Ať to slyší všichni. Dcery zveřejnily nahrávku tatínka o peklu v Osvětimi

/ /
František Schnurmacher jako důstojník Československé armády při mobilizaci v září 1938. Zdroj: Paměť národa
František Schnurmacher jako důstojník Československé armády při mobilizaci v září 1938. Zdroj: Paměť národa

František Schnurmacher přežil holocaust jako jeden z mála z rozvětvené židovské rodiny z Běhařova v Pošumaví. O svých zážitcích z války vyprávěl až v roce 1982 příteli, který ho natočil na magnetofon. Nahrávku poskytly jeho dcery Paměti národa.

Vyvázli živí z přeplněného terezínského ghetta plného krutostí. Unikli zplynování ve vyhlazovacím táboře Auschwitz. Zubatá s kosou zosobněná v postavách esesáků na ně nedosáhla ani při pochodu smrti z koncentračního tábora Schwarzheide do Varnsdorfu, Litoměřic a Terezína. A přece zaplavoval Františka Schnurmachera a jeho synovce Harryho smutek poté, co se po druhé světové válce vrátili na rodinnou zemědělskou usedlost v pošumavském Běhařově.

„Rodinná bilance byla špatná, hrozná,“ říká František Schnurmacher na nahrávce z roku 1982, když ve věku 69 let svěřoval zážitky z doby války svému kamarádovi Miroslavovi na magnetofon. Tříhodinovou nahrávku poskytly Paměti národa poskytly dcery Františka Schnurmachera.

Dcera Helena po promoci s rodiči. Zdroj: Paměť národa
Dcera Helena po promoci s rodiči. Zdroj: Paměť národa

„Několik večerů jsme tedy seděli nad magnetofonem,“ prozrazuje Helena Střeštíková, starší dcera Františka Schnurmachera. „Tatínek vyprávěl a vyprávěl. Někdy jsem nemohla ani dýchat smutkem, bezmocí a obrovskou lítostí.“

Až v létě 1982 slyšela ucelenou historii všeho, co její tatínek za války prožil. „Svého tátu jsem milovala nejvíc ze všech lidí na světě a po jeho vyprávění k tomu přibyla ohromná úcta k jeho životní síle, morálce a absolutní slušnosti za všech okolností. Navíc byl úžasný optimista, navzdory všemu, co ho potkalo. Dával sílu mamince i nám,“ uvedla k nahrávce Helena Střeštíková.

První facka po Mnichovu

František Schnurmacher se narodil v Běhařově 2. září 1912 jako deváté dítě do židovské rodiny. Jeho otec zahynul během první světové války a František se v roce 1934 ujal rodinného hospodářství. V září roku 1938 byl mobilizován do armády na obranu republiky před nacistickým Německem.

„Byli jsme ochotni dát za vlast své krky,“ konstatoval. „Když jsem se po demobilizaci vracel domů, koupil jsem si v Pardubicích noviny Národní politiku. Doma jsme ji četli. Dozvěděl jsem se z ní, že jsem Židem s velký Ž, parazitem na českém národu. Přitom jsem se vždycky cítil stokrát Čechem a teprve potom jednou Židem. Článek v Národní politice mi dal první velkou facku.“

Svatební fotografie Františka a Vally v březnu 1946. Zdroj: Paměť národa
Svatební fotografie Františka a Vally v březnu 1946. Zdroj: Paměť národa

František v té době přemýšlel i o vystěhování do ciziny. Rodina jeho budoucí ženy Vally měla příbuzné v Kanadě a zažádala si povolení k výjezdu. Františkovým bratrům se ale nechtělo opustit vlast. Měli dobré postavení v zaměstnání i ve společnosti. „Nevěřili, že Československo dopadne jako Německo nebo Rakousko,“ vysvětloval.

