Josefu Tvrzníkovi bylo sedm let, když hitlerovské Německo po mnichovské dohodě zabralo Jablonec nad Nisou a jeho německý kamarád se od něj odvrátil. Dnes slaví 90. narozeniny a jeho vzpomínky dokládají, jak nacisté vymývali mozky německým dětem.
„S německými kluky jsme se za první republiky znali a kamarádili se s nimi. Stavěli jsme spolu draky, chodili jsme na Jungen-Spielplatz na Poršáku (hřiště pro mládež na dnešním vrchu Žižkově, poznámka autora), normálně jsme spolu žili,“ říká Jaroslav Tvrzník, který se narodil 21. března 1931 v Jablonci nad Nisou.
Po podepsání mnichovské dohody na konci září 1938, na jejímž základě muselo Československo postoupit svá pohraniční území Německé říši, vyvrcholila bolestná proměna kdysi dobrých vztahů mezi německými a českými dětmi. „V tom okamžiku jsem se stal nejen pro svého kamaráda Herbstpepiho největším nepřítelem,“ popisuje Josef Tvrzník ztrátu svého německého kamaráda Josefa Herbsta.
V Hitlerjugend je učili, aby nás nenáviděli
Ve třicátých letech 20. století měl Jablonec kolem 35 tisíc obyvatel a přes dvě třetiny z nich tvořili Němci. Když po Mnichovu prchali Češi pryč ze Sudet na okleštěné české území, Tvrzníkovi zůstali v Jablonci nad Nisou. Josefova dědečka nacisté jako komunistu okamžitě zatkli a na rok a půl uvěznili ve sklepení jablonecké radnice.
Tatínek, který narukoval při mobilizaci před mnichovskou dohodou do Československé armády a svou vlast měl bránit na Liberecku v betonovém bunkru, se obával vrátit se po demobilizaci a záboru pohraničí domů. V Jablonci mu hrozila ze strany Němců msta. Útočiště našel u strýce ve Střížovicích u Turnova. „Půl roku jsem tátu neviděl,“ poznamenává Josef Tvrzník.
Tatínkova ochrana by se Josefovi tehdy hodila před zfanatizovanými německými kluky. „V jejich chování k nám, českým dětem, přišel zlom. Němečtí kluci museli do Hitlerjugend a tam je zpracovali,“ upozorňuje Josef Tvrzník.
„Učili je nenávisti. Kde jsem se s nimi potkal, tam mě zbili, poplivali a pokopali. V Hitlerjugend jim hned dali německé opasky a kudličky. Bylo ohromné, jakým způsobem je vybavili. Říkali jim také, že to či ono bude takhle a takhle, že to tak chce Hitler, a takhle to muselo všude být. Ale ne všichni němečtí kluci s tím souhlasili.“
Krátce po obsazení Sudet nacistickým Německem se Jablonci nevyhnul velký protižidovský pogrom. Při takzvané Křišťálové noci radikální nacisté ve městě zapálili židovskou synagogu z roku 1882. V plamenech ji spatřil i vyděšený Josef Tvrzník. „Při zpáteční cestě ze školy jsem šel kolem a synagoga už hořela. To byly takové neočekávané věci, stále se dělo něco hrozného.“
K nepříjemným válečným vzpomínkám Josefa Tvrzníka patří pouliční demonstrace německé síly a nadřazenosti. „S pochodněmi chodili v průvodech městem. Když něco oslavovali, tak byla celá silnice červená, zaplněná vlajkami s hákovými kříži. Srocovali se nahoře na Poršáku. Zabrali tam celé hřiště,“ vzpomíná.
„Šel jsem se tam jednou podívat. Neměl jsem to dělat, protože v tu ránu na mě vyjeli, že nemám zvednutou ruku (k nacistickému pozdravu, poznámka autora). Hned si mě školili. Každý musel provolávat ‚Sieg Heil!‘“
Ze školy chodil zbitý
Poté, co Německo zabralo Jablonec nad Nisou, řešily nacistické úřady, co s českými dětmi, které ve městě zůstaly. „Nevěděli si s námi rady. S Němci jsme do třídy chodit nemohli. Tak nám milostivě nechali jednu českou třídu pro holky i kluky v jinak německé škole v Pivovarské ulici,“ vypráví Josef Tvrzník.
„Dobře se nám tam nedařilo. Chodil jsem domů potlučený. Pranice byly skoro každý den, hlavně ze začátku. Máma nade mnou vždycky brečela, spravovala mi věci, košile jsem měl roztrhané, visely na mně. Postupně jsme si na to zvykali. Když to trvá rok, tak vám pak ani nepřijde, když dostanete nějaký pohlavek nebo kopanec. Ale hlavně ze začátku to bylo hrozné.“
Obecnou a měšťanskou školu v Pivovarské ulici Josef Tvrzník navštěvoval šest let. Měl kolem pětatřiceti různě starých českých spolužáků. České děti držely spolu.
