Století příběhů: „Je mi to opravdu líto…“ To od příslušníků StB neuslyšíte

/ /
Bohumil Řeřicha (80. léta, prvomájový průvod). Zdroj: archiv pamětníka
Bohumil Řeřicha (80. léta, prvomájový průvod). Zdroj: archiv pamětníka

Jaké životní příběhy za sebou mají „záporáci“ historie? Co zažili? A jak se někdejších řídící důstojníci a tajní spolupracovníci StB dnes ke svým životním etapám před rokem 1989 staví? Poslouchejte další díl podcastu Století příběhů.

Autoři podcastu Století příběhů Mikuláš Kroupa a Adam Drda. Zdroj: Český rozhlas
Autoři podcastu Století příběhů Mikuláš Kroupa a Adam Drda. Zdroj: Český rozhlas

„Je mi to líto, zklamal jsem sebe i své blízké…“ Taková slova byste ve sbírce Paměť národa mezi vzpomínkami bývalých pracovníků StB hledali jen obtížně. „Přitom prosté vyjádření lítosti dává naději ke změně k dobrému,“ říká bývalý hlavní psychiatr AČR, přednosta psychiatrické kliniky v Plzni Jan Vevera. 

Někdo za udávání bral peníze, jiný začal spolupracovat, protože ho vydírali, jiný z kariérních důvodů. 

Jsou bývalí „estébáci“ ještě dnes nebezpeční pro demokracii? Mají snad nějakou zvláštní charakterovou vlastnost, která by je předurčovala k tomu, že v rozhodující chvíli dali přednost zločinnému režimu? A dnes – litují toho?

Na tyto otázky se snaží odpovědět Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři třídílné série z nového rozhlasového cyklu Století příběhů – speciálu Paměti národa a Českého rozhlasu Plus.

Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus

Století příběhů se bude opírat především o jedinečné vzpomínky pamětníků, které během téměř dvaceti let zaznamenali dokumentaristé Paměti národa a také redaktoři Českého rozhlasu. Pořad se bude vysílat pětkrát ročně (vždy několik dílů v tematické sérii) a připravují jej Adam Drda a Mikuláš Kroupa, které rozhlasoví posluchači znají jako autory cyklu Příběhy 20. století (rovněž Český rozhlas Plus).

V čem se „speciál“ liší? Především Příběhy 20. století rozvíjí, věnuje se podrobněji na větším prostoru a živou formou určitým historickým fenoménům – není tedy zaměřen v první řadě na jeden lidský osud a jednu paměť, ale na události, které se odrazily v mnoha životech.

Století příběhů se soustřeďuje na témata, která ukazují, co se ve 20. století české společnosti stalo, a přitom jsou tato témata mnohdy opomíjená, zapomínaná nebo je jejich převládající interpretace sporná. Autoři se také budou snažit ukázat, jak obtížné a často dobrodružné je mapování lidských osudů – a spolu se svými hosty budou zjišťovat, jak se minulost z doby nacismu či komunismu vztahuje k dnešku, co s námi udělala a co nám říká.

Kolik udavačů stačilo, aby StB měla přehled? 

Jak moc byla československá společnost za komunismu „profízlovaná“? Mnoho let zkoumáme archivy, dokumentujeme vzpomínky pamětníků, a přitom jsme stále znovu překvapeni, kolik lidí StB měla a kde všude se její agenti pohybovali, za jakých okolností se nechali tzv. zverbovat. A stejně tak člověka překvapí počty kádrových pracovníků StB, tajných spolupracovníků, ale také množství lidí, kteří tlaku StB naopak odolali. 

Mnozí si mylně představují, že před rokem 1989 v komunistickém Československu udávaly statisíce tajných spolupracovníků. Ve skutečnosti jich bylo řádově méně. StB registrovala – aspoň soudě podle dochované statistiky StB z konce roku 1987 – přesně 4395 spolupracovníků. Podle badatele Archivu bezpečnostních složek Radka Schovánka je k číslu třeba přičíst důvěrníky, agenty VB, vojenskou kontrarozvědku, reálně dojdeme k číslu asi do 20 tisíc spolupracovníků nasazených proti tzv. vnitřnímu nepříteli v době druhé poloviny osmdesátých let. Odkud odevšud StB však čerpala poznatky je podle odborníků v podstatě nemožné číselně vyjádřit, využívala celý totalitní systém „jedné strany“. Počty zaměstnanců MV (ministerstva vnitra), tzv. řídících pracovníků StB, se pohybují mezi 13 tisíci v polovině padesátých let, počet později kolísal mezi 12 až 15 tisíci zaměstnanci MV a 13 500 tzv. „kmenovými“ pracovníky StB na konci 1989.

„Svazky uložené v Archivu bezpečnostních složek však svědčí i o čemsi velmi pozitivním,“ říká Schovánek. „Jsem přesvědčen, že StB ulovila tak jednoho člověka z deseti, které se snažila získat. Devět z deseti případů tedy končí optimisticky. Na jednu stranu to StB stačilo, aby měla jakýsi přehled o disentu, na druhou stranu je dobré, že tolik lidí dokázalo tlak ustát,“ říká badatel Schovánek. 

„Chci se omluvit,“ výjimečně zpytuje svědomí bývalý komunista

Ve sbírce Paměti národa zpřístupňujeme přes patnáct tisíc zpracovaných příběhů, z nichž se asi jen dvě stě věnuje někdejším příslušníkům StB, vyšetřovatelům, bachařům. A jen hrstka z nich na dotaz redaktora vyjadřuje nějakou formu lítosti nad svým jednáním.