Jeho rodina si však také zažádala o povolení pro výjezd do Kanady a obdržela jich devět. „Jela by s námi i maminka,“ říká. Patnáctého března 1939 však Německo obsadilo Československo a pro Schnurmacherovy se zavřela cesta do zahraničí. „Rodina mojí pozdější ženy měla odjet 22. března 1939 a dokonce už odeslala zavazadla s věcmi do francouzského přístavu Le Havre,“ uvádí. „Nejeli už ale nikam. Pro mě byla okupace šokem dvakrát. Jednou jako pro Čecha, podruhé jako pro Žida.“

Schnumacherovi žili na statku v Běhařově a nevedlo se jim zle ani poté, co Němci uvalili na jejich majetek nucenou správu. František unikl díky přímluvě německého nuceného správce prvním transportům českých Židů, které na podzim roku 1940 mířily do ghetta v Lodži na nacisty obsazeném polském území. 

Někteří mladí Židé odvedení ve skupině, z níž se na poslední chvíli dostal František, museli otročit v Panenských Břežanech, kde žila vdova po Reinhardu Heydrichovi, usmrceném československými parašutisty. „Heydrichová se chovala k Židům strašně. Tloukla je, když měli hlad a vzali si brambory z krmení pro prasata,“ uvedl.

V Terezíně jsme vráželi jeden do druhého

Na konci listopadu 1942 se Schnurmacherovi transportu už nevyhnuli. „Mé mamince bylo už skoro sedmdesát let,“ vzpomínal. Dostali příkaz, aby se dostavili do živnostenské školy v Klatovech, kde je nacisté nechali tři dny v karanténě. „Nějaký mladý spratek z SS tam šikanoval nejstaršího bratra Davida, bývalého oficíra ještě za Rakouska-Uherska a štábního kapitána Československé armády,“ vyprávěl. „Dal mu facku, jen aby ukázal, že je příslušníkem Herrenvolku, nadřazené panské rasy.“

Z klatovské školy vypravili nacisté transport do terezínského ghetta. „Už ve vlaku se pomátla teta Anna. Když viděla na cestě z Bohušovic do Terezína lidi před sebou, říkala: ‚Předběhni ty husy a vrať je zpátky.‘“

Podle Františkova vyprávění  se Terezín stavěl pro zhruba šest tisíc vojáků a šest tisíc civilistů, ale transporty Židů z něj udělaly šedesátitisícové město. „V Terezíně jsme vráželi jeden do druhého, vzpomínám na to jako na zlou dobu.“

„Například všechno se v ghettu přepravovalo na šasích a podlahách židovských pohřebních kočárů svezených snad z celého protektorátu, což působilo velmi depresivně.“

František Schnurmacher zažil v Terezíně jako velitele lágru Siegfrieda Seidla, po válce odsouzeného k smrti za napáchaná zvěrstva. „Byl to nehodný, úchylný člověk.  Nechal popravit jedenáct židovských chlapců, kteří napsali tajně dopisy domů a poslali je přes árijské obyvatele Terezína.“

Siegfried Seidl chtěl, aby odsouzence oběsil pro výstrahu někdo z vězňů. Nikdo se však nehlásil. „Seidl řekl, že tedy nechá zastřelit každého desátého vězně. Nakonec na sebe vzal roli kata Áda Fischer, epileptik a vyučený řezník, který dělal i na pitevně. Ádovi lidé vyčítali, že chlapce popravil, ale kdyby je neoběsil, zastřelili by Němci ještě víc lidí,“ říká.

Pomohly mu zkušenosti sedláka

František také vyprávěl, jak Siegfried Seidl pozoroval příjezd Židů v nákladních železničních vozech – takzvaných hytlácích. „Některé Židy vynášeli ven mrtvé, některé polomrtvé. Hodně lidí umřelo na útrapy z cesty v prvních dnech po příjezdu v Terezíně,“ upozorňuje.

Sadistický nacista Siegfried Seidl se v roce 1944 podílel na bleskové deportaci maďarských Židů do Osvětimi. Foto: Wikimedia Commons
Sadistický nacista Siegfried Seidl se v roce 1944 podílel na bleskové deportaci maďarských Židů do Osvětimi. Foto: Wikimedia Commons

„Seidl stál před vagóny, pohupoval se na svých vysokých nablýskaných rajtkách a se zadostiučiněním všechno spokojeně pozoroval. Hrozné bylo, když do Terezína dorazil z Hannoveru vlak s židovskými blázny z celého Německa. Byli pokousaní, pokálení.“

Po Siegfriedu Seidlovi nastoupil do funkce velitele lágru Anton Burger. Nebyl o nic menší zločinec, ba naopak. Osobně terezínské vězně usmrcoval za malicherné přestupky a nejraději by prý hned zabíjel narozená židovská nemluvňata. V roce 1943 se podílel na deportacích řeckých Židů do vyhlazovacích koncentračních táborů. Na rozdíl od po válce popraveného Seidla, ale Anton Burger unikl světské spravedlnosti a dožil se pod falešným jménem Wilhelm Bauer osmdesáti let.

