Sebrali jim oblečení, aby se před popravou neoběsili. On z cely smrti utekl

/ /
Na Karlově mostě v Praze, 1947. Zdroj: archiv pamětnice
Na Karlově mostě v Praze, 1947. Zdroj: archiv pamětnice

Příběh Jana Maryšky známe díky jedinečné nahrávce ze začátku sedmdesátých let, záznam uchovávala jeho rodina a poskytla ho Paměti národa. Odkrývá překvapivé detaily dramatického osudu z prostředí československého domácího odboje za 2. světové války.

Před osmdesáti lety v říjnu 1942 zatýkalo gestapo na ministerstvu školství. Přišli si pro školního inspektora z Duchcova, učitele, statečného odbojáře a českého vlastence Jana Maryšku. V roce 1944 nad ním vynesl německý soud trest smrti. Maryška ale z cely smrti utekl a skrýval se do 3. května 1945. Během Pražského povstání se znovu zapojil do boje na smíchovské barikádě.    

Jsme rádi, že čtete naše články!

Příběh pana Maryšky, který zemřel v roce 1978, poprvé vyprávěla pro Paměť národa jeho dcera Růžena Kulísková, roz. Maryšková. Její vzpomínky zaznamenala redaktorka Paměti národa Martina Kovářová asi měsíc před  smrtí paní Kulískové v březnu 2022. Žila ve smíchovském domově pro zrakově postižené Palata a na pozoruhodný příběh jejího tatínka nás upozornil její známý. 

Během nahrávání se paní Růžena svěřila, že v rodině existuje audio záznam vzpomínkové přednášky jejího tatínka. Není možné jej přesně datovat ani zjistit, kým byl pořízen, odhadujeme, že začátkem sedmdesátých let. Janu Maryškovi tehdy bylo přes osmdesát let. Část audia byla pořízena v kancelářích Svazu protifašistických bojovníků, pokračování ve smíchovském bytě pana Maryšky. Zvuk není technicky kvalitní, ale díky záznamu se dovídáme pozoruhodné detaily jeho příběhu. Například jak se mu podařilo utéci z drážďanského vězení, čím se na cele smrti celých čtyřiašedesát dní utěšoval nebo u koho se po útěku ukrýval.

Růžena Kulísková s otcem Janem a sourozenci, foceno krátce po matčině smrti. Zdroj: archiv pamětnice
Růžena Kulísková s otcem Janem a sourozenci, foceno krátce po matčině smrti. Zdroj: archiv pamětnice

Mají tě na seznamu, prozradil mu německý starosta

Učitel Jan Maryška se narodil roku 1890 a žil šťastně s rodinou v Českém Krumlově. Po první světové válce, ve které byl zraněn a strávil ji v lazaretu v Temešváru, povýšil na školního inspektora v Duchcově. Žilo tu asi dvanáct tisíc obyvatel, z toho polovina Němců. Maryška učil na česko-německé škole, obdivoval Masaryka, miloval svoji vlast. Vztahy mezi Němci a Čechy se náhle začaly zhoršovat kvůli veřejným vystoupením Konráda Henleina a jeho stoupenců ze Sudetoněmecké strany.  

Na začátku září 1938 přišel za skoro padesátiletým inspektorem Maryškou starosta Duchcova a oznámil mu, že duchcovští Henleinovci mají seznamy lidí, které hodlají zavraždit, a jeho jméno je na jednom z prvních míst. Výhružka nebyla planá. K vraždám docházelo převážně v noci. Paní Kulísková vzpomínala, že například tatínek její spolužačky takto přišel o život. Vrazi vtrhli na policejní stanici, kde svoji službu vykonávala trojice četníků, Němci je ubili. Maryška se 28. září 1938, dva dny před mnichovskou konferenci, s rodinou odstěhoval z Duchcova k příbuzným do vesnice u Českého Brodu, následně na pražský Smíchov do Holečkovy ulice. Tady se seznámili s novými sousedy, mezi kterými byli Milada a Bohuslav Horákovi. Stali se z nich přátelé a souputníci v odbojové protinacistické skupině Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ).

