Staleté grunty jako cvičné terče pro děla. Jak zmizel šumavský Milov?

/ /
Odstřel kaple v Milově v roce 1954.
Odstřel kaple v Milově v roce 1954.
zdroj: archiv Emila Kintzla

Po modré turistické značce dojdete ze šumavské vesnice Nicov směrem na Kašperské Hory do míst, kde stávala obec Milov. Dnes tu po ní nenajdete žádné stopy, po odsunu německých obyvatel a řádění vojáků Československé lidové armády si to místo vzala zpět příroda...

Kdysi neprostupné šumavské hvozdy, lemované táhlými vlnami pohraničních kopců, byly postupně osidlovány. Ale s přírodou tady lidé žili ve vzácné a úžasné symbióze. Byla jejich živitelkou i domovem, o který se také náležitě starali. Ale to, co tady v průběhu staletí vzkvétalo, bylo v polovině 20. století násilně zpřetrháno.

Náves v Milově, archiv Emila Kintzla
Náves v Milově, archiv Emila Kintzla

Šumavské katastrofy 

„Šumavu v průběhu několika roků potkaly hned tři katastrofy,“ posteskl si před časem dnes už zesnulý šumavský patriot a znalec zdejšího života Emil Kintzl. „První se odehrála koncem třicátých let, kdy své domovy museli opustit čeští obyvatelé, a tím se narušila kontinuita dlouhodobého vývoje této oblasti. Po válce se Češi mohli do svých domovů zase vrátit, ale přišla další rána. Své domovy a území Šumavy muselo tentokrát opustit německé obyvatelstvo.“

Jsme rádi, že čtete naše články!

„Došlo k rozsáhlému vylidnění řady míst, která měla svoji kulturu, tradice a zvyky.“ 

Z prosperujících a opečovávaných vesnic, osad i samot se postupem času rychle stávaly vylidněné a chátrající pustiny, které sloužily jako cíl rabujících „nájezdníků“ z vnitrozemí či přilehlého okolí. 

Statek v Milově, archiv Emila Kintzla
Statek v Milově, archiv Emila Kintzla

Asi největším zásahem do života Šumavy podle pana Kintzla bylo vytvoření rozsáhlého vojenského prostoru počátkem 50. let. Komunistická armáda ráz tohoto území zcela změnila. Celé vesnice srovnala se zemí, zničila řadu historických památek a krajinu u hranic proměnila v nepřístupnou pustinu obehnanou ostnatým drátem a signálními stěnami. Sklárny, hospody, hotely, řemesla, upravená políčka, bohatý kulturní život a udržované církevní stavby vystřídali ozbrojení pohraničníci a tankové střelnice. 

Z mapy Šumavy tak po druhé světové válce zmizely stovky obcí a zaniklo více než tisíc osad, samot a hospodářských stavení. Jedním z takových míst byla i typická horská vesnice Milov. 

Trosky vesnice Milov, archiv Emila Kintzla
Trosky vesnice Milov, archiv Emila Kintzla

Kdysi prosperující vesnici pohltil les

Prostor, kde skoro půlstoletí obec Milov stávala, jsme před časem s panem Emilem Kintzlem navštívili. Nebylo to poprvé, co jsme se spolu vydali na zajímavá a historií zkoušená místa Šumavy. Pan Kintzl to místo znal velmi dobře, dovedl o vesnici a o jejích obyvatelích poutavě vyprávět. Díky němu jsem poznal řadu krásných koutů šumavské přírody a seznámil se s desítkami šťastných i smutných lidských osudů. Nebýt jeho asi bych dodnes nevěděl ani o tomto na první pohled pustém místě nedaleko Kašperských Hor v blízkosti obce Nicov.   

Místo, kde stávala obec Milov, foto M. Petráček
Místo, kde stávala obec Milov, foto M. Petráček

Dnes by tu někdejší vesnici hledal jen málokdo. Místo statků, políček, zahrad, chlévů, stodol a dalších hospodářských stavení je tu jen lesní porost, který Milov, přesněji jeho ruiny, doslova pohltil. Tu a tam je možné mezi stromy a houštím ještě najít mechem porostlé ručně opracované kameny, které byly kdysi součástí nějakého objektu.

Ta smůla...

Tato vesnice byla typicky hospodářská. Měla tu smůlu, že zde žilo velké množství Němců, a taky ležela na takzvané „Sprachgrenze“, tedy na hranici, která dělila obyvatelstvo hovořící česky a německy. Zatímco nedaleké Stachy byly typicky českou obcí, dostaly se tedy do Protektorátu Čechy a Morava, tahle vesnička spadala do Sudet a stihl ji smutný osud: po druhé světové válce ji museli všichni obyvatelé opustit a byli odsunuti přes hranice do Německa,“ říká na místě bývalé vsi – na cestě uprostřed lesa – znalec Šumavy Emil Kinztl. 

Kaple sv. Jana Nepomuckého, archiv Emila Kintzla
Kaple sv. Jana Nepomuckého, archiv Emila Kintzla

Téměř 500 let vesnice žila normálním životem

Historie obce Milov (někdy se užívá i název Mílov, něm. Millau, Milau nebo také Mühlau) přitom sahá až do roku 1584, kdy se její jméno objevuje v seznamu prodávaného zboží při prodeji části kašperského panství. Další zmínku o obci máme z poloviny 17. století. Díky ní víme, že v Milově žilo šest rolníků a chalupníků. Ves se postupně zvětšovala a na počátku 19. století tady v 15 domech žilo 137 obyvatel. V roce 1921 v Milově bydlelo v 17 domech 132 obyvatel převážně německé národnosti. 