František získal v Terezíně díky svým zkušenostem z rodinné zemědělské usedlosti v Běhařově místo štolby. Staral se o 25 tažných koní a čtyři koně jezdecké. Na nejlepším z nich, Gastonovi, se projížděl právě Anton Burger. František pracoval s koňmi na polích, takže se dostal k zelenině, díky níž netrpěla jeho rodina takovým hladem jako ostatní terezínští vězňové.

„Kradl jsem třeba rajčata. Dával jsem je do ušitých pytlíků a do Terezína je pašoval zabalené v celtách na koňských chomoutech.  Při šporkách, tedy kontrolách, jsem koně vždycky vydráždil. Dělali paseku a četníci nás raději rychle pustili do tábora,“ prozrazuje.

Injekce s mlékem ho uchránila před transportem

Zeleninu vyměňoval František například za zbytky chleba a rohlíků nebo za cigarety. Esesáci s kuřivem čile obchodovali. „Náramně z toho zbohatli. Cigareta stála v Terezíně šedesát korun. Oni ji ale kupovali třeba za pět. Navíc je zabavovali překupníkům a prodávali je vícekrát.“

V Terezíně trápily vězně blechy. „Byly jich tam miliony. Naučil jsem se je chytat a rozmačkávat ve spánku. Někdy jsem jich chytil třináct, jindy osmnáct,“ podotýká. Díky práci na koňském povozu získal František v Terezíně malá kamínka. „Ukradl jsem je někomu z ulice. Stejně jsem pak přišel i ke kouřovodu. Kamínka jsem odnesl mamince. Žila s dalšími ženami z naší rodiny na půdě. Mohly si tam topit i vařit.“

Z Terezína odjížděly transporty s Židy do vyhlazovacího tábora Auschwitz, který nacisté zřídili na polském okupovaném území u městečka Osvětim. František se po svém nástupu do terezínského ghetta málem ocitl hned v prvním z nich. Transport odjel v druhé polovině ledna 1943 a skončili v něm sestra Františka se svým manželem a dvěma dětmi.

„Tenkrát hodně mrzlo, bylo mínus patnáct stupňů. Měl jsem teplotu, ale ne tak vysokou, abych nemohl do transportu.  Vedle mě na kavalci ležel doktor Popper, obvodní lékař z Kolovče. Říkal mi: ‚V takovém stavu transport nepřežiješ, počkej tady.‘ Pak odešel, sehnal mléko z dětského domova a píchl mi ho injekcí. Dostal jsem okamžitě horečky čtyřicítky a z transportu mě vyřadil. Ale jel v něm doktor Popper se ženou i s dětmi. Všichni v Auschwitzu zahynuli.“

Františka před transportem z Terezína dlouho chránila práce s koňmi. Jeho synovce Harryho zase zedničina – pracoval na stavbě terezínského lazaretu. Jejich příbuzní ale odjížděli z Terezína neznámo kam. „Vědělo se, že transporty míří na východ, ale nevědělo se kam. A třeba o Birkenau se mluvilo jako o pracovním, a ne o vyhlazovacím lágru,“ uvedl.

Šok po příjezdu do stanice Auschwitz

O zařazení Židů do transportů rozhodovala v Terezíně židovská rada starších podřízená německé komandatuře. „Nebyla to populární práce. V srpnu 1943 odešel s transportem nejstarší bratr David. Před koncem roku 1943 vypravili Němci z Terezína další pětitisícový transport. Do něj zařadila rada starších zbytek naší rodiny kromě mě a Harryho. Nechtěli jsme ale opustit maminku a sestry a do transportu jsme se přihlásili dobrovolně. Musel jsem ale požádat o souhlas Burgera. Kývnul jen hlavou, že souhlasí,“ vypráví.