Jan Maryška jako školní inspektor, 1932. Zdroj: archiv pamětnice
Jan Maryška jako školní inspektor, 1932. Zdroj: archiv pamětnice

Věrni zůstaneme. Ale jak dlouho?

S PVVZ spolupracovala řada prvorepublikových politiků, vojáků, úředníků a dalších. Hnutí navázalo na vlastenecké provolání „Odkaz presidenta Masaryka věrni zůstaneme“ z roku 1938, které začínalo slovy: „Ve jméně národní svobody a státní samostatnosti vybojované před dvaceti lety vyzýváme všechny věrné občany… Držme celistvost a nedotknutelnou svrchovanost tohoto jediného našeho státu.“ K provolání se hlásili jednotlivci, různé spolky a organizace, např. křesťanská tělovýchovná YMKA, legionářský časopis Čin, Ústřední spolek čs. profesorů či zástupci železničářských a poštovních odborů, učitelé a také školní inspektor Jan Maryška.

Manifest „Věrni zůstaneme“ nebyl vyslyšen a Československo ztratilo po mnichovské konferenci značné území, v polovině března 1939 přestalo samostatné ČSR existovat a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Členové protinacistického hnutí a odbojové sítě Petičního výboru se zapojili do přímého odporu proti nacistům. Prováděli drobné sabotáže, špionážní činnost, vysílačkou udržovali spojení s československou exilovou vládou v Londýně. Vojensko-hospodářskou špionáž prováděl i Jan Maryška. Pravděpodobně spolupracoval přímo s vedením Petičního výboru, jeho blízkým přítelem se stal František Andršt, vůdčí osobnost PVVZ. 

Gestapáci kradli, viděla je osmnáctiletá Růženka

Přesné okolnosti udání odbojářů – kdo je udal, kolik toho gestapo vědělo, jak dlouho byli sledováni a jak probíhalo zatýkání Jana Maryšky – neznáme. Je známo, že gestapo delší dobu shromažďovalo informace o odbojových skupinách Obrany národa, o Politickém ústředí i PVVZ. Představitele odboje postupně zatýkali už od podzimu 1941. Během tzv. heydrichiády odbojové skupiny takřka přestaly existovat. V říjnu 1942 (přesné datum s jistotou zatím nevíme, uvádí se 10. nebo 20. října) zatkli na ministerstvu školství i Jana Maryšku. 

R. Kulísková s otcem a bratrem. Zdroj: archiv pamětnice
R. Kulísková s otcem a bratrem. Zdroj: archiv pamětnice

Jeho dcera se stala svědkem domovní prohlídky. Když se osmnáctiletá Růžena vracela ze školy, vyběhla jí naproti domovnice: „Říkala, že nemám chodit domů, že si pro mě maminka přijde, ať jdu k ní. Už u ní byla i moje mladší sestra. A pak jsem oknem viděla, jak z našeho bytu vycházejí dva muži v černých pláštích, jak nesou náš koš na prádlo s navršenými věcmi přikrytý naším ubrusem. A tak jsem pochopila, že ti nacističtí vykradači náš byt právě vykrádají…“ vypráví paní Kulísková.

O mučení odbojář nemluví, své trýznitele omlouvá

První dva roky Jan Maryška strávil ve věznici na Pankráci: „Pankrác patřil k těm špatným kriminálům. Byl v přímé správě nacistů,“ říká Jan Maryška na unikátní nahrávce. Během prvních týdnů nejspíš prošel nepředstavitelným utrpením gestapáckých výslechů, o nich ale na záznamu nemluví. Překvapivě své věznitele omlouvá.

„I mezi těmi esesáky, kteří měli za hlavní úkol, aby mezi námi padlo co nejvíc obětí, se našli lidé, u kterých přeci jenom lidskost zvítězila nad tou nacistickou zběsilostí.“ 

Jako příklad uvádí, že jeden z dozorců vězňům vynášel motáky. Z Pankráce Jana Maryšku převezli do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín, odtud pak na území Německa do věznice Gollnów, pak do Drážďan.

