Když se seznámili, měli pocit, že je svedla dohromady osudová náhoda. Oba se totiž narodili ve stejný den – 19. září 1922. Dnes si tedy připomínáme sté výročí narození Dany i Emila Zátopkových. Dana Zátopková svěřila své vzpomínky Paměti národa.
Daně Zátopkové, tehdy ještě Ingrové, bylo už skoro pětadvacet let, když náhodou objevila svůj talent pro hod oštěpem. Stalo se tak roku 1947 v Brně, kde studovala tělesnou výchovu a angličtinu. Po třech semestrech měla skládat závěrečnou zkoušku z atletiky a její spolubydlící, tehdy nejlepší československá oštěpařka Soňa Burianová, ji přemluvila, aby se zapsala na zkoušky právě z oštěpu. Dana neochotně souhlasila, i když do té doby držela v ruce oštěp jen jednou a byla přesvědčena, že jí to vůbec nepůjde. V rozhovoru pro Paměť národa roku 2016 vzpomínala:
„Ale možná právě proto, že jsem se tak podceňovala, jsem se do toho opřela.“
Školní závod tehdy vyhrála a spolužačka se na ni zlobila, že jí zatajila své oštěpařské dovednosti. „Já to neumím, to byla jen náhoda,“ bránila se Dana.
Pustíme ji vůbec do Londýna?
V té době se považovala především za expertku na míčové hry, hrála závodně házenou za Slováckou Slavii Uherské Hradiště. Záhy poté se ovšem začala intenzivně věnovat hodu oštěpem a už za měsíc vyhrála mistrovství republiky.
V následujícím roce se na atletických závodech ve Zlíně seznámila s Emilem Zátopkem. Oba si navzájem pogratulovali k vítězství, když oba ve svých disciplínách překonali tehdejší československé rekordy. A zakrátko měli startovat na olympiádě v Londýně. Psal se rok 1948 a o osudech sportovců čím dál více rozhodovali funkcionáři a jejich politické cíle.
Politika se měla výrazně podepsat i na osudu Dany a Emila Zátopkových. Prozatím se vliv funkcionářů projevil jen v tom, že zvažovali, zda Danu do Londýna vůbec pustí, aby československého běžeckého favorita „nerozptylovala“. Opak byl ale pravdou – Emil Zátopek tam vyhrál zlatou medaili v běhu na deset kilometrů a stříbrnou v pětikilometrovém běhu. Dana skončila v oštěpu sedmá, což ji motivovalo k dalšímu tréninku: věděla, že má potenciál na lepší výsledek.
Krátce po návratu se Dana Ingrová a Emil Zátopek vzali. Žít po boku běžeckého šampióna pro Danu Zátopkovou znamenalo akceptovat jeho velmi svérázné tréninkové metody i to, že běhu podřizoval ve svém životě naprosto všechno. Legendou se stalo jeho běhání ve vysokých botách, někdy prý běhal i s manželkou jako závažím na zádech. Byl nesmírně disciplinovaný, trénink nevynechal ani za cenu, že musel běhat v noci v úplné tmě. V padesátých letech ještě nebyli výživoví poradci a Emil Zátopek na vlastní pěst experimentoval se životosprávou, zkoušel jíst zrní, listí pampelišek nebo pít citrónovou šťávu, kterou si míchal s plavenou křídou, aby ji neutralizoval. Jeho běžecký styl nebyl elegantní, běhal s hlavou podivně vytočenou do strany a s bolestným výrazem, který mu vysloužil přezdívku Emil Hrozný. „To víte, není to gymnastika nebo krasobruslení,“ odpovídal na dotazy, proč se při běhu tváří tak zoufale.
Čtyři zlaté v Helsinkách
Před olympiádou v Helsinkách roku 1952 Dana již měla k dispozici zázemí atletického družstva pražské Sparty: „To už se lépe trénuje, když vás parta trošku táhne,“ vzpomínala později.