Ve zvláštních nákladních vagónech, hytlácích, se jezdilo do Osvětimi po padesáti lidech. Cíl své pouti ale dopředu neznali. Dobrovolníci, kteří se rozhodli jet s rodinami, byli ovšem navíc. Do jednoho hytláku jich proto Němci namačkali pětasedmdesát. „Cesta byla moc špatná. V hytláku jsme neměli žádný záchod, jen kýbl. Vzduch dovnitř proudil jediným otvorem – malým zamřížovaným okénkem. Pokud se někomu udělalo nevolno, šel k němu. Ostatní ale remcali, že ho zakrývá. Cesta trvala snad třicet hodin. Na jejím konci jsme uviděli nápis Auschwitz. Byli jsme rozčarováni, tušili jsme, že Auschwitz je něco zlého,“ říká.

Příjezd do Osvětimi představoval pro Františka jednou z mnoha hrůz, jaké ho za války potkaly. „Vřítily se k nám přízraky. Lidi šílenci, fanatici. Byli to ponejvíc Poláci, vězňové s holemi. Tloukli nás hlava nehlava, mladého, starého, tenkého, tlustého. Řvali, křičeli, úmyslně dělali paniku,“ vzpomíná. „Bylo to peklo. Myslel jsem na maminku v jiném vagóně. Jestli ji utlučou nebo neutlučou? Jestli ji naše holky dokážou ochránit, nebo ne?“

Pak nastoupili na židovské muže, ženy a děti esesáci s vlčáky, dogami a dobrmany a nacpali je do bloků. V jednom se mačkalo 600 vězňů, spali na třípatrových kavalcích. „První noc se snažili esesáci lidi vynervovat, kopali do nich a tloukli je,“ popsal.

Pak nastala surová očista. „Svlékli nás donaha a postavili na dlaždičky pod otevřená okna. Byla strašná zima a stáli jsme tam až do rána. Pak nás osprchovali studenou vodou a stříkali na nás štětkou dezinfekci. Nakonec nás úplně všude oholili tupými žiletkami.“

Vězni nafasovali chatrné oblečení, tričko, letní kabátek a plášť. „Dostali jsme čaj, ale k pití nebyl. Myl jsem si v něm nohy. Na prkně nás leželo šest, zimou jsme chodili na záchod několikrát za noc a budili ostatní. S bratrem Pavlem jsme spali pod dvěma dekami, abychom se zahřáli. Hned po příjezdu do Osvětimi umírali staří lidé, tak jsme si brali deky po nich,“ líčil.

Pohyb! Rychle! Slyšeli v lágru pořád

Na bloku, kde živořil František, dělal Ältestera, jakéhosi starostu, Hugo Karen. „Choval se k nám krajně slušně, ale na Harryho bloku byl Ältesterem jeho bývalý spolužák z gymnázia a ten vězně bil,“ vyprávěl.

„V Osvětimi se to nedalo nazvat životem, jen jsme existovali. K jídlu jsme měli pořád tuřínovou polévku. Jednu dobu jsem ji už nedokázal jíst a raději jsem hladověl. Dostávali jsme na den kousek chleba, někdy kousek margarinu a lžičku tuřínové marmelády.“

Nejstarší bratr David, který přijel do Terezína dříve, ležel po Františkově příjezdu na marodce. Trpěl furunkolózou, hnisavým onemocněním kůže. Místo obvazů mu pokrývaly hlavu krepové papíry. „Doktor Hellmann mě za ním pustil. Kdyby se to dozvěděli esesáci, utloukli by jeho i mě. David stále mluvil o invazi Spojenců do západní Evropy a věřil, že pak Němci kapitulují.“

František musel v Osvětimi stále myslet na svou maminku. „Když jsme stáli nekonečně dlouho v mrazu na Apelplatzu, věděl jsem, že nedaleko stojí také ona,“ svěřil se.