Pomník na místě kapličky, foto M. Petráček
Pomník na místě kapličky, foto M. Petráček

„Milov, to byla taková stará zemědělská obec. Bylo tady několik velkých statků. A okolní krajina byly pole, louky, o které se ty rodiny staraly. Je to s podivem, když se teď podíváme na tu pustinu... Vesnice se sestávala asi z patnácti až dvaceti domků většinou zemědělců a lesních dělníků. Děti chodily do školy v Nicově. Takže měly o každodenní tělocvik, těch několik kilometrů, postaráno…“ konstatuje Emil Kintzl. 

Milov žil stejně jako nedaleký Nicov, Řetenice a další okolní obce normálním životem. Před druhou světovou válkou byla řada zdejších mužů členy dobrovolných hasičů v Nicově, kam také milovští obyvatelé chodili do kostela. 

V Milově fungoval Gerhartův hostinec, lahvové pivo bylo k dostání u Marie a Wenzela Müllerových a porcelán a různé nádobí si lidé mohli koupit v obchodě Josefa Krejčího. 

„Museli se o sebe postarat, tady všude, co vidíme dneska, tento porost, tak tady měli pole, protože si museli vypěstovat brambory, řepu, museli si vypěstovat vitamin C, to znamená, zelí, trochu obilí, které se mlelo v blízkých mlýnech, protože na každém potůčku byl mlýn, buď mlel, nebo řezal prkýnka,“ přibližuje tehdejší život na místě bývalé vesnice Milov Emil Kinztl.

Museli se o sebe starat

Po válce lidi z vesnice vyhnali, jejich domy vyrabovali zlatokopové

I po skončení války v Milově stále existovalo 20 stavení s číslem popisným, osud vesnice se ale začal naplňovat. Na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše došlo k nucenému vysídlení sudetských Němců z tehdejšího Československa. To se týkalo i drtivé většiny obyvatel Milova, kteří své domovy, kde po dlouhá desetiletí žili jejich předkové, museli opustit. A tak Milov potkal úděl řady podobných míst na Šumavě. 

Přišli přistěhovalci

„Po válce sem přišli přistěhovalci nebo původní čeští obyvatelé, kteří tady válku mohli ve smíšeném manželství přežít, a zabydleli se zde. Ovšem práce tady byla těžká, nebyli na ni zvyklí, takže vesnice zůstávala opuštěnější a opuštěnější, až se proměnila v ruiny. Sloužila i jako stavební materiál ostatním obcím v okolí a rozpadala se vlastně i přírodní silou,“ konstatuje Emil Kintzl během chůze místy, kde kdysi byla milovská náves a kde to svého času žilo pravidelným životem šumavské horské vísky. 

Vojáci, v pozadí kaple sv. Jana Nepomuckého, archiv Emila Kintzla
Vojáci, v pozadí kaple sv. Jana Nepomuckého, archiv Emila Kintzla

Z opuštěných milovských domů si vojáci udělali cvičné terče

V roce 1950 zůstali ve vsi v jednom domě už jen čtyři lidé. O rok později vesnice úplně zpustla, osiřelá stavení se stala cílem rabujících „nájezdníků“ z vnitrozemí i z blízkého okolí. Zmizelo odtud prakticky vše, co se dalo odnést či odvézt včetně dveří a vrat.

„Vesnice zmizela ze světa ne proto, že by ležela ve vojenském prostoru nebo hraničním pásmu. Ležela ve vnitrozemí, ale po válce nebyl zájem osadníků…“

„Osadníci radši zůstali v Nicově, to je větší vesnice, a tato vesnička prakticky byla opuštěná. Starousedlíci a novousedlíci si z chalup vzali, co potřebovali, a ty chaloupky přirozenou cestou chátraly,“ přibližuje tehdejší dobu Emil Kintzl. Na ještě nedávno pečlivě obdělávaných polích zůstalo neposečené obilí. 

Osud nedobrovolně opuštěných chalup a statků, toho, co z nich za roky bez života ještě zbylo, zpečetili počátkem 50. let vojáci Československé lidové armády. Těm posloužily stoleté grunty, stodoly i obecní pastoušky jako cvičné terče a armáda je postupně všechny rozstřílela. 

Komunistům vadila i kaplička

Emil Kintzl, 2019. Foto M. Petráček
Emil Kintzl, 2019. Foto M. Petráček

Jako němý svědek někdejšího života zůstala na území bývalého Milova už jen kaplička sv. Jana Nepomuckého. Ne nadlouho. V roce 1954 si komunisté vzpomněli i na ni.   

Kaplička

„Komunistům taky vadila, protože to byl režim ateistický a všechno, co bylo trochu od církve a od náboženství, to muselo zmizet.“ 

„Jednoho krásného dne v padesátých letech přijeli zaměstnanci vojenských staveb. Dostali za úkol tu kapličku vyhodit do povětří, prostě zlikvidovat.“ 

„Náhodou zde byl v ten pravý okamžik člověk, který tu hrůzu zaznamenal,“ ukazuje pan Kintzl na místě někdejší kapličky fotografie z jejího zničení. 

„A po devadesátém roce se místní lidé a bývalí obyvatelé, kteří ještě žili, zasloužili o obnovení alespoň základů té kapličky. Byla tam umístěna pamětní deska, kde je plánek vesnice s jednotlivými popisnými čísly, a byl také opraven křížek, který stál vedle kaple.“