Příbuzní obětí komunistického režimu neměli možnost zapálit svíčku na hrobech svých nejbližších. Jejich těla končila v hromadných hrobech, neoznačených urnách a v mnoha případech jejich ostatky zmizely neznámo kam.
„Popel mého otce a dalších popravených byl nasypán do jednoho pytle a dva důstojníci StB dostali rozkaz se popela zbavit. Takže ho vezli, nevím kam. Cestou byla namrzlá silnice, tak na ni popel rozsypali. Cestou vtipkovali, jeden z nich říkal, že ještě nikdy nevezl deset chlapů na zadním sedadle,“ popisuje Karel Šling, jak bylo naloženo s ostatky jeho otce.
Bývalý komunistický funkcionář Otto Šling si vyslechl trest smrti v procesu s Rudolfem Slánským a popraven byl v prosinci 1952. O tom, jaký byl otcův posmrtný osud, se Karel Šling dozvěděl až z odtajněných archivů po roce 1989.
Komunistický režim nenechával své nepřátele v klidu spočinout ani po smrti. Nevydání těla, znemožnění důstojného pohřbu, uložení do anonymního hromadného hrobu – to všechno patřilo k posmrtné šikaně, která měla ztrpčit život pozůstalým, a ještě více pohanět památku zemřelého. Samozřejmě šlo také o to, aby se místo posledního odpočinku takového člověka nestalo místem setkávání odpůrců režimu.
Například v pankrácké věznici se až do konce 50. let tajně skladovaly urny s pozůstatky lidí, kteří zde byli popraveni. Příbuzným se vydávaly jen výjimečně, byl k tomu potřeba souhlas soudu nebo prokuratury. Urny se pravděpodobně přechovávaly v suterénu vězeňské nemocnice, v místnosti, odkud se vycházelo na popravčí dvorek. Teprve po roce 1960 byly některé z nich tajně rozvezeny na hřbitovy na pražské periferii, mnohé však byly roku 1960 definitivně zničeny. K nim zřejmě patřila i urna s ostatky Milady Horákové.
Šachta plná mrtvých těl
Bývalý poslanec Stanislav Broj byl uvězněn roku 1948 v Plzni na Borech a o dva roky později odsouzen k smrti za údajnou přípravu vězeňského povstání. Jeho rodina se stala jednou z mála, která znala místo posledního odpočinku svého otce, manžela a bratra. Stanislavův bratr, farář Eduard Broj, se totiž znal se správcem ďáblického hřbitova. Právě ten ho upozornil, že zahlédl jméno Broj na seznamu lidí, kteří mají být v Ďáblicích pochováni do hromadného hrobu.
„V těch Ďáblicích se to praktikovalo tak, že se vyhloubila šachta, dalo se deset rakví, vrstva vápna a fošny. Ty šachty obsahovaly asi třicet rakví,“ popisuje syn popraveného Jan Broj.
„Identifikace byla taková, že když se ta šachta zakryla, dal se tam klacek a tabulka s číslem. Otec tam měl číslo sedmnáct. Byla to sedmnáctá šachta, bylo jich tam asi třicet jedna. Každý rok jsme tam na ten hrob chodili, dávali jsme tam kytičky, svíčky a tak dále. Nechalo se to tam napospas jak v pralese, museli jsme si prořezat cestičku, abychom se na to místo dostali.“
U severní zdi ďáblického hřbitova je jeden z největších hromadných hrobů odpůrců režimu. S pohřbíváním svých nepřátel tu začali už nacisté. Pravděpodobně právě tady byla uložena těla parašutistů Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. Po válce zde skončili někteří nacističtí zločinci a kolaboranti.
Komunisté v temné tradici pokračovali: podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Uložili sem také tělo faráře Josefa Toufara, umučeného při výsleších StB ve vykonstruované kauze takzvaného číhošťského zázraku. Jsou zde ale uložena i tělíčka dětí, které se narodily a záhy zemřely matkám ve vězení, dětské plody po potratech, neidentifikovaní sebevrazi, lidská torza, na kterých se učila anatomie na lékařských fakultách.