Stateční kněží, tělesně slabí, ale duchovně nezlomní

Jan Maryška vzpomíná na mnoho spoluvězňů, zvlášť na Josefa Berana, pozdějšího arcibiskupa a kardinála, kterého věznili nacisté a později i komunisté: „Byl jsem s ním jen několik dní, brzy byl převezen z Terezína do Dachau. Ale poznal jsem, čím ten slaboučký kněz pro vězně v Terezíně byl. Jak byl duševně silný, i když sám měl chatrné zdraví,“ vzpomíná Jan Maryška. 

Zmiňuje se ještě o dalším katolickém duchovním, se kterým se setkal v Malé pevnosti Terezín: „Byl to nuselský farář Šimůnek, který dokázal napřimovat charaktery mnoha lidí. Dovedl zpříjemňovat chmurné dny v tom terezínském soužení, rozséval důvěru a sílu. Našel jsem ho na ošetřovně, když se tam léčil po popáleninách. Utrpěl je na následky vyšetřování bestiálními dozorci, prováděli ho pomocí nehašeného vápna. Dlouho se léčil, a přesto se stal jakýmsi zpravodajským centrem. Přicházeli za ním lidé, kteří měli kontakty zvenčí, a on pak předával zprávy dál a všechny nás tím posiloval,“ vzpomíná Jan Maryška během přednášky, která se konala pravděpodobně ve Svazu protifašistických bojovníků někdy na začátku 70. let.

Hostie – chléb vězňů 

„V roce 1944 jsem byl odsouzen k smrti,“ stroze konstatuje Jan Maryška. Soud se konal v Drážďanech v prosinci 1944. 

„O drážďanské sekyrárně se říkalo, že je nejdokonalejší. A tím nás utěšovali. Konec života se tu odehrává ve dvou sekundách: v první si stoupneš na označené místo a v druhé se vodorovně předkloníš. A pak ti useknou hlavu. Říkali nám, že před popravou se dokonale najíme.“

Tím „dokonalým jídlem“ byla hostie, tenounká oplatka z rukou kněze. Německý kněz věděl, že vězni trpí hlady, a hostie ve větším množství přinášel všem bez rozdílu vyznání. Maryška o tomto německém knězi mluví s velkou úctou, vězňům prý dodával odvahu. 

Vězni před popravou zešíleli, osud se nad nimi smiloval 

Jan Maryška trpěl svěděním kvůli vším a blechám, nemohl se ale podrbat, protože měl na rukou pouta  připevněná k opasku. Na cele smrti čekal čtyřiašedesát dní a nocí: 

„Když si vyslechnete rozsudek smrti, teprve pak začnete strašlivě lpět na životě.“ 

Někteří spoluvězni čekání na popravu neunesli a zešíleli: „Osud se nad nimi smiloval,“ dodává Jan Maryška. V drážďanské věznici bylo za války popraveno 1 345 osob, více než dvě třetiny z nich pocházelo z Československa.

„Na noc se musel každý odsouzenec k smrti vysvléct ze všeho oblečení, aby se na něm nemohl oběsit. Do rána zůstávalo oblečení před celou. Byly třeskuté mrazy a noci se staly utrpením. Omrzliny mívají lidé na uších a na prstech u nohou, ale já je měl na stehnech,“ popisuje Jan Maryška. 

Hučení letadel přinášelo naději, nebyla planá

Jan Maryška nedlouho po útěku z drážďanské věznice, fotografie je datována 17. 4. 1945. Zdroj: archiv pamětnice
Jan Maryška nedlouho po útěku z drážďanské věznice, fotografie je datována 17. 4. 1945. Zdroj: archiv pamětnice

V noci ze 13. na 14. února 1945 zaútočila na Drážďany víc než tisícovka amerických a britských bombardérů. Ve čtyřech náletech shodily na toto německé město skoro čtyři tisíce tun bomb. Sedm kilometrů čtverečních, takřka celé širší centrum Drážďan, srovnali se zemí. Během pár hodin zahynulo skoro dvacet tisíc lidí. Uprostřed apokalypsy se ocitl i Jan Maryška. Bomba dopadla na dvůr věznice a výbuch poškodil část zdí, katry do cel a střechu. Někteří vězni zahynuli pod sutinami nebo uhořeli.

