Štěstí je dělat to, co je těžké. Příběh vrchlabské disidentky Hany Jüptnerové

/ /
Setkání disidentů – Hana Jüptnerová uvítala prezidenta Václava Havla na jeho oficiální návštěvě Trutnova 27. ledna 1990.
Setkání disidentů – Hana Jüptnerová uvítala prezidenta Václava Havla na jeho oficiální návštěvě Trutnova 27. ledna 1990.

Nebála se vzdorovat režimu na malém městě. Nechodila k volbám, podepsala Chartu 77. Odvahu vzepřít se většině projevila i po sametové revoluci – stala se pěstounkou romských dětí a usilovala o uctění památky zavražděných sudetských Němců.

„Doba mého dětství byla zvláštní. Cítila jsem, že všechno kolem mě je cizí, nábytek po někom, spali jsme v pruhovaných peřinách původních majitelů a nikomu to nepřišlo divné. Nikdo nám neřekl, kdo bydlel v prázdných chaloupkách na stráních. Nikdo o tom nemluvil,“ vyprávěla pro Paměť národa Hana Jüptnerová.

Její rodiče patřili mezi přistěhovalce, kteří přišli do bývalého okresu „Hohenelbe“ na místo 45 tisíc odsunutých německých obyvatel. Narodila se jako Hana Špičková v Trutnově v lednu 1952 a vyrůstala v Herlíkovicích u Vrchlabí v dřevěném dvojdomku po odsunutých Němcích.

Dětství trávila s ostatními dětmi na stráních a v lesích na úpatí Krkonoš a už na střední škole se zajímala o politiku: po srpnové okupaci vymyslela, že jako třída pošlou Alexandru Dubčekovi k narozeninám přání. Našel se ovšem pouze jeden spolužák ochotný přání podepsat.

Sama, sama sebou…

Její život se změnil v noci 28. prosince 1969. Jejich dřevěný domek tehdy zachvátil požár od kamen a Hana si zachránila život jako jediná z rodiny: „Spala jsem v pokojíčku v podkroví, vzbudil mě kouř, pak jsem vyskočila z okna.“

Hana asi v deseti letech v Herlíkovicích. Foto: Paměť národa
Hana asi v deseti letech v Herlíkovicích. Foto: Paměť národa

Maminka s bratrem se z hořícího domu nedostali, otec vyskočil s těžkými popáleninami a za deset dnů zemřel v nemocnici na embolii. Stihl však Haně nadiktovat adresy přátel, na které měla poslat parte matky a bratra. Byla mezi nimi i adresa jeho spolužáka ze studií v Brně Luboše Poláka, se kterým se sblížila a našla u něj druhý domov.

Jeho prostřednictvím se Hana seznámila s prostředím disentu. Luboš Polák žil na Českomoravské vrchovině, a protože nechtěl být součástí normalizačního establishmentu, pracoval jako noční hlídač v místním JZD. Po nocích přepisoval samizdaty a později patřil mezi první signatáře Prohlášení Charta 77.

Na podzim roku 1970 zahájila studia češtiny a němčiny na filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Panovala na ní dusná atmosféra po čistkách, které odstartovaly normalizaci. Poslední rok studia studovala na partnerské univerzitě v Greifswaldu na Baltu. Až na konci pobytu objevila Junge Gemeinde, společenství mladých evangelíků, ve kterém se nadechla svobody. Společenství pořádalo kulturní akce – výstavy, koncerty, přednášky, o nichž se mladým lidem v Československu mohlo jen zdát.

Zastrašování StB

Do Vrchlabí se vrátila po vysoké škole v roce 1976. Nastoupila jako učitelka na gymnázium v Jilemnici, kde poznala svého budoucího manžela Gerharda Jüptnera, který pocházel z neodsunuté německé rodiny. Narodil se v červnu 1945 a jako zázrakem přežil kruté poměry v internačním táboře pro Němce. Manželství se rozpadlo po dvou letech, Hana zůstala sama s dítětem a druhým na cestě.

Svatební fotografie s Gerdem Jüptnerem ze srpna 1977. Foto: Paměť národa
Svatební fotografie s Gerdem Jüptnerem ze srpna 1977. Foto: Paměť národa

Po rozvodu v září 1979 podepsala podruhé Chartu 77. Její první podpis zadržel bývalý partner Luboš Polák, protože ji chtěl chránit před problémy. Krátce po porodu druhého syna ji přijeli vyslýchat estébáci z Brna:

„Většinou jsem mlčela nebo odcházela kojit do vedlejšího pokoje, zatímco oni se hrabali v krabicích a hledali kompromitující materiály. U výslechů jsem vždy mlčela – věděla jsem, že na diskusi s nimi nemám. Při jednom výslechu mi řekli, že řeknou řediteli, když nepůjdu volit. Tak jsem mu to druhý den řekla sama. On to neměl jednoduché, také na něj tlačili. Na druhé straně nemohl vyhodit ženu-samoživitelku jen proto, že nechodí volit. Na tom by si Svobodná Evropa smlsla.“

Komunistický režim se bál medializace potlačování lidských práv, a proto byla vysílání Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky pro disidenty velkou podporou. Běžní občané se zase mohli jejich poslechem dozvědět necenzurované informace.