„V Osvětimi jsme přenášeli kameny na stavbu Lagerstrasse, táborové ulice. Kdo si vzal malý kámen, toho dozorci bili holí do hlavy. Kdo nemohl, toho dorazili. Přišel jsem na to, že nejlepší je tahat dlouhé, ale tenké kameny. Vypadaly jako velké, ale moc nevážily. Nejčastějšími slovy v Osvětimi byly Bewegung a Los – pohyb a rychle.“

Táborová kápa

Lagerältestera, tedy nejvyšší táborové kápo, dělal Arno Böhme. „Byl to vrah a zločinec z povolání odsouzený k smrti. Němci si ho ale vybrali jako Lagerältestera do Osvětimi,“ vysvětlil. „Chodil mezi vězni a za ním osmiletý kluk s pěti šesti hůlkami na rukou. Arno se nevrátil z pochůzky dřív, dokud všechny hůlky nerozmlátil o vězně. Kameny nás nechal přenášet nesmyslně z místa na místo i v neděli. Prý aby se nám nezkrátili žíly.“

Dřevěné palandy v jednom z osvětimských baráků. Zdroj: Wikimedia Commons
Dřevěné palandy v jednom z osvětimských baráků. Zdroj: Wikimedia Commons

V noci z 8. na 9. března 1944 poslali esesáci do plynu transport, který dorazil do Osvětimi v září 1943 (František Schnurmacher ve svých vzpomínkách datuje do 6. března, pozn. redaktora). „Měl jsem v něm hodně kamarádů. Šestý březen je pro mě proto stejným dnem jako pro většinu lidí Dušičky,“ řekl.

„Šestého března ale zplynovali i Arno Böhmeho a žilo se nám o hodně lépe. Lagerältesterem udělali Němci Williho, bývalého elitního kasaře. Willi byl hezoun a nikdy nikomu neublížil. Choval se výborně, bral si děti do náručí a říkaly mu – Onkel Willi, Onkel Willi (strýček Willi). Kdybych ho teď potkal, klidně bych ho pozval na večeři nebo k sobě na chatu.“ 

Když Willi vybíral vedoucí bloků, přikročil k šokujícímu výběru. „Svolal nás všechny ven a ptal se, kdo umí hrát fotbal. Pak mezi nás hodil šest míčů. Kdo se mu při hře líbil, toho udělal blokovým. Díky tomu nedělali blokové brutální povahy, ale normální lidi. Za Williho se přestalo chodit i na kámen. Uměl to i s Němci, byl taktik,“ dodává.

Třikrát před doktorem Mengele

Osvětimská továrna na smrt jela na plné obrátky. Každý den umíralo v plynových komorách kolem osmi tisíc lidí, další tisíce na nemoci a podvýživu při práci nebo na blocích. Historici odhadují, že každý den v Osvětimi zahynulo až 15 tisíc lidí.

„Mrtví se vyváželi za bloky a ráno je kluci nakládali na rollwagen. Když bylo mrtvých moc, viseli dolů jako snopy. Rollkápo dělal v našem lágru Áda Fischer, terezínský kat. Když klukům rollwagen zapadl do bahna a nehnuli s ním, tloukl je bičem jako koně.“

Blokovým u Františka Schnumachera byl Adolf Sonneberg, starý koncentráčnický vlk zavřený nacisty už v roce 1934. „Na návštěvu za ním chodil blokový z druhého tábora, nějaký Schachmeister. Nosil Sonnebergovi krakovské noviny Krakauer Zeitung. Osmého června 1944 dopoledne přinesl noviny ze sedmého, kde se psalo o invazi Spojenců do Normandie. Běžel jsem hned za bratrem Davidem na marodku a řekl mu o tom. Poděkoval mi za zprávu a odpoledne umřel.“

Příjezd maďarských Židů do Osvětimi zachytili v květnu 1944 dva příslušníci SS na 200 fotografiích, které po osvobození našla maďarská Židovka Lili Jacob v pobočném táboře Gross Rosen v Mittelbau-Dora. Zdroj: Wikimedia Commons
Příjezd maďarských Židů do Osvětimi zachytili v květnu 1944 dva příslušníci SS na 200 fotografiích, které po osvobození našla maďarská Židovka Lili Jacob v pobočném táboře Gross Rosen v Mittelbau-Dora. Zdroj: Wikimedia Commons

Ještě před smrtí bratra prožil František v Osvětimi své nejhorší časy. „V březnu začala likvidace maďarského židovstva. Maďaři si své Židy dlouho chránili. Kšeftovalo se při tom s lidskými životy. Vyměňovaly se třeba za auta,“ podotkl. „Na jaře 1944 ale šli do transportů i maďarští Židé. Do plynu chodil jeden transport za druhým, nic horšího se v Osvětimi neodehrávalo. Kvůli likvidaci maďarských Židů odkládali Němci i naplánované zplynování cikánů.“