Století příběhů: „Je mi to opravdu líto…“ (Bohumil Řeřicha)

Výjimečný je v tomto bývalý komunista Bohumil Řeřicha, který ve svých šestatřiceti letech v roce 1980 vstoupil do KSČ, absolvoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu, chodíval v čele prvomájových průvodů a jako delegát se několikrát zúčastnil sjezdu KSČ v Lounech, nebyl však udavačem StB. Omlouvá se za své členství ve straně až manifestačně oslovením celé společnosti: „Všem občanům této země bych se chtěl omluvit za svou komunistickou minulost. Také bych chtěl vyjádřit upřímnou a hlubokou lítost těm, kteří trpěli, kteří byli pronásledováni, jejich rodinám a hlavně těm, kteří zahynuli nebo byli popraveni za komunistického režimu,” říká s vážně míněnou lítostí v hlase osmdesátiletý Bohumil Řeřicha, jehož vyjádření lítosti v takové jednoznačné podobě je ve sbírce Paměti národa výjimečné.

Popíjeli pivo a skončilo to u výslechu

V podcastu zazní i příběh Petra R., jehož celé jméno autoři neuvádějí na prosbu pamětníka a jeho příbuzných. 

Petr se narodil roku 1950 v Kolíně. Jeho otec pracoval jako právník, matka byla učitelkou. V roce 1968 Petra přijali na Vysokou školu ekonomickou v Praze, bydlel na koleji na Jarově. V roce 1970 byl poprvé vyslýchán Státní bezpečností kvůli jakémusi nedorozumění, k němuž došlo v jednom restauračním zařízení, kde Petr trávil čas se svými spolužáky. „Popíjeli jsme pivo v restauraci na Hlavním nádraží v Praze. Pili jsme hodně. Jeden z nás se na záchodě pozvracel. Dostal se do konfliktu s personálem hospody, nechtěl jim dát deset korun na uklízečku, která to po něm uklízela. A oni zavolali příslušníky VB,“ vypráví Petr, který byl v této věci vyslýchán. 

Byl členem trampské party a policie si ho u výslechu vytipovala jako ustrašeného, prosil, ať ho nevyhazují ze studií. A pak už to šlo ráz na ráz. Zdánlivě náhodou studentu Petrovi na autostopu zastavil důstojník StB, který mu v důvěrném rozhovoru v autě prozradil, že je od StB a viděl shodou okolností jeho spis a že to s ním špatně dopadne. Ale když mu bude podávat zprávy o svých kamarádech z trampu, tak on na oplátku pomůže jemu.

Schůzky se pak konaly s různou frekvencí, někdy i vícekrát do měsíce. V okamžiku, když už se mohlo zdát, že o Petra Státní bezpečnost už nemá zájem, protože už jim nemá, co říct, náhle byl kontakt obnoven. To se stalo, když nastoupil do zaměstnání u československých drah, jezdil jako průvodčí vlakem do zahraničí a to se StB náramně hodilo. 

Řídící důstojník StB Petrovi přidělil krycím jméno odvozené od jeho místa narození „Kolínský“. A tajný spolupracovník mu poskytoval zprávy všeho druhu: od nálady ve společnosti, poměrů na pracovišti až po velmi konkrétní udání na jeho nadřízené. 

Petr spolupráci s tajnou policií ukončil na vlastní žádost v roce 1985. Jak je vidět – šlo to. Jako důvod k přerušení kontaktu uvedl důstojníkovi StB: velké množství pracovních povinností a skutečnost, že se „dekonspiroval“ před svou manželkou. Petr dnes opatrně vyjadřuje lítost nad tím, že nesebral odvahu dříve: „Neměl jsem odvahu, abych jim řekl, že udávat už nebudu. Nejdřív jsem neměl odvahu kvůli studiu, pak jsem se bál o zaměstnání, o rodinu, o dceru Madlenku, aby se dostala do školky.“ Na dalším místě v rozhovoru pro Paměť národa říká, že ho svědomí příliš netrápí, protože prý jim říkal jen důležité a smysluplné věci, když se například někdo nechoval ekologicky, nebo udával svého komunistického nadřízeného. Je mu však líto, že poškodil jméno své rodiny, protože je uveden v seznamech agentů StB. Jeho prastrýc je významný a známý křesťanský filozof. 

Hlavně si nezatěžovat svědomí  

V podcastu zazní i slova lítosti historika Václava Štěpána. Toho estébáci v 60. letech obvinili, že neudal svého spolužáka, který se zapojil do ozbrojeného protikomunistického odboje. Štěpán asi tehdy opravdu měl jen dvě možnosti – buď udávat a pravidelně se scházet s estébáky, nebo jít do vězení. Václav i Petr se snaží své důvody vysvětlovat a je zřejmé, že se za spolupráci s StB stydí. 

Dobová fotografie Václava Štěpána (vlevo). Zdroj: archiv pamětníka
Dobová fotografie Václava Štěpána (vlevo). Zdroj: archiv pamětníka
Závazek StB (Václav Štěpán)

Od bývalých zaměstnanců MV, řídících důstojníků StB, kteří tajné spolupracovníky tzv. verbovali a řídili, slýcháme jiná slova: že byli profesionálové ve svém „zpravodajském“ oboru, a sloužili by proto stejně skvěle komukoliv a kdykoliv. Jednoduše řečeno: udavačství je podle nich třeba v každé době – za Hitlera, Stalina a také dnes. Etickým jednáním si svědomí a cíl své práce tito někdejší soudruzi nekomplikují.