Hana se syny Janem a Petrem ve Vrchlabí v roce 1981. Foto: Paměť národa
Hana se syny Janem a Petrem ve Vrchlabí v roce 1981. Foto: Paměť národa

Po mateřské dovolené mohla Hana nastoupit zpět na jilemnické gymnázium. Vyhazov se StB nepodařil, tak jí zabavili pas. „To mě mrzelo ze všeho nejvíc, protože jsem jezdila s věčně nemocnými dětmi k Baltu. Když za mnou přijeli Pražáci, tak jsem si jim postěžovala, že mně potupně sebrali pas. Oni se začali smát a říkali: ‚A ty myslíš, že někdo z nás má pas?!‘“

Odvážná slova na pohřbu Pavla Wonky

Být chartistkou na malém městě vyžadovalo kromě velké odvahy také sílu žít osaměle, protože zde chybělo širší společenství disidentů existující ve větších městech. Hana sílu čerpala na setkáních s pražskými disidenty nebo při návštěvách nedalekého Hrádečku, kde pobýval Václav Havel. „Jezdila jsem tam víckrát, půjčovala jsem si knížky, četlo se to mezi přáteli. Cítila jsem se vždycky jako po očistné lázni.“

Hana tak nabírala sílu na pravidelné návštěvy příslušníků StB, kteří se ji snažili zastrašovat. Tlak StB vyvrcholil po jejím vystoupení na pohřbu Pavla Wonky, poslední oběti československého komunistického režimu. Ve Vrchlabí se ho 6. května 1989 zúčastnilo kolem dvou tisíc lidí včetně představitelů Charty a západních diplomatů a Hana pronesla nad jeho rakví odvážná slova na rozloučenou:

„Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země, ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd.“

Pohřeb Pavla Wonky 6. května 1989. Hana na něm pronesla odvážnou řeč. Foto: Paměť národa
Pohřeb Pavla Wonky 6. května 1989. Hana na něm pronesla odvážnou řeč. Foto: Paměť národa

Čtyři dny poté odešla „po dohodě“ ze školy. Cítila, že už nemůže a nechce ve školství zůstat. Opět se ocitla se dvěma dětmi bez prostředků a bez práce. Tu nakonec sehnala v blízké Hartě. Myla nádobí v cukrárně-výrobně. „Byla to dobrá zkušenost, všichni byli ke mně milí. Vypravovaly se tu vtipy a příběhy.“ Potom „povýšila“ – mohla pracovat jako skladnice na stavbě čističky odpadních vod v Hartě. Listopad 1989 byl naštěstí za dveřmi.

Dočkala se svobody a pasu 

Hana se okamžitě zapojila do Občanského fóra ve Vrchlabí. Začala učit na vrchlabském gymnáziu a jako členka zastupitelstva a městské rady se angažovala pro obnovu česko-německých vztahů.

Hana Jüptnerová v roce 2018. Foto: Míša Čaňková/Paměť národa
Hana Jüptnerová v roce 2018. Foto: Míša Čaňková/Paměť národa

Plán česko-německého střediska vzájemného porozumění nevyšel, ale touhy po nápravě minulosti se nevzdala. Její zásluhou vznikl pomníček na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně, kde bylo v květnu 1945 bez řádného soudu zastřeleno 22 německých obyvatel města.

„Po revoluci jsem samozřejmě čekala, co teď bude s tím pasem. Pak už se přehoupla zima a už bylo jaro a já pořád neměla žádnej pas. A přišel takovej jako koresponďák a bylo tam něco napsaný, že se mám někam dostavit. Ani tam nebylo za jakým účelem. A tak jsem říkala: Aha, tak mi asi chtějí vrátit ten pas. Nebo jestli to tam psali, nebo ne? A ve mně se tak všechno jako vzpříčilo a říkám si: Já si tam mám jet pro pas? A tak jsem sedla a napsala jsem jim: Laskavě ať stejným způsobem jako mně ten pas vzali, ať stejným způsobem mi ho zase vrátěj. A nic, že jo. A už se blížilo léto a já si říkám: Kurňa šopa, já zas nemám ten pas. My zas nebudeme moct nikam jet. A já v Německu docela hodně známejch a přátel a každý prázdniny jsem tam jezdívala. No, ale nakonec opravdu přijeli s tím pasem. Až ke dveřím bytu. Tady mi ho odevzdali,“ popsala Hana, jak dostala zpět pas.

Ačkoli Hana Jüptnerová prožila nelehký a ne příliš dlouhý život, zanechala po sobě zřetelnou stopu. Snažila se být prospěšná a kromě svých dvou synů vychovala tři romské děti v pěstounské péči. Zemřela po dlouhé nemoci v 67 letech 7. října 2019.

 

Příběh Hany Jüptnerové se sbírky Paměť národa je součástí putovní výstavy Z totality do totality připravené Pamětí národa Východní Čechy. Výstava odstartovala ve Vrchlabí, kde ji můžete vidět do 24. června. Poté budou příběhy ožívat na náměstích a veřejných prostranstvích v dalších šesti městech. Více informací o výstavách se dozvíte na www.postbellum.cz.