Transport, v němž přijel František do Osvětimi, měl určenou likvidaci po půl roce – na 20. června 1944. „Němcům už ale chyběli dělníci pro válečný průmysl a 20. června vyšlo nařízení o totálním nasazení vězňů. Pro práci nás vybíral doktor Josef Mengele. Byl jsem před ním třikrát. Měl jsem štěstí a stal jsem se účastníkem prvního živého transportu, který vůbec kdy odjel z Osvětimi.“

Vyhlazovací tábor opustilo 1000 mužů, 500 chlapců a 500 žen. Na práci do Německa vybral doktor Mengele ještě Františkova bratra Pavla, sestru Jindřišku a synovce Harryho.

„Odjížděli jsme 1. července 1944 a do poslední chvíle jsme se báli, že jdeme do plynu. K hytlákům nás vedl Willi, abychom věřili, že odjíždíme pryč z Osvětimi, a ne na smrt.“

Většina maminek neodjela. Šly s dětmi do plynu

Prvního července se naposledy viděl s maminkou, sestrou nebo švagrem. Zanedlouho zemřeli v plynových komorách. Doktor Mengele vybral na práci v Německu i židovské ženy, jež žily v Osvětimi se svými dětmi.

„Devadesát pět procent z nich odmítlo odjet a zůstaly se svými dětmi až do smrti v plynových komorách,“ upozornil. „Maminkám, které od dětí odjely, se zazlívalo, co udělaly. Když se dožily konce války, tak se některé přestěhovaly do Ameriky a měly tam nové děti, aby zapomněly.“

Některé matky opustily Osvětim i proto, že byly jedinými z celé rodiny, kdo mohl přežít. „Bylo to peklo, co se dělo,“ opakoval František.  Dne 3. července 1944 ho nacisté vysadili s dalšími vězni v saském městě Schwarzheide. Američané tam rozbombardovali továrnu na syntetický benzín. Vězni s Osvětimi ji tam začali obnovovat a budovali betonové protiletecké kryty.

Esesáci byli buď hodně zlí, nebo jenom zlí

„Ve Schwarzheide jsme měli proti Osvětimi náramné bydlení – místnosti jen pro dvacet čtyři nebo dvanáct lidí a dvojáky kavalce. První den jsme dostali k jídlu guláš a brambory a pochutnávali si. Pak se ale ukázalo, že se spletli a dostávali jsme už jen vězeňskou stravu, ale lepší než v Osvětimi. Jenže sušená zelenina v polévce nás píchala do krku jak ostnatý drát. Ve Schwarzheide byli i francouzští zajatci pod ochranou Mezinárodního červeného kříže. Moc toho nenadělali, zapíchli lopaty, dali si pauzu, jedli sardinky s chlebem a kouřili,“ popisuje.

Tábor ve Schwarzheide byl vzdálený 130 kilometrů od Terezína. Zdroj: Wikimedia Commons
Tábor ve Schwarzheide byl vzdálený 130 kilometrů od Terezína. Zdroj: Wikimedia Commons

Podle Františka dřeli vězni ve Schwarzheide jak na galejích. Při výstavbě protileteckých krytů přenášeli za noc 400 pytlů s cementem. Beton rozváželi po lešení na vozících. Když měli ve vedru žízeň, pili někteří vodu, jež vytékala z vozíků. Pitnou totiž neměli. „Výtah na beton obsluhoval francouzský vysokoškolák. Když už jsme nemohli, uměl výtah porouchat a my si na patnáct nebo i na třicet minut odpočinuli,“ prozradil.

Vězni vykládali ve Schwarzheide také vagóny se stavebním materiálem. „V našem komandu bylo padesát lidi. Třicet z nich doktoři, právníci nebo úředníci. Neuměli si vybrat správné špičaté lopaty, tak jsem jim musel poradit. Za dvanáct hodin jsme museli vyházet čtyři vagóny. Někdy jsme to nestihli a Němci nás bili. Mně jeden při výprasku naštípl obratel,“ vyprávěl s tím, že hlavně říjen 1944 byl pro vězně strašný.