„Naše holky se za malé děti s Němci praly. Na přestávku jsme museli chodit na dvůr za plot, raději nás dali stranou od německých dětí,“ poznamenává Josef Tvrzník. „Neměli jsme ani jednu českou knížku, vše jsme si museli psát. Když přišel do třídy pan inspektor, museli jsme zpívat německou hymnu.“
Po prohře u Stalingradu začali Němci krotnout
Na začátku roku 1943 utrpěli nacisté zdrcující porážku na východní frontě u Stalingradu. Podle Jaroslava Tvrzníka si Němci v Jablonci nad Nisou začali uvědomovat, že Německo válku nevyhraje, a jejich chování k Čechům se změnilo. „Po Stalingradu útrap s Němci ubývalo. Věděli, kam válka spěje, mluvili už jinak, měli jsme od nich větší pokoj.“
Josef Tvrzník upozorňuje, že ne každý Němec byl zaslepený fanatik. Ze začátku prý nacistické ideologii místní Němci hodně podléhali a opájeli se nacistickými úspěchy na západní a východní frontě, ale s každým dalším rokem války víc a víc střízlivěli.
„Chodil jsem k pekařce paní Faltusové. Tam mě vždycky příjemně přivítali, byli slušní a uctiví ke všem. Ale chodil jsem i do koloniálu k Hübnerům. Když se tam ukázalo, že člověk neumí pořádně německy, tak nic nedostal. Syn paní Hübnerové, ohromný chlap, byl příslušníkem SS. Jednou tam přišel a chlubil se, co vše dělá zajatcům, co vše umí. Tvrdil: ‚Wir müssen die Böhme ausrotten! – Čechy musíme vyhladit!‘ A já si jen řekl: No, potěš pánbůh.“
Herbstpepimu zabili tátu
Ve druhé polovině války se obnovilo přátelství mezi českým Pepíkem Tvrzdníkem a německým Pepim Herbstem. „On měl tatínka komunistu. Jako Němec šéfoval zajatcům v kamenolomu,“ vysvětluje Josef Tvrzník. „A i když nebyl žádným fanatickým komunistou, tak ho zavřeli do koncentračního tábora a tam ho v roce 1943 zavraždili. S Herbstpepim jsme se poté opět stali velkými kamarády.“
Za války dostávali obyvatelé Německa potraviny na lístky. Češi žijící na území Německé říše si však museli vystačit s daleko nižšími příděly než němečtí občané. „Když jsme měli jednou za týden buřta, tak to byl zázrak. Nebyli jsme na tom dobře ani s chlebem,“ podotýká Josef Tvrzník.
„V Chroustově u Kopidlna ale žila teta. Pracovala u sedláka, dostávala od něj mouku a z ní pekla chleba. Když měla dost mouky, napsala nám dopis a my si s tátou mohli přijet na kole pro pecen.“
České vnitrozemí úředně nepatřilo pod Německo, nýbrž pod Němci ovládaný Protektorát Böhmen und Mähren (Protektorát Čechy a Morava). Převážení potravin přes protektorátní hranici se přísně trestalo, někdy dokonce uvězněním v koncentračním táboře. Tatínek brával Josefa s sebou, aby vyvolal zdání, že za tetou jedou jen na výlet. Cesta z Jablonce nad Nisou do Kopidlna a zpátky měřila 130 kilometrů.
„V sobotu jsme jeli tam, v neděli domů. Teta tátovi zašila chleba do pytle a on si ho přivázal na kolo. Takhle jsme jeli do Kopidlna několikrát. Naštěstí nás nikdy nechytli,“ dodává Josef Tvrzník.
Kdokoliv za války vlastnil v Jablonci nad Nisou hospodářská zvířata nebo pole, musel odevzdávat německému státu povinné dávky. „Měli jsme slepice a museli jsme odvádět vejce. Přitom jsme sami měli prd. Přišel na dvůr Němec, sáhnul do kapsy, vytáhl trochu zrní a slepice se k němu celé divoké seběhly. Spočítal je a řekl ‚Ze šesti slepic budete odevzdávat tolik a tolik vajec,‘“ vzpomíná Josef Tvrzník.
Když se válka chýlila ke konci a Rudá armáda hnala Wehrmacht od říšských hranic do českého vnitrozemí, německá vojska ustupovala i Jabloncem. Kolonu německé armády jedoucí přes Lučany a Novou Ves k Černé Studnici ostřelovalo osm sovětských letadel. Bomby padaly nejen na Jablonec, ale i na okolní vesnice. Po ustupující německé armádě zůstala na Horním náměstí děla, vozidla a těžká technika. Dne 10. května dorazili do města vojáci 88. střelecké divize generálmajora Samochvalova.