Identifikace všech pohřbených je velmi obtížná vzhledem k tomu, že v roce 1968 byl v kanceláři hřbitova úmyslně založen požár a veškerá dokumentace shořela. Údajně však bylo naplněno sedmdesát šachet, z nichž každá pojmula až čtyřicet rakví ve čtyřech vrstvách. Celkem tam mohlo být pochováno až 14 tisíc mrtvých těl nebo jejich částí…
Urny zpopelněných měly navždy zmizet
Teprve v roce 1999 vyšlo najevo, že dalším z míst ukrývání pozůstatků nepřátel komunistického režimu byl hřbitov v pražském Motole. Zatímco v Ďáblicích se pohřbívali do země, do Motola se tajně převážely urny zpopelněných, kteří měli navždy zmizet ze světa.
Jedním z nich byl i Josef Bryks, který za války působil jako pilot v britské RAF a po roce 1948 byl uvězněn v jáchymovském lágru, kde zemřel v srpnu 1957. „Určitě se ho báli, protože kdyby se ho nebáli, vydali by urnu rodině,“ říká jeho synovec Karel Bryks. „Až po dvaapadesáti letech jsme se dozvěděli, kde vlastně je,“ dodává.
Praxe hromadných hrobů a utajování místa posledního odpočinku pokračovala i v šedesátých letech. Ještě v roce 1965 do Motola převezli z pankráckého úložiště 78 uren, označených pouze kremačními čísly. A později, až do roku 1973, k nim přibývaly další urny s ostatky popravených pachatelů kriminálních činů.
Řekli, že nesmíme vědět, kde ho pochovají
Cynické nakládání s ostatky se týkalo nejen popravených, ale i vězňů, kteří zemřeli během výkonu trestu, zejména, pokud byli vězněni za protistátní činnost. Oficiálně měla správa věznice povinnost vyrozumět o úmrtí vězně nejbližší příbuzné a vyzvat je, aby neprodleně oznámili, zda chtějí zařídit pohřeb na vlastní náklady. Teprve pokud by tak neučinili, měl velitel věznice zajistit uložení vězně do neoznačeného hrobu. Praxe ale byla – zejména u politických vězňů – úplně jiná.
„Esenbáci přišli k nám domů a řekli, že tatínek zemřel. Celý večer jsem telefonovala a snažila se zajistit, abychom mohli tatínka převézt domů. Samozřejmě to nešlo,“ vypráví Božena Šimanská. Její otec Josef Nevtípil, sedlák uvězněný za to, že vystoupil z JZD, zemřel ve vězení v Leopoldově roku 1959.
„Nesměli jsme ani vědět, kdy bude vězeňský pohřeb. Ale v kanceláři věznice byl nějaký chlápek, který mi to řekl. Ten den jsme se celá rodina vypravili na pohřeb do Leopoldova. Přijdeme k věznici a tam se nás ptali, co chceme. Říkali, že nemáme právo být u pohřbu. Prý smíme vědět jenom datum jeho smrti, ale ne místo, kde bude pochován.“
Božena Šimanská s rodinou se přesto vypravila na vězeňský hřbitov a zpovzdáli pozorovali, jak otce ukládají do hrobu: „Přijelo nákladní auto, nebylo vidět žádné vězně, jenom psy. Tatínka snesli z korby náklaďáku k hrobu. Měl pod hlavou vlnitý papír, byl zarostlý a vypadal špatně. Zeptala jsem se, jestli se můžeme pomodlit a rozloučit. Dovolili nám to. Potom jsme jeli domů,“ vzpomíná. Když jim pak v roce 1973 konečně povolili převézt otcovy ostatky domů, zjistili, že vězeňský hřbitov je zrušen. Na blízké skládce našli jen cedulku s otcovým jménem a číslem 4174. V roce 1975 zemřela maminka pamětnice Anežka Nevtípilová a rodina do jejího hrobu cedulku vložila.
