V době komunistického převratu jim bylo čtrnáct patnáct let. Rozhodli se žít skautským životem i po zákazu Junáka. Tak vznikl SODAN – Skautská organizace demokracie a nezávislosti. Odbojovou skupinu, která na Brněnsku zapalovala stohy, komunisté tvrdě rozprášili.
Zpočátku byli tři: Rudolf Mrázek, Mojmír Babušík a Oldřich Klobas. Kamarádi z Křenovic nedaleko Brna, všichni skauti, kteří se v roce 1950 odmítli podvolit už druhému zákazu skautingu. Tak jako jejich předchůdci za války i oni se dál ilegálně scházeli. „O víkendech jsme na bicyklech jezdili na čundry a o prázdninách jsme třeba jeli do Tater. Sedli jsme na kolo, torny na nosič, a bylo nám jedno, kolik dní pojedeme. Skautovali jsme dál – a vtom přišla socializace vesnice. My jsme věděli, co se děje na dědině, že ty sedláky drásají a chtějí zničit selský stav,“ přiblížil okolnosti vzniku odbojové skupiny Rudolf Mrázek.
Slibovali jste nám družstva, a založili kolchozy
Dospívajícím chlapcům vadila zejména násilná kolektivizace venkova, jejíž kruté projevy pozorovali kolem sebe. Rudolf Mrázek měl ale více důvodů, proč v novém režimu od začátku viděl nepřítele. Pocházel z rodiny oddaných prvorepublikových Sokolů, jeho maminka byla národní socialistka. Kvůli strýcům, kteří za druhé světové války bojovali v československých jednotkách v Anglii, místní komunisté nazývali Mrázkovi „zápaďáky“ a podle toho se k nim chovali.
Další ze zakladatelské trojice, Mojmír Babušík, na rozdíl od Mrázka komunistům zpočátku důvěřoval, jeho otec-zedník i dva bratři dokonce vstoupili do komunistické strany. Únorový převrat v něm nevyvolal žádné zděšení. „Nejdřív jsem byl rád. Říkal jsem si, že Gottwald pochází ze stejných poměrů a že žebrák nebude okrádat žebráky,” vzpomínal Babušík, který vyrůstal ve velmi chudých poměrech a v roce 1948 se učil klempířem. Jenže realita „budování socialismu“ přinesla také obrovský tlak na výkon a těžko splnitelné normy. Mojmír pociťoval nespokojenost, zvlášť když slýchal, že na Západě se i dělníkům žije lépe:
„Přišel rok padesát, a my jsme měli o sto procent větší normy, než měli imperialisté. Přitom Němci prohráli válku, a měli menší normy než my. Pak začalo socialistické soutěžení, a když už ani to nešlo, tak – překonej sám sebe.“
Na jaře roku 1950 začal v Křenovicích působit přípravný výbor Jednotného zemědělského družstva a předsedou JZD se měl jako člen komunistické strany stát právě Mojmírův otec Josef. „On jim řekl: ,Slibovali jste nám družstva, a založili kolchozy. S tím já nechci nic mít.‘ A vystoupil ze strany.“
Raději zemřít ve stoje, než žít na kolenou
Mojmír Babušík si prý brzy uvědomil, že sliby komunistické strany jsou jen lživou propagandou. Také poprava Milady Horákové se ho velmi dotkla. S Mrázkem a Klobasem začal plánovat odboj. Skupinu, k níž se postupně přidávali i další bývalí skauti, nazvali Skautská organizace demokracie a nezávislosti – tedy SODAN.
Mnoho členů se rekrutovalo z gymnázia v Bučovicích, kde studoval i Mrázek. Skupina zachovávala důslednou konspiraci, fungovala na základě tzv. pětek: v každé vesnici operovala pětice odbojářů, z nichž jen jeden měl kontakt na další členy. Nakonec se jich zapojilo kolem šedesáti.
