Sověti přinesli do Podkarpatské Rusi bídu. A mazlavý hranatý chléb komisárek

/ /
Drsná příroda Podkarpatské Rusi přilákala ve 30. letech levicového novináře a spisovalatele Ivana Olbrachta, jehož nejslavnější kniha Nikola Šuhaj loupežník popisuje život a smrt slavného rusínského bandity. Foto: Wikimedia Commons
Drsná příroda Podkarpatské Rusi přilákala ve 30. letech levicového novináře a spisovalatele Ivana Olbrachta, jehož nejslavnější kniha Nikola Šuhaj loupežník popisuje život a smrt slavného rusínského bandity. Foto: Wikimedia Commons

Jakmile Rudá armáda dobyla Užhorod, Stalinův diktátorský režim tam začal okamžitě upevňovat moc. Bez ohledu na to, že se Sověti nacházeli na území, které před válkou náleželo Československu. To s odstoupením Podkarpatské Rusi souhlasilo 29. června 1945.

Sovětský svaz zbavil Podkarpatskou Rus německých nacistů a maďarských fašistů, ale pak už nepřinesl do východního cípu Československa nic dobrého.

„Rusové vyhnali Němce z Podkarpatské Rusi na podzim 1944. Stále si pamatuji, jak z jedné strany řeky střílely sovětské raketomety kaťuše. Zdálo se mi, jako by bzučely stovky tisíc komárů,“ řekla Paměti národa Agáta Pilátová. Narodila se v Užhorodě na Podkarpatské Rusi 17. října 1938 jako Csehilyová do rusínsko-maďarské rodiny.

„Po osvobození Podkarpatské Rusi Rudou armádou jsme prožívali čas nadějí, ale i strachu a úzkosti, co bude. Sovětští vojáci byli divocí, vykrádali domy a nevyhnuli se ani našemu,“ uvedla Agáta Pilátová.

„Začali zatýkat rusínskou inteligenci, vzdělané muže, právníky, učitele i studenty převáželi do táborů. Pak je posílali na Sibiř, a hlavně do Donbasu, kde obnovovali válkou zlikvidovaný průmysl. Někdo se vrátil k rodinám po deseti, patnácti letech, někdo vůbec.“

Jsme rádi, že čtete naše články!

Sověti vyhnali československé představitele

Svoje totalitní praktiky na okupované Podkarpatské Rusi nemuseli Sověti Československu nijak vysvětlovat. Rychle ukázali, kdo je pánem v zemi s rozlohou přes 12 tisíc kilometrů čtverečných. Její velikost zhruba odpovídala oblasti, jež by vznikla, kdyby se sloučily Jihomoravský a Olomoucký kraj. V předválečné době, kdy Podkarpatská Rus patřila Československu, tam žilo kolem 600 tisíc obyvatel.

Jazyková mapa předválečného Československa. Zdroj: Wikipedie
Jazyková mapa předválečného Československa. Zdroj: Wikipedie

Koncem října 1944 sice vyslala československá exilová vláda na Podkarpatskou Rus své představitele v čele s ministrem Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským. Sovětský svaz však vystupoval proti nim a usiloval o připojení Podkarpatské Rusi k sobě. Sovětské okupační úřady dokonce donutily zástupce československé vlády Podkarpatskou Rus opustit.

Stalin měl apelovat na Československo, aby vyhovělo žádosti zakarpatských Ukrajinců stát se součástí sovětské Ukrajiny. Podkarpatská Rus však nikdy předtím k Ukrajině nepatřila. Zjišťování přání lidu probíhalo v listopadu a prosinci 1944, kdy lidé podepisovali manifest, ve kterém se domáhali připojení k Ukrajině. Podpisy však byly získávány pod nátlakem, jak popsal ve svém deníku tlumočník sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ Michail Mondič (SMERŠ – rok v táboře nepřítele). Nepodepsání se rovnalo deportaci na Sibiř.

V březnu 1945 obdržel sovětský diktátor Josif Stalin dopis od prezidenta Edvarda Beneše, že Československo považuje připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu za samozřejmé. Dohodu potvrzující ztrátu tohoto území podepsali 29. června 1945 v Moskvě ministerský předseda Zdeněk Fierlinger, státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis a sovětský ministr zahraniční Vjačeslav Michajlovič Molotov.

O osudu jejich země se rozhodovalo bez Rusínů

Československo-sovětské dohody se nezúčastnil žádný rusínský představitel, což vyvolalo vzpomínky na Mnichov 1938. O odtržení Sudet tehdy rozhodly Francie, Anglie, Německo a Itálie bez ČSR, jež svá pohraniční území ztratila. Rusíni už dobře věděli, co Stalinovi přisluhovači dovedou.

„Když Rusové na podzim 1944 přišli, měli seznamy lidí a okamžitě je zatýkali. Jednak čelné politiky, z nichž čtyři popravili, a jednak jádro rusínské inteligence, kterou se snažili zlikvidovat,“ vzpomínala Agáta Pilátová.

