Věra Vrbová byla na přelomu září a října 1938 svědkem mobilizace a změny atmosféry v pohraničí po mnichovské dohodě. „Do té doby nebyly s Němci problémy,“ vyprávěla o situaci v rodné Sušici.
Narodila se v roce 1923 v Sušici, kde její rodiče Arnošt a Josefína Fischerovi měli obchod na náměstí. V září 1938 nastoupila do kvinty, tedy pátého ročníku gymnázia, které však musela kvůli židovskému původu opustit. Rodiče ji poslali do Prahy do anglického penzionátu v Libni, kde se Věra připravovala na složení státní zkoušky z angličtiny a němčiny.
Před odjezdem do Prahy viděla v pohraničí Čechy, kteří přijeli po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 na hranice s obrovským odhodláním Československo bránit a po jejím odvolání se nešťastní vraceli. Její tatínek tehdy pro české vojáky nakoupil 20 tisíc slamníků. „Tam se šlo na hranice s tím, že se budeme bránit. A když se vraceli zpátky z těch bunkrů, tak to bylo to šílený zklamání,“ popsala Věra Vrbová.
Sušice zůstala po obsazení pohraničí nacistickým Německem na začátku října 1938 vzhledem k převaze českého obyvatelstva součástí Československa. „Do té doby nebyly s Němci problémy, ale v ten moment, co se vyskytl Henlein a jeho partaj, tak si začali uvědomovat, že jsou chudáci a postižení a docházelo k občasným srážkám, i když ne tolik jako na severu,“ vyprávěla.
O půl roku později okupovalo nacistické Německo celé české území. Věra zažila příjezd německých vojáků 15. března 1939 v Praze: „Táta se mnou šel do kavárny Fénix, co byla nahoře na Václavským náměstí, a tam seděli německý vojáci v těch mundúrech kopřivovejch a cpali se a cpali se. On měl kafe a šlehačku a dort a ještě jeden dort a to takhle stálo před nima a my jsme tam s tím tátou seděli a on řekl najednou: ,Prosím tě, my musíme odsud, tohle já nemůžu vidět!‘“
Přišli o majetek a potom i o život
Od té doby stíhala její rodinu rána za ranou. Její rodiče přišli o veškerý majetek i o život. „Moje rodiče obvinili na základě falešného udání, že v rodině se hrajou karty. Někdo potřeboval majetek náš a gestapo je odvezlo do Polska. Já o nich nevím, zřejmě do Osvětimi a tam je zabili.“
Věra musela nastoupit do transportu na začátku července 1943. Krátce předtím se vdala za Bedřicha Borgera, s nímž se seznámila na pražské židovské obci. „Můj muž Fricek pracoval pro židovský starobinec, kde byli babičky a dědečkové, kteří nikoho neměli.“ Do Terezína jeli společně a paní Věra vzpomínala, že do vagónu s nimi na nádraží Praha-Bubny nastoupil spisovatel Karel Poláček.
V Terezíně novomanžele rozdělili – Věra šla do Magdeburských kasáren a Fricek do Sudetských. Věra pracovala nejdříve ve školce a později ve slídárně, kde se loupala slída používaná do letadel. Nebyl pro ni problém plnit normu, a tak se rozhodla pomáhat ostatním, zejména starším ženám, kterým práce tak rychle od ruky nešla. Zbytky slídy navíc zahazovala do záchodu a jednou ji přitom chytli. Měla štěstí. Esesák, který na ni řval a ukazoval směrem k Malé pevnosti, kde se popravovalo, jí řekl, že se dobře nasnídal, a tak ji nepotrestá.
To se stalo v lednu 1945 a Věra byla v té době v Terezíně bez manžela – Fricek odjel jedním z posledních transportů z Terezína v říjnu 1944 a Věra chtěla jet s ním. Do transportu ji nezařadili, což jí zřejmě zachránilo život.
Přežila díky štěstí
Štěstí ji neopouštělo ani na konci války, kdy se jí s kamarádkou Lilkou povedlo uprchnout z Terezína uzavřeného kvůli tyfové epidemii. „My jsme si řekly, že musíme utéct, jinak se nakazíme a umřeme, všichni nás zrazovali, že kolem jsou ozbrojené hlídky. Jednoho dne jsme šly, já neměla boty, jen dřeváky, a tam co Terezín končil, stála budka a v ní starý četník a že nás nemůže pustit. Tak jsme mu řekly: ‚Pane strážmistře, vám se v budce něco pálí‘ a on se šel opravdu podívat a my jsme běžely a běžely, slunce svítilo, kvetly třešně, všude to vonělo.“
Podařilo se jim dojít do Velvar, kde měla její kamarádka rodinu. Věra zde dostala zprávu, že její manžel přežil a hned se vydala do Prahy. Její radost ale netrvala dlouho. V tramvaji potkala spoluvězně manžela a od něj se dozvěděla, že Fricek nežije. Zemřel v koncentračním tábore Kaufering dva týdny před osvobozením.
Nevěděla, co dál. V Praze byla jako bezdomovec, a tak odjela do rodné Sušice, aby si vyzvedla u sousedů věci, které si u nich její rodiče schovali. „Pro mě to bylo takové neuvěřitelné zklamání. Když jsem k nim přišla, měli tam jídelnu mých rodičů, měli tam lednici rodičů a oni mi to popřeli do očí.“
Ocitla se zcela bez prostředků. Z celé rozvětvené rodiny přežila jen ona a dva bratranci. Přemýšlela proto o emigraci a doufala, že se jí podaří s jejím druhým mužem Karlem Vrbou, který prošel pěti koncentračními tábory. V lednu 1951 se jim narodila dcerka Zuzana a rodina se usadila v Sušici. Věra chtěla odejít alespoň do Prahy, kam se přestěhovali, když byly dceři necelé dva roky. „Žilo se nám dost těžce, nebyli jsme komunisti a nebyl nikdo, kdo bych pomohl.“
Věra si našla práci v IKEMu, který se tehdy nazýval ÚKECH – Ústav klinické a experimentální chirurgie. „Pomáhala jsem tam s překlady textů a s administrativou. Nějakou dobu jsem překládala z angličtiny a němčiny taky ve Výzkumném ústavu mlýnsko-pekárenského průmyslu. Po odchodu do důchodu jsem se na dalších deset let vrátila do IKEMu.“
V roce 1980 Věra ovdověla, sama ale nezůstala. Její rodina se rozrostla o dvě vnučky a tři pravnuky. Právě jednomu z nich vyprávěla svůj příběh v roce 2013 pro soutěž Příběhy 20. století.