Odjezd z Československa do Helsinek poznamenala napjatá situace. Stanislav Jungwirth, jeden z atletů, měl z politických důvodů zakázáno odcestovat. Emil Zátopek prohlásil, že v tom případě nepojede ani on. Nenastoupil do autobusu, který vezl olympioniky na letiště. Dana Zátopková to komentuje:
„Já jsem probrečela celou cestu. Měla jsem strach, že je zavřou, bylo to docela nebezpečné. Když naši papaláši viděli, že to Emil myslí vážně, tak Jungwirthovi vízum dali.“
Oba atleti se nakonec připojili k výpravě českých sportovců později a manželé Zátopkovi v Helsinkách doslova zazářili. Emil získal tři zlaté medaile včetně jedné za maratón, který běžel poprvé v životě. Od Finů si vysloužil přezdívku, jež byla zkomoleninou jeho jména – Satupekka, Pohádkový Péťa. Další, čtvrtou medaili, získala Dana za hod oštěpem.
„Myslím, že jsem ji svým vítězstvím inspiroval,“ řekl poněkud samolibě Zátopek v Helsinkách na tiskové konferenci. „Jen běž a zkus inspirovat jinou, jestli ti taky hodí oštěpem za padesát metrů,“ odsekla mu pohotově manželka.
Sportovní hvězdy v soukolí totality
Vrcholoví sportovci v komunistickém Československu však kromě toho, že se od nich žádaly špičkové výkony, plnili ještě jeden úkol – byli nástroji ve službách režimní propagandy. Emil Zátopek v roce 1953 vstoupil do KSČ, v padesátých se také stal tajným spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky. Režimu několikrát posloužil jako „hlásná trouba“, když se jeho jméno objevilo v Rudém právu pod články schvalujícími perzekuci – ať šlo o popravu Milady Horákové v roce 1950 nebo o zákaz účasti československých sportovců na olympiádě v Los Angeles roku 1984. V roce 1969 se připojil k žalobě několika osobností na komunistického poslance Viléma Nového, který je nařkl, že Jana Palacha naváděli k jeho činu a poradili mu polít se takzvaným studeným ohněm. Emil Zátopek nakonec od žaloby upustil a komunistickému poslanci se omluvil.
To mu už ale nepomohlo – byl vyhozen z armády a vyloučen ze světa vrcholového sportu a v době normalizace několik let kopal studny pro podnik Stavební geologie.
Dana Zátopková uzavřela vrcholovou oštěpařskou kariéru na olympiádě v Římě roku 1960, kde získala stříbrnou medaili:
„Jelikož mi bylo už osmatřicet roků, pokládám to skoro za hodnotnější než to první místo v Helsinkách.“
Dva roky poté se stala trenérkou ve sportovní škole Rudé hvězdy Praha v rámci tělovýchovného odboru ministerstva vnitra. Přijetí neproběhlo zcela hladce. Při jejím prověřování hrály roli domněnky o jejím příbuzenství se Sergejem Ingrem, ministrem obrany v londýnské exilové vládě, který po roce 1948 zůstal v zahraničí (ve skutečnosti šlo o shodu příjmení, Sergej Ingr byl jen kmotrem jejího bratra). Po roce Dana Zátopková přešla pod Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy, kde se stala ústřední trenérkou lehké atletiky.
Olympijský smeták
Oštěp prošel od časů, kdy Dana začínala, velkým vývojem. Za svou sportovní kariéru vyzkoušela spoustu typů, doma na stěně jich viselo kolem třiceti. „Emil byl takový domácí kutil, takže když se zlomily hrábě, popadl můj oštěp a udělal z něj hrábě. Z dalšího oštěpu v nestřeženém okamžiku vyrobil smeták. Já jsem si ho schovávala, myslela jsem, že olympijský oštěp má svoji historickou hodnotu. Ale pak jsem se s tím smířila a vesele jsem s ním zametala.“
Jednoho dne zazvonil u Zátopkových postarší prošedivělý muž. Ještě jako chlapec na olympiádě v Helsinkách Daně značkoval, jak daleko hodila. Na dovolené v Československu ihned zamířil k Zátopkovým, návštěvu památek odložil na později, jen aby mohl vidět onen vítězný oštěp. Dana nechtěla přiznat pravdu, a tak tvrdila, že oštěp je v olympijském muzeu, které se zrovna stěhuje. Ale nakonec se jí návštěvníka zželelo:
„Tak pojďte, já vám ho ukážu, ale nezlobte se, Emil mi z něho udělal smeták.“
Emil Zátopek zemřel 21. listopadu 2000, jeho žena téměř o dvacet let později 13. března 2020.