Skautská lilie vždy zmizela z hrobu
Pieta vůči zemřelým byla komunistickému režimu zcela cizí a jeho představitelé narušovali poslední odpočinek svých mrtvých odpůrců se škodolibou systematičností. Tak tomu bylo i v případě Jaromíra Indry, blanenského skauta, který byl v 50. letech vězněn v jáchymovských uranových dolech. Byl propuštěn na amnestii roku 1960 a když o devět let později zemřel, jeho pohřeb se stal tichou manifestací místních skautů proti nastupující normalizaci.
„Od kostela kolem našeho hřbitova šel smuteční průvod. Blanenští skauti přišli v krojích a všude stáli stráže, v kostele i na hřbitově. Pak z toho měli potíže. Ve škole v Blansku některé z nich vyhodili,“ vzpomíná jeho dcera Věra Pytlíčková. Státní bezpečnost nedala jejímu otci pokoj ani po smrti. Rodina na jeho náhrobek nechala umístit skautskou lilii a estébáci ji s železnou pravidelností po mnoho let odstraňovali.
Nízko nad hřbitovem létala letadla
K tajnůstkaření ohledně ostatků zavražděných obětí politických procesů měl komunistický režim dobré důvody. Pohřby lidí, kteří zahynuli při odporu proti totalitě, se totiž často v historii stávaly záminkou k demonstracím. Tak tomu bylo na pohřbu Jana Opletala v roce 1939 i Jana Palacha o třicet let později. I v době normalizace mívaly pohřby odpůrců režimu velmi dramatický průběh: střetávaly se zde vyhrocené emoce přátel a pozůstalých s projevy brutálního cynismu ze strany státních úřadů.
Ostudnou demonstrací síly normalizačního režimu se stal pohřeb filozofa Jana Patočky, který zemřel v březnu 1977 v důsledku vyčerpávajících výslechů na StB. Břevnovský hřbitov se ocitl v obklíčení estébáků, kteří pietní atmosféru záměrně narušovali řevem motorek:
„Fízlové seděli na hrobech a filmovali nás. Za zdí jezdily ty silný motorky a nebylo nic slyšet. Když jsem tohle viděla, tak jsem se hrozně zatvrdila, že s tímhle režimem nesmím mít nikdy nic společného,“ vzpomínala spisovatelka a disidentka Eda Kriseová.
„Nad hlavami nám lítal vrtulník a vedle na plochodrážním stadionu trénovali s co největší razancí s motorkami, aby nebylo nic slyšet. Byla to taková přízračná událost, velmi definující, nezapomenutelná,“ popsal Petr Pospíchal, který na pohřeb dorazil z Brna.
Srocení lidí na pohřbu Pavla Wonky ve Vrchlabí v roce 1988 se StB snažila zabránit hlídkováním na silnicích v okolí. Naopak pohřeb básníka Jaroslava Seiferta, nositele Nobelovy ceny a signatáře Charty 77, nebylo dost dobře možné utajit, a tak ceremonii v Rudolfinu provázely doslova manévry estébáků.
Tichou protestní manifestací se ale mnohdy stávaly i pohřby obyčejných lidí, kteří se zaživa těšili respektu svých sousedů. Patřil k nim i Zdeněk Horák z Vyšovic, sedlák, který v 50. letech vytrvale odmítal vstoupit do JZD. Po nějakém čase byl navzdory chatrnému zdraví povolán na roční vojenské cvičení. Po návratu domů zemřel a na poslední cestě ho vyprovázeli lidé z celého kraje:
„Komunistům vadilo, že je tady takové srocení. Předseda MNV Hruška, který pracoval na letišti, tehdy zařídil, aby nad hřbitovem létala letadla, takže nebylo slyšet vlastního slova. Nebylo slyšet samozřejmě ani to, co nad rakví říká farář,“ vzpomíná jeho syn, Zdeněk Horák mladší, kterému v té době bylo osm let.