Smutný paradox holocaustu. Vinu pociťovaly oběti, nikoli hlavní strůjci

/ /
Nejspíš skoro všichni z nás, kteří jsme přežili sami, si to celý život vyčítáme, svěřila se Hana Trávová. Foto: Lukáš Žentel
Nejspíš skoro všichni z nás, kteří jsme přežili sami, si to celý život vyčítáme, svěřila se Hana Trávová. Foto: Lukáš Žentel

Zatímco Adolf Eichmann zodpovědný za vyhlazování Židů nepociťoval žádnou vinu, přeživší holocaustu tížila a toto břemeno si často nesli po zbytek života.

Dva dny před svou popravou v roce 1962 sepsal Adolf Eichmann, vedoucí nacistický úředník zodpovídající za transporty a vyhlazování Židů, žádost o milost, v níž mimo jiné uvedl: „Je nutné rozlišovat mezi vůdci nesoucími zodpovědnost a lidmi, jako jsem byl já, donucenými sloužit jako pouhé nástroje v rukou těchto vůdců. Já jsem odpovědným vůdcem nebyl, a proto se necítím být vinen.“

Vzhledem k jeho postoji v průběhu procesu, kdy sebe sama líčil jako pouhé kolečko ve stroji, toliko poslušného pracovníka plnícího rozkazy, lze soudit, že uvedená slova nebyla pouze zoufalým výkřikem odsouzeného na smrt, který se snaží na poslední chvíli zachránit si život, nýbrž že skutečně velmi názorně ilustrují to, jakým způsobem Eichmann nazíral vlastní odpovědnost – a tedy i vinu.

Pocit viny přeživších

Absurdita Eichmannova postoje vyvstává o to více, jsou-li vedle něj postaveny výpovědi obětí nacistického režimu, které měly to štěstí, že svou cestu koncentračními a vyhlazovacími tábory přežily. Mnozí přeživší holocaustu popisují pocit viny, který si nesou celý život.

Téma viny a traumatu přeživších holocaustu zpracoval v komiksu Maus potomek polských Židů Art Spiegelman. Narodil se dva roky po válce a o zkušenostech svých rodičů s koncentračními tábory téměř nic nevěděl do doby, kdy jeho matka Anja spáchala v roce 1968 sebevraždu, aniž by po sobě zanechala jedinou řádku. Jako v mnoha rodinách přeživších bylo i v té jeho téma holocaustu tabu. Maus začal vycházet na pokračování v roce 1980 a po jeho souborném vydání v roce 1991 se stal prvním komiksem, který obdržel Pulitzerovu cenu.

Není to však vina za nějaký morální prohřešek či kriminální čin, je to „pouze“ břemeno připomínající to, že já jsem přežil, zatímco jiní zemřeli, přičemž nebyl žádný důvod k tomu, abych přežil zrovna já, respektive aby zemřeli ti druzí, a já nikoli.

Hana Trávová, která jako jediná z rodiny přežila díky tomu, že na rozdíl od rodičů a bratra nebyla z Terezína transportována do Osvětimi, pro Paměť národa uvedla: „Já jsem přežila. Nemohu říct, že jsem z toho byla šťastná. Myslím, že skoro všichni z nás, kteří jsme přežili sami, si to celý život vyčítáme.“

Její slova potvrzuje i Hugo Pavel, bratr spisovatele Oty Pavla, který byl deportován do Terezína, následně prošel německými koncentračními tábory Schnarchenreuth a Zossen-Wulkow a přežil pochod smrti:

„Leží na mně pocit viny, protože miliony lidí tam zůstalo, a my dnes žijeme – a na člověku to prostě leží, říká si: ‚Lidi to nepřežili, tak proč zrovna já jsem to přežil?‘ Takže aby si dnes někdo myslel, že žijeme s nějakou radostí z osvobození? Ta cena byla příliš vysoká.“

Gertu Čermákovou, která prošla čtyřmi koncentračními tábory a přežila i pobyt ve vyhlazovacím táboře Auschwitz – Birkenau II a pochod smrti, ještě dlouho po návratu trápila jedna událost – vyčítala si, že odmítla obětovat svůj život, aby mohl přežít někdo jiný:

