Zničené domovy i plány do budoucna, ztráty na životech, ale i nadějeplné příběhy o záchraně a rodinné soudržnosti. Jak si pamětníci připomínají ničivé povodně?
Josef Bachura z Lahovic na okraji Prahy zažil ničivou povodeň hned dvakrát. Poprvé jako čtrnáctiletý kluk, když v březnu 1940 přišla prudká obleva, kry vytvořily v toku Vltavy přehradu a voda se rozlila od Chuchle k Modřanům, Radotínu a Zbraslavi.
„Ve čtyři ráno mě vzbudil velký hukot připomínající hučení jezu. Když jsem spustil nohy s postele, ucítil jsem, že jsou ve vodě.“
Hukot způsoboval proud vody, který se na dvorku valil dvířky do sklepa. Voda v jejich domku nakonec sahala až ke stropu, rodina přišla o potravinové zásoby, utopily se jí slepice. Josef Bachura s úsměvem vzpomínal, jak potom v kalužích na loukách s kamarády sbíral vyplavené ryby a nosil je domů k večeři.
Daleko závažnější následky pro jeho život měla povodeň roku 2002, která udeřila v jeho šestsedmdesáti letech. Nejenže zničila jejich dům v Lahovicích, ale jeho manželka utrpěla zranění s trvalými následky a rodina potom musela celá léta žít v přechodném ubytování. Přesto Josef Bachura roku 2013, kdy Paměť národa zachytila jeho vyprávění, neztrácel energii. Dvakrát denně navštěvoval svou ženu v léčebně dlouhodobě nemocných, aby ji mohl nakrmit, a říkal: „Pesimismus si šetřím na horší časy.“
Rozorané meze otevíraly povodním cestu
Velká voda odnepaměti zasahovala lidem do životů, brala jim domovy a v horším případě i jejich blízké. Anna Marešová vzpomíná, jak její maminka, která o ni po rozchodu s otcem pečovala sama, přišla při povodni roku 1946 o krámek v Žamberku. „Zrovna jí navezli dva štanglíky s tvarohem, nějaké sýry, mlíko a smetanu. To vše se obrátilo do bahna,“ vzpomíná pamětnice.
„Když voda natekla až pod postel, vynesla mě na půdu. Nechtěla jít pryč z baráku, říkala: ‚Holka, snad to přežijeme.‘“
Místní lidé se obávali, že když praskne přehrada, bude voda sahat až k ateliéru fotografa Kohouta, což by znamenalo, že jejich dům by skončil pod vodou celý. K tomu nedošlo, ale dům i s obchodem byl neobyvatelný. Anna se tak musela s maminkou přestěhovat k tetě do Kolína, kde její matka pracovala jako hospodyně.
Kolektivizace, která po roce 1948 začala měnit ráz krajiny, v mnoha vesnicích povodňovou situaci zhoršila. Karel Růžek je přesvědčen, že za velkou povodeň v Kamenné Lhotě mohlo právě rozorání mezí: „Voda letěla z polí. Ty meze dřív přece jen něco zadržely. Dnes trochu zaprší a hned máte povodně,“ konstatuje.
Na druhou stranu některé lidské zásahy povodním zabraňovaly nebo alespoň zmírňovaly jejich následky. Zdeněk Bohuslav Hubáček, ekolog a inženýr z Výzkumného ústavu vodohospodářského, například v 80. letech navrhl odlehčovač deště. Šlo o komoru, která se používá k převedení přívalových dešťových vod do řeky. „Obstály i v nečekané zkoušce. Projektovaly se na takzvanou stoletou vodu, ale potkala je voda, která se vyskytne jednou za pět set let,“ upozorňuje pamětník.
Na loďce do bezpečí
Velmi dramatický průběh měly povodně na Moravě v létě roku 1997, které si vyžádaly na pět desítek obětí na životech. Helena Kociánová je prožila v Mikulovicích, kde se rozvodnila řeka Bělá. Voda brzy obklopila celý její domek a naplnila sklep. Helena Kociánová však zalepila dveře lepicí páskou a odmítala odejít navzdory přesvědčování svých synů:
„,Mami, budeme muset jít pryč,‘ řekli mi ve tři hodiny ráno.“
Nakonec za pomoci synů prchala z domu na loďce a jeden z nich se jen na poslední chvíli zachránil před hroutící se hromadou tvárnic, kterou voda strhla.
V ještě dramatičnější situaci se ocitla Erika Bednářová z Loučné nad Desnou. V domku, jehož zadní část povodeň strhla, zůstala sama. Seděla v kuchyni se svým psem po kolena ve vodě a poslouchala, jak do zdí narážejí obrovské balvany.
„Už jsem se smířila s tím, že tady umřu.“
Podle svých slov byla rozhodnuta vyměnit svůj život za život pro svého bratra, který zemřel o měsíc dříve při operaci. „Takže celá ta hrůza mě tak nebolela jako bratrova smrt.“ Najednou uslyšela bouchání na dveře: přišel pro ni syn a převedl ji prudce tekoucí vodou do bezpečí.