Vyvěšení vlajky málem skončilo tragédií
Na příjezd ruských tanků a vstup vojáků do města nemůže Josef Tvrzník zapomenout. Zaplavilo ho nadšení, že válka i německý útlak končí. Málem na jejím sklonku ale přišel o život. „Když přijížděly tanky, tak nad nimi létaly stíhačky. Rusové měli podmínku, že všichni ve městě musí dát na domy bílý prapor nebo prostěradlo. My jsme doma z různých kusů látek sešili československou vlajku a vyvěsili ven. Rusák ve stíhačce si ale asi myslel, že se nechceme vzdát,“ říká Josef Tvrzník.
„Vykoukl jsem z okna, stíhačka letěla nahoru, pootočila se a mířila střemhlav dolů proti našemu oknu. A najednou jsem postřehl záblesky, které ze stíhačky vyšlehly. Ucukl jsem, byl to zlomek vteřiny, a ozvala se obrovská rána do plechu, měl jsem namále.“
Josef Tvrzník uvádí, že vjezd sovětských tanků do města působil impozantně. Pak ale přišli obyčejní vojáci. „To byla bída! Každý měl na zádech svázaný pytlík, přijeli na vozech tažených koňmi, velmi unavení,“ vypráví. „Viděl jsem, jak spící voják vypadl z vozu. A další ho přejeli. Nas mnógo... Byli velmi flegmatičtí, prostě hrůza. Spali na vozech, měli tam slámu, bylo jim všechno jedno, na ničem jim nezáleželo. Viděl jsem, jak hrozné to pro ty kluky ve válce musí být.“
Němečtí fachmani mohli zůstat
Ve vesměs německém Jablonci nad Nisou nečekalo Rudou armádu bouřlivé přijetí jako v českých a moravských městech. „Pár Čechů vojáky vítalo, mnoho jich ale nebylo. Němci zalezli a vůbec nevylézali. Hlavně ze začátku se báli, protože nevěděli, co s nimi bude,“ vzpomíná Josef Tvrzník. „My kluci jsme sbírali kdeco, měli jsme všechno, granáty, pušky. Vždycky jsem je přitáhl domů a děda a táta mi je sebrali.“
Němci, hlavně bývalí nacisté, prchali z města. Mnoho z nich skončilo ve sběrném středisku v Jablonci–Rýnovicích: „Žádného excesu jsem svědkem nebyl, Češi se k Němcům nechovali nějak zle,“ tvrdí Josef Tvrzník.
V Jablonci a jeho okolí mohli po válce zůstat němečtí antifašisté a odborníci, bez nichž by se nerozjely továrny. „Mezi Němci bylo opravdu mnoho zručných lidí, dokonalých řemeslníků,“ prohlašuje Josef Tvrzník. „Patnáct Němců, kteří zůstali a se kterými jsem několik let pracoval, bylo ve svých oborech světovou špičkou. Dělali u národního správce formařinu, knoflíkařinu, nástrojařinu, bižuterii a dalo se od nich hodně naučit. Do továrny se ráno chodilo od šesti hodin a Němci byli tak ukáznění, že v šest už seděli u práce. To byla výchova! Neexistovaly u nich výmluvy. Nešlo jim až tak o peníze, ale v prvé řadě o výsledek jejich práce. Nic nedokázali odfláknout.“
Bývalý sklářský dělník ničil obor bižuterie
Josef Tvrzník nastoupil po válce na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci, poněvadž viděl svou budoucnost ve sklářství a bižuterii, v oborech, které přinesly před válkou celému Jablonecku prosperitu. Maturoval v roce 1949, kdy komunisté už znárodnili soukromé podniky, a národní hospodářství budovali podle sovětského vzoru.
Důraz kladli na těžký a vojenský průmysl, zatímco jablonecká bižuterie skomírala. Na jejím úpadku se podílel poslanec Národního shromáždění Jan Harus, původně sklářský dělník, v letech 1952 až 1954 člen předsednictva ÚV KSČ a v letech 1952 a 1953 ministr národní kontroly.
„Začal řádit v roce 1949. Tvrdil, že nebudeme dělat maloměšťácké buržoazní cetky, že je to zbytečnost, že budeme budovat těžký průmysl,“ uvádí Josef Tvrzník.