 Jan Maryška měl obrovské štěstí. Podařilo se mu dostat jednu ruku z pout a díky tomu se vyhrabal ze sutin a vylezl na chodbu věznice. V šuplíku ve stole bachařů našel klíče od pout a odemkl je. Pustil i další vězně. Ve skladu zázračně našel pytel se svými civilními šaty, hledal je, protože věděl, že v náramenících mu manželka pro případ nouze zašila bankovky říšských marek. Přes vězeňský mundůr navlékl civilní šaty a vypotácel se do rozbombardovaných drážďanských ulic. 

Šel asi patnáct kilometrů na nádraží v Pirně. Tady se zařadil do fronty na polévku, snědl tři talíře a omdlel. Postarší pár ho probudil rumem a důchodci mu pomohli do vlaku. Jan Maryška se jen taktak udržel na nohou, vážil něco přes čtyřicet kilogramů, před zatčením měl přes osmdesát kilo. V popelníku v kupé mezi nedopalky nalezl kousek tvrdé kůrky chleba. Říká, že ji otřel do oděvu a s velkou chutí pak snědl jako největší laskominu.

Klečel v bytě u snachy a děkoval Bohu za život

S dcerou Růženou a vnukem Janem. Zdroj: archiv pamětnice
S dcerou Růženou a vnukem Janem. Zdroj: archiv pamětnice

Jan Maryška po strastiplné cestě, zcela vysílen a hladový, stanul v neděli 18. února 1945 ve vestibulu okresní nemocnice v Nové Pace. Nemocničnímu zřízenci se představil jako Josef Valtera, pacient sestry Jarmily Maryškové. Zdravotní sestra Jarmila Maryšková, manželka jeho syna, tu noc měla v nemocnici službu. Když přišla, tatínka svého muže nepoznala. Teprve když na ni promluvil, objala ho. 

Ukryli ho v jejich bytu v nemocnici: 

„Teprve tam jsem poklekl a pokorně poděkoval, že Pán mi dovolil vrátit se zase mezi své.“ 

Až za několik týdnů, 3. května 1945, zaklepal na dveře svého bytu na Smíchově. Otevřela mu dcera a nevěřícně na něj hleděla, jakoby spatřila ducha: „Ale byl to tatínek!“ směje se paní Kulísková.  Za dva dny vypuklo Pražské povstání. Jan Maryška vzal dcery a v jedné smíchovské ulici šli stavět barikádu. 

Profesora ukamenovali zfanatizovaní povstalci

V závěru nahrávky Jan Maryška vzpomíná na jednu šokující událost, která se odehrála na barikádě: „Mezi těmi, co stavěli barikádu, byl i Otakar Kunstovný, profesor francouzštiny a češtiny, překladatel dějin umění. Nosil dlažební kostky na stavbu barikády, i když to už byl starší člověk. A jedna stará žena vykřikla: ‚To je ten chlap, co mi nechtěl povolit petrolej!‘ Jako předčasně penzionovaný vysokoškolský profesor byl totiž zaměstnán na košířské radnici a měl na starosti referát, kde se vystavovaly poukázky na petrolej. A ta stařena na něj ukázala prstem... Dav místo aby pokračoval v nošení dlažebních kostek na barikádu, začal házet kostky na něj. A utloukli ho k smrti,“ popisuje Jan Maryška děsivou vraždu v době Pražského povstání v květnu 1945.

Přespal u něj přítel a soused Bohuslav Horák, utíkal před tajnou policií

Dne 9. května 1945 se Jan Maryška vrátil na ministerstvo školství. Ujal se funkce předsedy Revolučního národního výboru. Jako úředník pak zůstal na ministerstvu až do odchodu do penze. Odešel předčasně. 

Oficiálně odchod zdůvodnil zdravotními obtížemi způsobenými pobytem v nacistických vězeních. Skutečný důvod byl jiný. Podle jeho dcery nesouhlasil s komunisty, s jejich způsoby – likvidací oponentů, politickými procesy. Po zatčení dr. Milady Horákové byl Jan Maryška jedním z těch, kteří u sebe ukrývali jejího manžela Bohuslava Horáka před Státní bezpečností, a pomohl mu pak v útěku na západ. 

Jan Maryška zemřel v ústraní a historiky opomenutý v roce 1978.