Její otec učitel Stefan Csehily sloužil v roce 1938 v době ohrožení republiky Německem jako důstojník Československé armády. Rusové mu po obsazení Užhorodu přikázali, aby dorazil na shromaždiště s dalšími učiteli, právníky a příslušníky rusínské inteligence. Pak je všechny hnali pěšky desítky kilometrů do lágru ve Svaljavě. „Pamatuji se, jak se tatínek ráno myl a říkal: ‚Odcházím a nevím, jestli se vrátím.‘“

Z lágru se dostal díky tyfu a kamarádu komunistovi

Bezprostředně po svém vstupu na Podkarpatskou Rus zřídili Sověti šest koncentračních táborů pro odvlečené Rusíny. „Můj otec měl dvě velké kliky. První, že se hlásil do Československé armády jako československý důstojník. Druhou, že ve Svaljavě onemocněl tyfem. Nevěděli si s ním rady. Transport na nucené práce do Donbasu by nepřežil,“ prohlásila Agáta Pilátová. „Antibiotika ještě nebyla, tak mu dávali injekce do prsou.“

Otec Agáty Pilátové (vpravo) jako důstojník Čsl. armády v Užhorodě.
Otec Agáty Pilátové (vpravo) jako důstojník Čsl. armády v Užhorodě.

Maminka Agáty se dozvěděla, co jejímu muži ve Svaljavě hrozí. Obrátila se na rusínského učitele, komunistu a někdejšího manželova kolegu. „Řekla mu, že Štěpán je ve Svaljavě nemocný, ať mu jde pomoci,“ podotkla Agáta Pilátová. „Tenhle člověk, jmenoval se Mihajl Turjanica, tatínkovi zachránil život. Vyreklamoval ho ve čtyřicítkách teplotách z tábora a dostal ho do nemocnice v Mukačevě. Tam se tatínek uzdravil a šel s Československou armádou dál až do Prahy.“

Stefan Csehily v Praze zůstal i po odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Rusíni z bývalého československého území dostali šanci požádat si o vystěhování do ČSR. Stefanova manželka, její maminka a dcera Agáta si přály odejít za svým otcem do Prahy. Podařilo se jim to ale až v létě 1947, po více než dvou letech.

Se Sovětským svazem přišel mazlavý chléb

„Naše rodina brala jako velké neštěstí, že jsme připadli pod Sovětský svaz. Byla jsem ještě malé osmileté dítě, ale cítila jsem, že bych měla být od Sovětů co nejdál,“ svěřila se Agáta Pilátová. Nástup sovětské moci na Podkarpatskou Rus jí jako malé holčičce utkvěl v hlavě kvůli jedné zdánlivé drobnosti.

Svatební foto rodičů Agáty Pilátové.
Svatební foto rodičů Agáty Pilátové.

„Za války jsme stále měli k jídlu náš dobrý rusínský chléb,“ upozornila Agáta Pilátová. „Když přišli Rusové, přišel s nimi i jejich špatný mazlavý hranatý chléb komisárek.“

Více než dva roky bez tatínka byly pro malou Agátu smutné. Její maminka se s ním viděla jenom jednou. „Ilegálně překročila hranice do Československa a s tatínkem tam prožila tři nebo čtyři týdny,“ prozradila Agáta Pilátová. „Ale nikomu o tajné návštěvě neřekla. Ani mně. Nevěděla jsem, kde maminka je, a modlila jsem se, aby se k nám vrátila.“

V létě 1947 se rodina Csehilyových konečně spojila. „Na Podkarpatské Rusi zůstalo hodně našich příbuzných, například maminka našeho tatínka. Ale za nějakou dobu stejně odešla za svým druhým synem do Maďarska,“ dodala Agáta Pilátová. „Když jsem odjížděla z Užhorodu do Československa, loučila jsem se se svou nejlepší kamarádkou Gabikou. Ale necítila jsem smutek. Jely jsme přece s maminkou a babičkou za naším tatínkem.“

Stejně přijdeme i do Československa, vyhrožoval sovětský major

Stěhování Csehilyových do Československa neprovázely jen příjemné věci. Ještě dříve než opustily Podkarpatskou Rus, sovětský major Šadurov přemlouval Agátinu maminku, ať nikam nejezdí. Krásnou ženu miloval, ale nepřesvědčil ji, ať zůstane. Alespoň ji tedy vystrašil slovy: „My k vám do Československa stejně jednou přijdeme.“

Rodný dům Agáty Pilátové v Užhorodě.
Rodný dům Agáty Pilátové v Užhorodě.

V únoru 1948 nastal v Československu komunistický převrat řízený Sovětským svazem. O 20 let později se slova majora Šadurova naplnila ještě bolestněji, okupací ČSSR vojsky Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem.

Na Podkarpatské Rusi zanechali Csehyliovi nejcennější, co měli – svůj dům v Užhorodu. „Bydleli jsme v krásné jednopatrové prvorepublikové vile, jak někde v Praze na Hanspaulce,“ poznamenala Agáta Pilátová.

