Soused dělal karbanátky z lidského masa, popsala blokádu Leningradu Irina Juřinová

/ /
Irina Juřinová s maminkou v roce 1937. Foto: Paměť národa
Irina Juřinová s maminkou v roce 1937. Foto: Paměť národa

Před devětasedmdesáti lety 8. září 1941 zahájila německá nacistická vojska obléhání Leningradu (dnes Petrohrad). Tehdy jedenáctiletá Irina Juřinová přežila nejtvrdší zimu blokády.

Blokáda trvala neuvěřitelných 29 měsíců do konce ledna 1944. V obleženém městě zemřelo skoro milion lidí hlady. Jedná se o nejdelší a nejkrutější obléhání města v historii válek.

Irina Juřinová v roce v Leningradu v roce 1950. Foto: Paměť národa
Irina Juřinová v roce v Leningradu v roce 1950. Foto: Paměť národa

Irina Juřinová, rozená Klučira, prožívala šťastné dětství v sovětském Leningradě, rodina trávila spoustu času společně. Navštěvovali babičku, chodili do divadla, otec ji učil hrát šachy. Pak ale v červnu 1941 začala válka: „Byl krásný slunečný den, mám dojem, že to byla dokonce neděle. Byla jsem venku a najednou přiběhla máma. ‚Pojď honem domů, začíná válka!‘ Člověk absolutně nechápal, co to obnáší,“ začíná své vyprávění paní Irina. Matka narukovala do armády jakožto vojenská lékařka, bakterioložka, otec byl nasazen v továrně na tanky.

O svou dceru se tatínek staral, dokud hlady a vyčerpáním nezemřel. A to se stalo už po třech měsících blokády v prosinci 1941. Irinu si k sobě vzala babička. Právě s ní požila přelom let 1941 a 1942, tedy nejtvrdší zimu blokády: „Babička byla nesmírně šikovná, všude šmejdila, aby dostala nějaké jídlo. Udělala třeba polívku. Do vody dala klih, co používali truhláři, bobkový list, koření, a tak jsme měly jídlo.“

Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt obecně prospěšné společnosti Post Bellum. Snaží se žákům přiblížit totalitní režimy 20. století jinak, než nabízejí učebnice. Žáci osmých a devátých tříd a studenti středních škol a učilišť tvoří tří až pětičlenné týmy. Během půl roku v doprovodu svého učitele a odborníka z Post Bellum hledají zajímavého člověka ze starší generace, který by jim vyprávěl svůj příběh. Žáci vyprávění pamětníka natočí na diktafon nebo kamery, dohledávají archivní materiály a snaží se příběh zasadit do historického kontextu. Během několika měsíců vytvoří z vyprávění rozhlasovou, televizní či psanou reportáž, některé týmy na motivy příběhu kreslí komiks, jiné secvičují divadelní představení. Do Příběhů našich sousedů se již zapojilo takřka deset tisíc žáků. Chcete-li projekt podpořit, můžete na podporte.pametnaroda.cz.

Spolu s dalšími rodinami bydlela s babičkou v komunálním bytě bez vody a elektřiny. Topilo se spalováním nábytku v provizorních kamnech, která ale celý byt vyhřát nedokázala: „Právě v jednom tomto pokoji bydlela maminka s dvěma malými dětmi. Každý měsíc, ke konci měsíce chodila z úřadu nějaká paní, která kontrolovala, kolik lidí zůstalo naživu. Ten, kdo zůstal naživu, ten dostával potravinový lístky na příští měsíc,“ vyprávěla Irina Juřinová.

„Ta sousedka měla dvě holčičky. Jedna ještě snad neměla ani rok, a umřela. Umřela uprostřed měsíce, a aby na ni dostala lístky na další měsíc, tak ji zamotala do prostěradla a dala ji do kuchyně pod okno, protože se netopilo, nevařilo, takže pod oknem ležela jinovatka. No, a ona tam tu mrvou holčičku měla zhruba půl měsíce, a jak měla přijít ta kontrola, tak ji dala to postýlky. Kontrola přišla, koukla a viděla, jak obě holčičky spí v posteli, jedna mrtvá, druhá živá. Maminka dostala zase lísky na další měsíc pro dvě děti. No, a totéž opakovala i s další holčičkou,“ popsala děsivé zážitky z blokády Leningradu na přelomu let 1941 a 1942.

Jedla lišku i medvěda

Jejich soused prý pekl a prodával karbanátky z lidského masa: „Byly tam případy kanibalismu. Bydleli jsme v prvním patře, no, a říkalo se, že pod námi pán prodává podezřelé karbanátky. Babička z toho měla obrovský strach. Takže jsem musela sedět doma a nikdy se odtamtud nehnout,“ uvedla paní Irina.

Irina Juřinová (vlevo) poprvé v Praze 16. listopadu 1954. Foto: Paměť národa
Irina Juřinová (vlevo) poprvé v Praze 16. listopadu 1954. Foto: Paměť národa

Po několika měsících se vrátila z fronty její maminka. Podařilo se jí najít cestu mimo okupovanou zónu. Záchranu nalezli v jedné menší vesnici, kde je ubytovali v opuštěné chalupě:

„Lidi nám tam velice pomáhali. Třeba přitáhli stehno od lišky, nebo kus medvědího masa. Přišlo jaro a babička dostala nějaké brambory a řekli jí: ‚Prosím tě, tak to zasaďte tady.‘ Měly jsme kousek nějaké hlíny. No, a když to vzešlo, tak celá obec chodila a smáli se nám, protože babička zasadila jednu bramboru vedle druhé. Smáli se nám, že nevíme, jak rostou brambory, jak se sázej, že přijeli městský lidi,“ vzpomínala Irina Juřinová, která se v roce 1944 vrátila s babičkou do Leningradu.

Po válce studovala pedagogiku, ve škole se zamilovala do českého studenta Karla Juřiny. Až do Stalinovy smrti v březnu roku 1953 nebyl možný sňatek s cizincem a vystěhování. Po smrti diktátora Irina s Karlem využili příležitost: „S manželem jsme běželi na matriku. Řekli jsme, že chceme, aby nás úřednice oddala. A podařilo se,“ popisuje s dojetím Irina, která pak s manželem odjela do Československa.

Irina Juřinová při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Foto: Post Bellum
Irina Juřinová při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Foto: Post Bellum
Příběhy Iriny Juřinové zpracovali studenti do krátké reportáže, kterou můžete slyšet v pořadu Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus s dalšími medailonky pamětníků zpracovaných v rámci projektu Příběhy našich sousedů: Pavla Bratinky, někdejšího disidenta a polistopadového ministra, Věry Velínské z Byšice u Mělníka, která vzpomíná na svého dědečka a tatínka, mlynáře potýkající se s nacisty i komunisty, kladenského herce Jiří Wohánky a dalších.