Povodeň na Desné zasáhla také rodinu Valtraud Vejmolové v nedaleké vesnici Terezín. Velká voda celou obec odřízla a Valtraud zůstala v chalupě sama s manželem, který kvůli těžké cukrovce stěží chodil. Navíc rozvodněná Desná zaplavila a znečistila studny, z nichž domácnosti v Terezíně čerpaly vodu. Dcera jí posléze přivezla od Červeného kříže osmadvacet velkých balíků balené vody pro celou obec a Valtraud Vejmolová je roznesla sousedům. Paradoxně se však kvůli tomu dostala do konfliktu se starostou nedalekého Sobotína, pod jehož radnici Terezín spadal. „Začali na mě řvát, jak jsem si mohla dovolit říct na Červeném kříži, že nemáme vodu.“ „Vždyť jste měli přistavenou cisternu u Peterky!“ křičel starosta, jemuž zjevně nejvíc vadilo, že humanitární dodávka vody poškodila jeho image. „Jenže to bylo daleko, vesnice byla odříznutá. Jak jsme se měli k Peterkovi dostat?“ namítá Valtraud Vejmolová.
Tragický symbolem povodní roku 1997 se stala vesnice Troubky, kde zahynulo devět lidí. Jeden z nich zemřel i v ulici, kde žije pamětník Libor Stržínek. Šlo o jeho souseda, mladíka, na kterého spadl střešní trám. „Docela to se mnou zamávalo,“ konstatuje Libor Stržínek, přestože jeho rodina měla štěstí v neštěstí: jejich nedávno dokončený dům zůstal stát jako jediný z celé ulice.
„Léta jsme na tom domě dřeli, manželka s kočárkem sháněla materiál. A najednou přišla velká voda a vzala všechno, co jsme vybudovali.“
„Ale alespoň jsme nemuseli začínat od začátku. Ostatní domy spadly, protože byly postavené z vepřovic. Jen chlívy zůstaly stát, ty už byly cihlové s betonovým základem. Naši čtvrť rozpustila voda. Když opadla, náš dům stál najednou na samotě.“
„Kirčo, jsi pod vodou!“
O pět let později přišla velká voda znovu - a rozsah povodní roku 2002 zaskočil snad každého. „Nevěřila jsem, že se něco takového může stát,“ říká Dagmar Čondlová ze Zbraslavi. „Už ve škole nám říkali, že velká voda k nám nemůže přijít, protože ji zachytí vltavská kaskáda.“ V pondělí 12. srpna ohlásil místní rozhlas, že obyvatelé Zbraslavi mají opustit své domovy jen s nejnutnějšími věcmi. Rodiče Dagmar Čondlové odmítli z domu odejít. Teprve na poslední chvíli je přesvědčili hasiči, aby nasedli do připravené lodi.
Odklízení škod po povodních zabralo hodně času a energie. „Na podlaze bylo asi dvacet centimetrů bahna a hrozný smrad tady byl, nikomu to nepřeji zažít.“ Dagmar pak zůstala několik dní sama s nejmladší dcerou v domě, protože se šířily zvěsti, že lidé rabují opuštěné domy. Bydlely v patře, kam se voda nedostala. „Neměli jsme elektřinu. S dcerou jsme si večer zapálily svíčku a povídaly jsme si nebo hrály hry.“
Kiril Berovski přišel do Prahy v sedmdesátých letech z Bulharska jako student a po roce 1989 si založil firmu na dovoz vína. Povodeň mu ale zkřížila veškeré životní plány. Srpnové dny roku 2002 trávil na dovolené u rodičů v Bulharsku, když mu telefonovali známí: „Kirčo, jsi pod vodou!“ Do skladů v Holešovicích se dostal až po měsíci. Voda zničila dvě firemní auta a třicet sedm tisíc dosud nezaplacených lahví vína.
„Přiznávám, že dvě palety jsme schovali a s našimi partnery jsme se strašně opili. Co nám zbývalo?!“
Protože firma nebyla pojištěna proti povodni, Kiril Berovski musel všechny dluhy splácet z brigád a zaměstnání, která si postupně nacházel. Výdělky na to ale nestačily a dostal se do insolvence. V padesáti letech musel znovu začínat od nuly.
Kdy přichází smíření
Vzpomínky pamětníků na ničivé povodně se v něčem odlišují od těch, které Paměť národa zachycuje nejčastěji - tedy od vzpomínek na útlak nacistického či komunistického režimu. Přírodní katastrofa bere lidem majetky i zdraví, ale zdá se, že jim nebere naději - alespoň ne v té míře, jako tragédie způsobené lidmi. To potvrzuje i výpověď Šimona Pánka, který zobecňuje své zkušenosti z humanitárních misí: „Pozůstalí po obětech válek se po celá léta i desetiletí nesmíří s tím, co se stalo. Smrt způsobená lidmi je trýzní i po dlouhé době. Zatímco živelní katastrofy lidé vnímají jako zásah shůry, něco, co nás přesahuje. A smíření je v tomto případě rychlejší a přirozenější.“