„Ta dcera, která byla stejně stará jako já, šla na stranu těch, kteří pravděpodobně měli jít do plynu, a já jsem zůstala s její maminkou. A pak se stala věc, ze které jsem byla dlouho velmi nešťastná – dnes už ji beru jinak –, protože mi řekla: ‚Podívej se, tvoje maminka stejně šla do plynu, nikoho nemáš, tak si to vyměň s mojí dcerou.‘ […] Já jsem to po chvilce odmítla. Bylo to pro mě hrozně těžké. […] A ona mi to měla velice za zlé. Až po válce, když jsem dospěla, jsem se na to dívala jinak, tehdy jsem však z toho, že jsem ji odmítla, byla dost nešťastná.“

Metafyzická vina

Jak lze v takovém případě chápat vinu? Proč trpí přeživší oběti výčitkami? Karl Jaspers, německý křesťanský filosof, ve své knize Otázka viny: Příspěvek k německé otázce, kterou vydal již rok po skončení války a v níž se snažil napomoci společnosti vypořádat se s vlastní bezprostřední minulostí, rozlišuje vedle viny kriminální, politické a morální ještě vinu metafyzickou.

Ta spočívá v tom, že člověk nese spoluzodpovědnost za lidstvo, tzn. je spoluodpovědný za bezpráví, které se děje druhým lidem. Tato vina však není právně ani morálně postižitelná, je v posledku výrazem sounáležitosti s druhými:

„To, že žiji, když se stalo něco takového, spočívá na mě jako nesmazatelná vina. […] Zůstává stud za cosi stále přítomného, konkrétně neodhalitelného, za cosi, o čem lze v nejlepším případě pojednávat jen všeobecně.“

A je to zřejmě tento druh viny, který pociťovali lidé v koncentračních táborech, když před jejich očima byli nejen vražděni jednotliví lidé, ale byla i systematicky ničena humanita jako taková. Lidskost se stala předmětem technického řešení židovské otázky.

Je smutným paradoxem, že zatímco Eichmann, který byl hlavním řešitelem této otázky, odmítal uvažovat nad odpovědností za své činy a nepociťoval za ně žádnou vinu, jeho oběti, které byly svědky hrozivých důsledků jeho konání, pocit viny tížil a toto břemeno si často nesly po zbytek života.

V souladu s Jaspersem lze říci, že metafyzickou vinu za holocaust nesli všichni lidé, avšak byly to právě přeživší oběti, které ji na základě svého bezprostředního svědectví plně pocítily. Na pocitu viny se u mnohých podílela i naprostá nahodilost toho, že přežili právě oni, ze které vyvěral pocit nezaslouženosti.

Hanuš Hron při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Post Bellum
Hanuš Hron při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Post Bellum

Hanuš Hron, který byl deportován nejdříve do Terezína a později do koncentračního tábora Zossen-Wulkow v Německu, tento fakt reflektuje:

„Já si myslím, že u mě jako u všech ostatních to, že jsme přežili, byla naprostá náhodnost, protože ve své podstatě jsme byli všichni do jednoho určeni k likvidaci. Ta likvidace se ovšem nemohla odehrát v jeden den nebo v jeden měsíc, odehrála se v nějakém časovém prostoru. A [dle toho], kdo se v tomto časovém prostoru octl na kterém místě a ve kterém okamžiku, tak měl šanci to přežít, nebo nepřežít. […] Když jsem se vrátil, tak několik měsíců – nevím proč – jsem měl výčitky svědomí z toho, že jsem to přežil. Znal jsem spoustu lidí, o kterých jsem naprosto autenticky věděl, že byli podstatně lepší než já nebo že měli lepší intelekt než já – lidé na hranici geniality – a tito lidé to nepřežili, a já ano, z toho jsem měl výčitky svědomí.”

Výčitky od druhých

U metafyzického druhu viny, zdůrazňuje Jaspers, je důležité to, že člověk se z ní nezpovídá druhému, a proto ani druhý člověk nemůže klást výčitky či nárok na určité jednání:

Ruth Bondyová si nechala odstranit tetování z Osvětimi. Foto: Paměť národa
Ruth Bondyová si nechala odstranit tetování z Osvětimi. Foto: Paměť národa

„Výčitky zvenčí mají smysl, jen pokud jde o zločin a politickou vinu. Jsou vyslovovány s vůlí uvalit trest a volat k odpovědnosti. Platí právně a politicky, ne morálně a metafyzicky. Zevnitř slyší viník výčitky za své morální selhání a vůči své metafyzické křehkosti.”

Ačkoli člověk nemá právo hnát druhého k odpovědnosti, jde-li o vinu metafyzickou, přesto tomu někteří přeživší čelili, jak vzpomíná Ruth Bondyová, která se narodila v Praze a po válce, během které prošla Terezínem, Osvětimí i Bergen-Belsenem, odešla do Izraele, kde se setkávala s podezřením: „Lidé si tady mysleli, že ti, kteří prošli holocaustem, asi šlapali po mrtvolách, tedy že zůstali naživu jen ti nejkrutější a nejbezohlednější.”

