl bych, že Rusko používá takřka totožné metody jako nacisté.“
„Vždycky si vzpomenu, jak těžce by to nesla moje maminka, co by pro ni po psychické stránce znamenalo dívat se na to znovu,“ dodává Martin Polák.
Ludmilu Czernekovou zasáhla ruská invaze ještě citelněji. Její maminka totiž byla součástí československé skupiny levicových vystěhovalců, kteří ve dvacátých letech odjeli do Sovětského svazu budovat družstvo Interhelpo. Ludmila se tak narodila v ukrajinském Žitomiru, roku 1941 tu zažila německé bombardování a s matkou a sestrou se jim odtud podařilo uprchnout k příbuzným na Moravu. Právě Žitomir se stal jedním z měst, která se nyní opět stala terčem útoku. „Putin je druhý Hitler,“ říká nekompromisně Ludmila Czerneková.
Dalo se to čekat?
Mnozí pamětníci uvažují o tom, že ruský útok na Ukrajinu se dal předvídat, ale politici ani mezinárodní veřejnost nechtěli brát zjevné indicie na vědomí. „Zpětně se zdá podivné, že to nikdo nečekal. Dlouhou dobu se na tom pracovalo. Rusko se po mnoho let připravovalo poté, co se vzpamatovalo ze strašlivého krachu, jímž pro něj byl rozpad sovětského molochu. A přesto jsme byli všichni překvapeni,“ přemýšlí profesor filozofie Zdeněk Pinc. Ani on sám si nedovedl představit válku v takovém rozsahu:
„Když Putin vpadl do dvou loutkových republik, Doněcku a Luhansku, říkal jsem si, že to mohlo dopadnout hůř. Nenapadlo mě, že je to teprve začátek.“
O tom, že útok se dal předvídat, ale chyběla vůle se na něj připravovat, je přesvědčen i bývalý tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus: „Symptomy tu byly už delší dobu. Tajné služby takové informace měly a dalo se to vyčíst i z veřejných zdrojů.“
Se zlem se nediskutuje
Tomáš Kraus poukazuje na paralelu mezi situací na Ukrajině a událostmi roku 1938 v československém pohraničí, které vyústily v mnichovskou dohodu a odstoupení Sudet nacistickému Německu: „Anexe Krymu roku 2014, to jsou Sudety jako přes kopírák, se vším všudy. Je tam pátá kolona, která v ruštině křičí ,Heim ins Reich‘. Je tam ruskojazyčná menšina, o které diktátor prohlásí, že ji chce ,ochránit‘, a tím pádem tam vpadne. Přitom celý svět vidí, že nejde o tu menšinu, ale o politicko-strategické rozhodnutí.“
„Anexe Krymu byl jasný začátek. A nikomu nedošlo, že to bude pokračovat?“
Tomáš Kraus, jehož nahrávka vznikla pouhých osm dní po ruském vpádu na Ukrajinu, hovoří také o „chamberlainovském syndromu“ Západu, který se dlouho chtěl vyhnout konfliktu i za cenu ústupků Putinovi tak jako západní spojenci Československa v roce 1938.
Podobný názor zastává i Hanuš Hron, přeživší holocaustu, který byl za války vězněn v terezínském ghettu: „Jsem toho názoru, že Západ projevil zbabělost. NATO mělo zahrnout Ukrajinu do svých řad. Diplomaté možná uvažují jinak, ale já si myslím, že kdyby se proti Rusku pohotově a rychle zakročilo, mohli jsme být války ušetřeni,“ říká a dodává: „Se zlem se nediskutuje.“
Dvě invaze v jednom životě
Pro celou generaci pamětníků roku 1968 byl formativním životním zážitkem vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, který rázně ukončil naděje na politické uvolnění spojované s Pražským jarem. Není tedy divu, že mnozí z nich přirovnávají ruský útok na Ukrajinu právě k 21. srpnu 1968.