„Napřed jsme vyhrožovali v dopisech funkcionářům, že jestli takhle budou zacházet se sedlákama, že jim budeme vypalovat baráky a že jim zapálíme družstva.“
Jak říká Rudolf Mrázek, jejich činnost byla jen přirozenou reakcí na násilí, proti němuž se legálním způsobem nemohli bránit. Funkcionáře chtěli zastrašit a ukázat, že úplně všechno komunistům neprojde. „Nechtěli jsme ubližovat lidem ani těm družstevníkům.“
V noci se vloupali do úřadovny ve Slavkově a odnesli si odsud cyklostyl. Na něm pak tiskli výhružné dopisy i letáky, které distribuovali po kraji. Uváděli je slovy: „Raději zemřít ve stoje, než žít na kolenou.“
Perzekuce sedláků ale dál pokračovala, a tak se kluci ze SODANu rozhodli přitvrdit. „Udání bylo mnoho a já jsem chtěl, aby bylo vidět, že se něco děje. Aby udavači měli obavy. Furt se říkalo, že bude válka na jaře, na podzim – a pak zase na jaře a na podzim. Američani ale nakonec neudělali vůbec nic,“ připomíná Babušík vyhrocenou atmosféru doby, kdy se skupina odhodlala ke žhářským útokům na majetky jednotných zemědělských družstev.
První akce proběhla na Silvestra roku 1951. Babušík s Mrázkem se toho večera vytratili ze silvestrovské tancovačky a zapálili stodolu místního JZD. Ve stodole shořela mlátička, kombajn, nový secí stroj a další hospodářské stroje. V následujících měsících zapálili jiní členové SODANu mnoho dalších družstevních stodol a stohů v okolí, například v Hruškách, ve Slavkově, v Blažovicích, v Hlubčicích, ve Šlapanicích. Škoda, kterou způsobili, se vyšplhala celkem na tři miliony korun. A plánovali i další akce: chtěli vykolejit vlak v místech spojky tratí mezi Blažovicemi a Holubčicemi. Jezdila tam jen nákladní doprava, takže by neublížili civilním cestujícím. K tomu už ale nedošlo.
Pořádně to bolelo
Státní bezpečnost po nich usilovně pátrala a díky konfidentům již o skupině měla dostatek informací. V době, kdy se mladí muži rozutekli na vysoké školy do různých koutů republiky, a chtěli proto s organizovaným odbojem skončit, začalo zatýkání. 10. října 1953 byl zatčen Mojmír Babušík, o pár dní později si StB přišla na brněnskou přírodovědeckou fakultu i pro Rudolfa Mrázka.
„Velmi těžký byl první den a několik následujících dnů po zatčení,“ popsal Rudolf Mrázek pobyt v neblaze proslulé vyšetřovně StB v brněnské Příční ulici. Chlapci ze SODANu tam prošli tvrdými výslechy, při nichž se používalo fyzické násilí, nadávky, zastrašování.
„Vyšetřovatel říkal: ,Všichni dostanou pecky za vyšetřování, akorát já ne, protože se od tebe hovno dozvím. Klekni si, hajzle, a otoč se ke zdi, já tě ani nemůžu vidět.‘“
Tak nějak podle Mrázka vypadaly výslechy, při nichž musel klečet, a když se vyšetřovateli ještě víc znelíbil, ten ho popadl za vlasy a hlavou mu mlátil o trubku. Na tváři měl do konce života malé jizvy od toho, jak se snažil hlavou uhýbat na stranu. „Krvácel jsem, rozbitej jsem byl a pořádně to bolelo.“ Před výslechy jim vyšetřovatelé podávali drogy, museli se nazpaměť učit předem napsané výpovědi. V březnu 1954 pak jedenáct členů SODANu předstoupilo před Krajský soud v Brně. Za údajnou velezradu, sabotáž a rozkrádání národního majetku dostali Mojmír Babušík 20 a Rudolf Mrázek 16 let, devět jejich kamarádů si odneslo tresty v rozsahu od 4 do 17 let.
Mojmír Babušík i Rudolf Mrázek poté prošli pracovními lágry při jáchymovských uranových dolech i obávanou věznicí Leopoldov a na svobodu se dostali až po více než deseti letech různých kriminálů. Mojmír Babušík vzpomínal, že ani po propuštění se nezbavil cejchu kriminálníka, a lidé se mu posmívali, že „si poseděl“, ačkoliv jako odbojář stejně ničeho nedosáhl. Nikdy se neoženil a zemřel v srpnu 2016.
Rudolfa Mrázka i po propuštění vydírala StB, snažila se ho získat ke spolupráci, na což ale nikdy nepřistoupil. Do konce života věřil, že jejich odboj měl smysl. „S dobrým pocitem jsem přesvědčen o tom, že jsme u nás v kraji zastavili tu agresi. Tu tvrdou, násilnou socializaci zaměřenou proti sedlákům v okolí.“ Rudolf Mrázek žil se svou rodinou v Tišnově, zemřel v červnu 2022.