Hodně pršelo a foukalo. „Udělali jsme si pršipláště z pytlů na cement. Esesáci na to přišli a zmlátili nás. Esesáci byli buď hodně zlí, nebo jenom zlí.“

K vězňům se naopak chovali lidsky dva němečtí vojáci, kteří po zranění už nemohli na frontu a skončili ve Schwarzheide. „Jeden studoval před válkou na univerzitě v Paříži a říkali jsme mu Sorboňák. Netloukl nás, nenadával nám a ani nám netykal. Další raněný voják byl Bavorák Höhne, roztomilý kluk. Do komanda nám nosil půlku chleba, když ho někde ukradl nebo sehnal.“

Esesák utloukl za den až tři židovské vězně

I ve Schwarzheide však šlo někdy o životy podobně jako v Osvětimi. V nejhorším světle se tam ukazoval rumunský Němec Romajko. „Byl to hrubý primitiv. Za směnu zabil i dva tři lidi. Utloukl je kamenem, pažbou nebo holí. Moc už nepotřebovali, jak byli zesláblí.“

Řádění Romajka udělal přítrž až Lagerältester, zavřený německý sociální demokrat s velkým slovem u esesáků. Pohrozil Romajkovi, že řekne veliteli tábora, že zabíjí vězně, kteří mají pracovat pro Říši.

Stejně jako v Terezíně využil František ve Schwarzheide svých řemeslných a technických dovedností z práce na zemědělské usedlosti. Když Němci potřebovali topiče ke kotli na horkou vodu pro míchaní betonu v mrazech, okamžitě se přihlásil. Na šest týdnů získal pohodovou práci a jako pomocníka si vzal vyčerpaného kamaráda Leoše, jemuž hrozila při dřině na stavbě smrt.

Továrna ve Schwarzheide nepřestávala být terčem spojeneckých náletů a umírali při nich také židovští vězni. „Třaskavá bomba trefila barák s třinácti kluky. Museli jim amputovat nohy a ruce. Řezali jim je pilkami bez umrtvení. Jedenáct zraněných zemřelo na otravu krve. Přežili jen Honza Popper a Láďa Eisner,“ konstatoval František.

Zpátky do Terezína

Před koncem války prchali němečtí civilisté před Sovětskou armádou na západ a jedna rodina nemohla dál, protože tažnému volovi zchromla noha. Za vězni přišel esesák a ptal se, kdo z vězňů dokáže léčit zvířata. František se přihlásil. Tvrdil, že má osm semestrů veteriny, ale vyhodili ho kvůli flámům a holkám.

„Nechal jsem si ve vesnici sehnat asi sto nebo dvě stě hojivých mastí. Volovi vyčistil patky na kopytech a nohu mu obvázal. Babka, které zvíře patřilo, mi přinesla svačinu. Chleba se špekem. Esesák jí dovolil, ať mi ho dá, i když špek mi snědl. Druhý den jsem dostal chleba s marmeládou, třetí den s tvarohem. Esesák o mě sice říkal, že jsem zločinec, ale bokem jsem si mohl dát tajně pár šluků z jeho cigarety. Pak mě ale vůl zklamal, uzdravil se a vstal.“

Dne 19. dubna 1945 se vydal na cestu ze Schwarzheide, kam se blížili Sověti, na pochod smrti. Komu z vězňů nestačily síly, skončil rukou esesáckých vrahů. Pochod dorazil přes Varnsdorf a Litoměřice až do Terezína. Tam se František Schnurmacher i jeho synovec Harry dočkali osvobození.

„Přes Prahu jsme se vrátili do Běhařova. Náš dům byl ale opuštěný a vykradený,“ popsal návrat. „Pak jsme dostali dopis od mého bratra Pavla, že je naživu. V červenci se vrátila i sestra Jindřiška, ale v hrozném stavu. V koncentračním táboře Bergen-Belsen přežila epidemii tyfu.“ Bratr Pavel si však svobody neužíval dlouho. Zemřel v roce 1948 na infarkt. Jindřiška skonala v roce 1962 a zůstala bezdětná.

Už za mnou zase lezeš, holka...