„Museli jsme ji opustit a do Československa jsme si odvezli jen nábytek, další vybavení z domu a cenné věci. Československo se v padesátých letech dohodlo se Sovětských svazem na náhradách pro Rusíny, kteří zanechali na Podkarpatské Rusi svůj majetek. Ale většinu peněz si nechal stát, my jich dostali strašně málo. Koupili jsme si za ně stůl a čtyři židle.“

Při odjezdu do Československa pronajali každé rusínské rodině jeden železniční vagón. Do něho si lidé nastěhovali všechno, co se dalo z domu odnést. „Do Prahy jsme jeli pomalu, snad celý týden. Ve vagónu jsme měly i kanape a na nich jsme tam s maminkou a babičkou spaly.“

Zachované nápisy v češtině a maďarštině v Užhorodě. Foto: Wikimedia Commons
Zachované nápisy v češtině a maďarštině v Užhorodě. Foto: Wikimedia Commons

Ženská část rodiny Csehilyových si mohla blahopřát, že se tatínek přidal na konci války ke Svobodově armádě a dorazil s ní až do Prahy. Svou žádost o vystěhování do Československa mohla paní Csehilyová podpořit pádným argumentem – že si přeje, aby rodina byla pohromadě.

Mnoho jiných Rusínů takové štěstí nepotkalo. „Sovětské úřady přijaly přes dvacet pět tisíc rusínských žádostí o odchod do Československa, vyhověly ale asi jen jedné pětině. Nechtěly pouštět především rodiny s dětmi,“ konstatovala Agáta Pilátová.

Když kněz nepřestoupil k pravoslaví, skončil na Sibiři

Někteří příbuzní Agáty Pilátové, kteří z Podkarpatské Rusi nevycestovali, dopadli špatně. Rusové pronásledovali kromě jiných řeckokatolické kněze a nutili je, aby přestoupili na pravoslavnou víru.

Řeckokatolický kostel v Užhorodě. Foto: Wikimedia Commons
Řeckokatolický kostel v Užhorodě. Foto: Wikimedia Commons

„Kdo nepodepsal, toho odvezli do lágru na Sibiř,“ prohlásila Agáta Pilátová. „Můj dědeček, řeckokatolický kněz, měl svým způsobem štěstí, že mu bylo osmdesát let a v roce 1946 umřel. K pravoslaví by také nepřešel a stejně jako jeden nebo dva mí příbuzní by skončil na Sibiři. Byli už starší a zemřeli tam.“

Po příjezdu do Prahy se musela osmiletá Agáta naučit česky. Z rodného Užhorodu uměla pouze rusínsky a maďarsky. Paradoxně jí pomohla vážná nemoc, hnisavá angína. Ležela na infekčním oddělení na Bulovce. S rodiči se dlouhou dobu vídala jen přes sklo, a nezbývalo jí nic jiného, než co nejrychleji porozumět nové řeči a začít jí také mluvit.

V Praze rychle přivykla velkoměstskému životu tak odlišnému od Zakarpatské Rusi — jak se muselo říkat Podkarpatské Rusi po začlenění do Sovětského svazu. Vystudovala gymnázium a po něm filozofii na Karlově univerzitě.

Pracovala v médiích, po roce 1968 ji ale komunisté vyhodili z Učitelských novin za články proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V 70. letech odmítla Agáta Pilátová spolupracovat se Státní bezpečností, na což doplatila nejen ona, ale i její rodina.

Na československé období vzpomíná řada Rusínů jako na nejlepší

Za svými příbuznými na Podkarpatskou Rus se znovu podívala až v druhé polovině 80. let. Poznala, jak z její vlasti udělal Sovětský svaz chudou a zbídačelou zemi. „V Užhorodě jsem šla Kanovnickou ulicí a vrata tam byla pořád stejně zelená jako před čtyřiceti lety. Jenom mnohem víc oprýskaná,“ svěřila se Agáta Pilátová.

Agáta Pilátová při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum
Agáta Pilátová při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum

Po roce 1990 se do médií vrátila a zakládala s dalšími krajany Společnost přátel Podkarpatské Rusi. „Jezdím tam za příbuznými a cítím se pořád nejen Češkou, ale také Rusínkou,“ tvrdí Agáta Pilátová. „Za totality rusínská národnost v Československu neexistovala, všichni jsme byli Ukrajinci, aby se legalizovalo, co udělali Rusové v roce 1945.“

Na Podkarpatskou Rus se po roce 1989 vydává často. „Když tam mluvím s potomky svých příbuzných, kteří na Podkarpatské Rusi po válce zůstali, tak československé období v letech 1919 až 1939 považují za nejlepší v celém dvacátém století,“ shrnula Agáta Pilátová.

„Hodně se toho tenkrát na Podkarpatské Rusi postavilo, rostla vzdělanost lidí. Těší mě, že tam je stále Jubilejní Masarykova škola, Masarykův most a také Masarykova busta z roku 2002 od českého výtvarníka.“

Vzpomínky Agáty Pilátové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na podporte.pametnaroda.cz.