Vykořeněnost

Dalším traumatem, které je společné mnoha přeživším, je vykořeněnost po návratu z koncentračních a vyhlazovacích táborů. Ačkoli se vrátili domů, domov již nenašli. Ruth Bondyová vzpomíná:

„Na česko-německých hranicích auto zastavilo, všichni vystoupili a začali zpívat Kde domov můj. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že to není můj domov.“

Sociolog Alfred Schutz ve svém textu The Homecomer (Navrátilec) zdůrazňuje, že domov je společným žitým prostorem, který sdílíme s druhými, díky čemuž životy druhých ztělesňují prvky našich osobních dějin.

Přeživší se museli vypořádat hned s dvojím vykořeněním – nejdříve byli odvezeni do míst, která byla naprosto nepředstavitelným a zcela jiným světem, než ve kterém do té doby žili. Když se vrátili do svého domova, zjistili, že již neexistuje, protože lidé, se kterými jej sdíleli, a předměty, které k němu patřily, již nebyli, a v jejich bytech často bydleli cizí lidé. Jejich osobní dějiny byly zpřetrhány bez možnosti návratu.

Leckdy se přeživší dokonce místo přivítání setkali se zlobou, jako se to stalo například Erice Žádníkové, která nakonec přiměla člověka, jenž si zabral dům její rodiny, která byla deportována, aby se odstěhoval:

Hana Trávová, rozená Zentnerová, s rodiči a mladším bratrem v roce 1941 na Bílé Hoře v Praze. Konce války se dožila jen ona. Foto: Paměť národa
Hana Trávová, rozená Zentnerová, s rodiči a mladším bratrem v roce 1941 na Bílé Hoře v Praze. Konce války se dožila jen ona. Foto: Paměť národa

„Chalupa byla samozřejmě obsazena tehdejším předsedou KSČ. To byl takový povaleč. […] Té rodině jsem řekla, že se musí vystěhovat, že chci do své chalupy a že jim dávám náhradní byt v baráku mého manžela. […] Celkem to vzali bez odporu, i když se pán tenkrát vyjádřil: ‚Mohla tam svině zajít, mohl jsem mít chalupu.‘ Samozřejmě mě nenáviděl.“

Hana Trávová z těchto důvodů dochází k radikálnímu stanovisku: „Takže moje filosofie je, že když nastanou takové životní chvíle, kdy je to buď – anebo, tak že rodina má zůstat pohromadě, nebo pohromadě zemřít. K tomu jsem dospěla, protože po válce zůstal člověk v téhle situaci absolutně vykořeněný, nebylo čeho se chytit. Nebyla rodina, nebyl nikdo, nebyli babičky, strejdové, tety, sestřenice, rodiče, bráška. Nebylo ani místo, ke kterému by se člověk mohl vrátit. Takže co se mě týče, nejvíc traumatizující doba byla samozřejmě loučení s otcem, matkou, babičkou a tak dál, ale i doba, kdy člověk žil, a nevěděl proč.“

Přetrvávající společenská vyloučenost

Pro mnohé přeživší se ona vykořeněnost neodehrála pouze na osobní rovině v podobě ztráty blízkých a domova, ale i na širší společenské rovině. Pocit cizosti či vyloučenosti byl po válce ještě dlouho živen společenským ovzduším, v němž nadále přetrvávaly antisemitské tendence. Z tohoto důvodu se mnoho Židů rozhodlo změnit si jméno, tedy vzdát se části své identity, aby z jejich jména nebyl znát původ.

Nedělo se tak pouze bezprostředně po válce – například celá rodina Huga Pavla si změnila příjmení z původního Popper až po procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952, ve kterém většina odsouzených (k smrti či na doživotí) byla židovského původu a který odrážel aktuální antisemitský postoj Sovětského svazu.

Zkušenost koncentračního tábora neskončila osvobozením, pro mnohé z přeživších pokračovala či stále pokračuje v podobě vnitřního prožitku viny, ale i v nemožnosti vrátit se do svého světa, ze kterého byli vytrženi – a ona vykořeněnost byla znovu a znovu aktualizována i v následujících letech po válce.

Výpovědi pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa a z Archivu vizuální historie USC Shoah Foundation. Další příběhy z konce války najdete na 1945.pametnaroda.cz, kterou vytvořila obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!