František se po válce setkal i se svou dívkou Vally, se kterou se potkali v Terezíně i Osvětimi. „Já jsem se Vally vždycky smál, že nemohla beze mě vydržet. Přijela za mnou už do Terezína. Tedy ne přímo za mnou, ale s transportem. A když v květnu 1944 přijela do Osvětimi, řekl jsem jí: Už za mnou zase lezeš, holka.“ Zatímco Vally přežila, její bratr zahynul během války neznámo kde a kdy. Vzali se v roce 1946 a v roce 1947 a 1949 se jim narodily dcery Helena a Hana.

František Schnurmacher s ženou Vally a dcerami Helenou (vpravo) a Hanou. Zdroj: Paměť národa
František Schnurmacher s ženou Vally a dcerami Helenou (vpravo) a Hanou. Zdroj: Paměť národa

František dostal po návratu domů zpátky rodinnou zemědělskou usedlost i s pozemky o výměře 16 hektarů. „Mé ženě vrátili, pro čerta, dvacet hektarů, takže se ze mě stal po roce 1948 vesnický boháč, kulak,“ posteskl. „Klid jsem měl, až když jsem udělal velké gesto a věnoval všechno státu.“

Jeho dcery však 31 let po pádu komunistického režimu uvedly jeho „gesto“ na pravou míru. K formulaci „darování hospodářství státu“ totiž patřily křiklavě červené uvozovky – Františkovi v 50. letech nic jiné nezbylo. Komunisté mu odebrali i honební lístek a lovecké zbraně – stejně jako za války nacisté.

František Schnurmacher s dcerami. Zdroj: Paměť národa
František Schnurmacher s dcerami. Zdroj: Paměť národa

Aby uživil rodinu, pracoval v mlékárně a Drůbežářských závodech Klatovy. Jeho paní Vally zůstala domácnosti. Totalitní režim ji ocejchoval jako nespolehlivou osobu. Potajmu však dělala účetnictví pro Jednotné zemědělské družstvo. Jeho zaměstnankyně to nezvládaly.

V roce 1963 přinutili komunisté Františka Schnurmachera ke stěhování do Domažlic. Rodině ztrpčoval režim život všemožnými ústrky – zakázal jim chovat drobná hospodářská zvířata. Oběma dcerám komunistický aparát ztěžoval možnosti studia.

Přesun do domažlického paneláku byl pro rodinu velmi těžký. Opouštěli statek, kde Františkovi předci žili od 18. století. Vally Schnurmacherová zemřela v roce 1980. František ji následoval o čtyři roky později. Po roce 1989 dostala rodina zpět jen malou část majetku pozbytého v 50. letech.

Nahrávka z roku 1982

Podle správce portálu Paměť národa Michala Šmída je svědectví Františka Schnurmachera ojedinělé dobou svého vzniku. V roce 1982 se totiž v Československu z různých důvodů příliš nepsalo ani nemluvilo o židovských spoluobčanech, kteří zažili hrůzy holocaustu. 

Příběh Františka Schnurmachera je podle Michala Šmída výjimečný i z jiného důvodu: „František byl sedlák, hospodařil na statku v pošumavském Běhařově. Nabyl tak určité zkušenosti a dovednosti, které mu mohly v mezních situacích během věznění v nacistických koncentračních táborech pomoci k přežití.“

Linda Wolfová, vedoucí produkce dokumentačního oddělení neziskové organizace Post Bellum, jež spravuje sbírku Paměť národa, doplňuje: „Nahrávka Františka Schnurmachera není určitě jediným svědectvím, namluveným pamětníkem pro jeho děti nebo vnoučata. Pokud rodiny opatrují jakékoliv zvukové nebo audiovizuální záznamy svých předků, velmi rádi je zveřejníme ve sbírce Paměti národa.“

Sbírka Paměť národa je jednou z nejrozsáhlejších veřejně přístupných on-line pamětnických databází v Evropě. Obsahuje svědectví více než deseti tisíc pamětníků o událostech 20. století. Archiv příběhů pamětníků spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte jinak na podporte.pametnaroda.cz. Paměť národa můžete podpořit i nákupem vánočních dárků v e-shopu Paměti národa na eshop.pametnaroda.cz.