„Komunisté napáchali v Jablonci miliardové škody. Němci svojí precizností vybudovali ohromný základ pro průmysl, a my po roce 1948 dávali jejich celoživotní dílo do šrotu. Bižuterie se téměř zlikvidovala. V roce 1952 zrušili výborně vybavenou Střední uměleckoprůmyslovou školu,” říká Josef Tvrzník a přidává podrobnosti poúnorového zmaru:
„Před válkou ji průmysl směroval a podporoval. Kde co bylo ve světě nového, jakákoliv výrobní a materiálová technika, tak se objevilo na jablonecké průmyslovce. A v roce 1952 se všechno vyházelo oknem na dvůr. Těch exponátů, tisíce modelů, fantastická knihovna, modelovna, výbava celé školy, to všechno bylo ve své době to nejmodernější, co existovalo. Ale komunisté tvrdili, že to nepotřebujeme.“
Učil na obnovené umělecké průmyslovce
Komunistický převrat v únoru 1948 proto považuje Josef Tvrzník za hroznou událost. Po zákazu Junáka museli mladí lidé povinně vstupovat do Československého svazu mládeže řízeného komunisty. „Mně to připadalo, jako když mladí Němci museli chodit do Hitlerjugend. Zdálo se mi, že nás chtějí vychovávat stejným způsobem,“ poznamenává Josef Tvrzník.
Po maturitě Josef Tvrzník nastoupil do nástrojárny, pak do rytecké dílny, v letech 1952–1954 sloužil v armádě u mechanizované jednotky v Brdech. Po návratu z vojny pracoval spolu s otcem v jablonecké továrně Naveta. V roce 1959 nastoupil na obnovenou střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci jako učitel rytectví a dalších odborných předmětů.
„Po faktické likvidaci školy v roce 1952 a znovuotevření v roce 1954 byly její úroveň a vybavení stále ještě tristní,“ upozorňuje Josef Tvrzník. „Zůstával jsem tam po vyučování pár hodin navíc, abych školu pomohl dostat na lepší úroveň. Byl jsem jeden z mála.“
Aby však směl na jablonecké umělecké průmyslovce pokračovat jako pedagog, musel vystudovat vysokou školu. V letech 1972–1976 dojížděl do Prahy, kde na Univerzitě Karlově dálkově vystudoval obor zaměřený na technické vyučování. I ve svém volnu se neustále snažil, aby kvalita jablonecké školy školy stoupla. „Ale ani po čtyřiceti pěti letech, co jsem tam pracoval, jsme se nedostali na úroveň z roku 1945,“ dodává.
Snahy o vztyčení německé sochy přinesly trpké vzpomínky
Josef Tvrzník v sobě dodnes nosí těžkou předválečnou a válečnou dobu, které smutně poznamenaly jeho dětství. Proto mu vadilo, že v Jablonci nad Nisou se v roce 2016 zrodily plány na umístění sochy rytíře Rüdigera, bájné postavy německé mytologie, před kostel na Horním náměstí.
„Před válkou a během války Němci měli u Rüdigera ty své slávy. Vždy se u něj srocovali, že jsou námi Čechy jako znásilňováni! Henlein jim do toho mluvil a oni řvali ‚Wir wollen heim ins Reich!‘ (Chceme zpátky do Říše, poznámka autora),“ vysvětluje Josef Tvrzník.
Rüdigerovu sochu strhli horliví čeští vlastenci v noci ze 14. na 15. června 1945 a jako symbol tehdy nenáviděného Německa ji táhli za nákladním autem před radnici. Označili ji nápisem „Rüdiger se hlásí jako antifašista národnímu výboru“. Socha skončila ve sběrně a v roce 1958 ji převzala Národní galerie v Praze. V 60. letech sochu Rüdigera odkoupilo německé město Kaufbeuren, kde ve čtvrti Neugablonz (Nový Jablonec) žili vyhnaní sudetští Němci.
„U těch Němců to bylo všechno stejný, vždycky ,Sieg Heil! Sieg Heil!‘ a všude hákové kříže, davy zfanatizovaných řvoucích lidí s těmi jejich věčnými pochodněmi,“ podotýká Josef Tvrzník. „Když si vzpomenu na sochu Rüdigera, tak si vždy vybavím všechny německé oslavy, co se kolem ní děly.“
Uměli jsme všechno. Dnes přivezou fabriku a jdeme do roboty
Jaroslav Tvrzník svěřil Paměti národa své vzpomínky v roce 2016 – ve svých 85 letech. Když se ohlížel za časy svého mládí a srovnával je se současnou dobou, zazníval z jeho hlasu smutek.
„Český člověk byl dříve člověkem ochotným, který uměl a který byl schopný. A dnes jsou lepší peníze než práce, o kterou lidem až tak nejde,“ zamýšlí se.
„Moc rychle jsme vykoumali, jak to udělat tak, aby to moc nebolelo. Lidé se namlsali. Dřív to v Čechách tak nebylo. Co vše jsme jako malý stát uměli! Ve všech oborech průmyslu jsme měli zastoupení – sklo, textil, strojařina, fantastické! Co máme dnes? Co je náš hlavní směr? Přivezou nám nějakou fabriku a jdeme do roboty. To mě mrzí.“