Patří k nim i architektka Eva Jiřičná, kterou zpráva o srpnové invazi zastihla na stáži v Londýně: „Když jsem v kuchyni z rádia slyšela střelbu a zprávy, že ruské tanky okupují Prahu, opravdu jsem tomu nevěřila. A nedokázala jsem si představit, že to potrvá jednadvacet let. Moje naivita byla taková, že jsem si myslela, že se to vyřeší za čtrnáct dní. A já myslím, že to byla podobná situace, jako když v únoru 2022 začala válka na Ukrajině.“
„Pro mě je strašné pomyšlení, že v jednom životě člověk zažije dvě invaze ruských vojáků.“
Profesor filozofie Zdeněk Pinc dodává, že Ukrajina jedná tak, jak podle jeho názoru mělo jednat i Československo v roce 1968: „Já jsem si už tehdy myslel, že jsme se měli bránit. Asi nebylo možné bránit se jako Ukrajinci zbraněmi a střelbou, ale měli jsme pokračovat v boji slovem a občanskými postoji. Ale základní rozdíl je v tom, že naše politické vedení to po týdnu v Moskvě vzdalo. Jeho heslo ,Jsme s vámi, buďte s námi‘ se potom stalo heslem zrádcovským. To se na Ukrajině zatím nestalo a já jsem přesvědčen, že se to nestane.“ Volodymyr Zelenskyj je podle něj „po dlouhých letech politik, který se zachoval tak, jak měl“.
Humanitární pomoc i příspěvek na zbraně
Mnozí pamětníci se na základě svých životních zkušeností bezprostředně po ruském útoku rozhodli Ukrajincům aktivně pomáhat. Jedním z nich byl restauratér Zdeněk Jelen, který se svým partnerem usmažil během noci stovky řízků a vydali se s nimi ke slovensko-ukrajinské hranici:
„Když jsme tam dojeli, viděli jsme bezmoc. Uviděli jsme ale také, jak se ti lidé rozzářili, když viděli auto s nápisem ,humanitární pomoc‘. Najednou v nich byla jiskra nějaké naděje.“
Následně potom několik lidí odvezl od hranic do Česka v rámci programu Červeného kříže.
Ke slovensko-ukrajinským hranicím zamířil i Emil Voráč, který jako Rom v Čechách po celý život pociťoval rasovou diskriminaci. Byl proto citlivý na rasismus projevující se i v humanitární pomoci: „Všimli jsme si dvojího metru k romským běžencům. Byly tam rodiny, které čekaly dva až čtyři dny, než je odbavili. Dávali je na stranu, pouštěli etnické Ukrajince, ale Romy ne. Jindy se stalo, že etničtí Ukrajinci nechtěli cestovat s romskými Ukrajinci ve stejném autobusu a bylo jim vyhověno. Takže Romové zas čekali další čtyři dny, než jim někdo pomohl.“
Podnikatel a filantrop Dalibor Dědek se rozhodl poskytnout Ukrajině finanční pomoc na nákup zbraní: „Pochopil jsem, že Rusáky může na cestě do Evropy zastavit jen ukrajinská armáda. Jeli jsme za ukrajinským velvyslancem a udělal na mě dojem férového člověka. Poslali jsme přes ambasádu na zbraně pro Ukrajinu prvních dvacet pět milionů, pak dalších dvacet pět a ještě pět na vývoj dronů.“ S výzvou k přispění se obrátil na nejbohatší Čechy a podařilo se mu vybrat velké množství peněz na nejmodernější raketové systémy.
Imperiální režim se živí expanzí
„Jenom se děsím toho, že po prvním vzedmutí národní jednoty se už zase začínají ozývat hlasy, že se tu uprchlíci mají až příliš dobře, že mají vstup do zoo za korunu a mohou zadarmo jezdit tramvají,“ uvažoval v květnu 2022 profesor filozofie Zdeněk Pinc.
„Čecháčci si už zase začínají dělat starosti, o co je Ukrajinci připravili. To je hnus a doufám, že se to nerozšíří. Snad nejsme takoví hajzlíčci, jak si o sobě někdy myslíme.“
Zastavit ruskou invazi je podle něj životně důležité i proto, že ruský totalitní režim by se na Ukrajině nezastavil: „Imperiální režim se může udržet při životě jenom expanzí. To jsme věděli po celých těch třicet let od roku 1989, ale chovali jsme se, jako by tomu tak nebylo. Myslím, že Putin může prohrát. Ale je otázka, do jaké míry bude ten, který přijde po něm, lepší nebo horší.“