„Nebýt mé maminky, tak já tady nejsem. Ona měla už jen mě a život beze mne pro ni neměl smysl. Proto vynakládala všechno, co mohla, abych já přežila,“ vzpomínala Anita Franková.
Bylo jí dvanáct let, když přijely s maminkou do Terezína, a třináct, když se ocitly v koncentračním táboře Auschwitz. „Měly jsme tehdy velké štěstí. Dostaly jsme se do rodinného tábora.“
Když nacisté rodinný tábor v červenci 1944 likvidovali, Anita s maminkou už v něm nebyly. Konce války se na pokraji svých životních sil dočkaly v pobočném koncentračním táboře Guttau (dnes Gutowo) u pobřeží Baltského moře. Jejich trápení ale osvobozením neskončilo.
Zůstaly jsem s maminkou samy
Anita Franková se narodila v roce 1930 v Litomyšli. Otec Josef Fischer byl advokát a maminka Eleonora zůstávala v domácnosti. Oba byli sice židovského vyznání, ale synagogu navštěvovali jen o svátcích a přátele měli židovské stejně jako árijské.
Brzy po příjezdu německých okupantů musel tatínek své profese zanechat a rodina se přestěhovala nejprve za dědečkem do Rychnova nad Kněžnou a v říjnu 1939 do Prahy. Měsíc po posledním stěhování tatínek zemřel na infarkt. „Zůstaly jsme s maminkou samy. Vlastně ani nevím, z čeho nás dokázala uživit. Ale nepamatuji se, že bychom nějak strádaly,“ vzpomínala na svůj pražský pobyt paní Anita.
Protižidovské zákazy a omezení přicházely postupně. Snad nejvíc ale Anitě vadilo, že nesmí do biografu. „Tenkrát byl velkým hitem film o Boženě Němcové a já ho hrozně chtěla vidět. Maminka nakonec svolila, odpárala jsem hvězdu a šla do kina bez ní. Maminka musela mít strašný strach,“ vyprávěla paní Anita o čase, kdy už nemohla chodit ani do školy ani do parku.
Chodila na Hagibor, což bylo v Praze jediné hřiště, kam židovské děti směly díky charismatickému Fredy Hirschovi, který dokázal s nacisty vyjednat povolení. O děti se staral i v Terezíně i v Osvětimi. Protižidovská diskriminační opatření vyvrcholila transporty, do kterých začali být Židé předvoláváni od prosince 1941. Eleonora Fischerová s Anitou musely nastoupit do transportu v létě 1942, do Terezína přijely 3. srpna. „Já jsem se vlastně těšila, že se v Terezíně setkám s kamarádkami, a maminka si prý zase říkala, že už se aspoň nebude každý den bát a chodit se strachem spát.“
„Říkaly jsme si, že to snad tak hrozné nebude, nějakou dobu si v Terezíně pobudeme a pak skončí válka a pojedeme zase domů. To byl takový legrační optimismus. Počítalo se, že to do října skončí, do ledna skončí…“
Po příjezdu ale s hrůzou zjistily, že z Terezína vypravují transporty někam dál na východ.
Spála a žloutenka jako záchrana
Anita i její maminku od okamžitého transportu z Terezína zachránilo to, že Anita onemocněla spálou a po ní žloutenkou. Když se po několika měsících postavila na nohy a mohla opustit terezínskou nemocnici, zařadili ji do Mädchenheimu, takzvaného dívčího domova, kde žily dívky od jedenácti do patnácti let.
„Terezínská rada starších se snažila ulevit dětem a mládeži. Viděli v nás budoucnost židovského národa. Nemohli sice dělat moc, ale v rámci daných možností dělali maximum,“ osvětlovala poměry v Terezíně paní Anita. Děti měly lepší jídlo a měly ho víc. Bylo to ovšem na úkor starých lidí, kteří v Terezíně živořili.
Největší hrůzu pro vězně terezínského ghetta představovaly transporty na východ. „Nikdo netušil, kam se jede a jak to tam vypadá. Všichni si mysleli, že pojedou někam na práci a že to tam bude podobné jako v Terezíně.“
V prosinci 1943 se objevila na seznamu do transportu i jména Eleonory a Anity Fischerových. Jely tři dny v zaplombovaných dobytčích vagónech. „Když jsme přijeli, vytetovali nám číslo, vzali nám všechny zbývající věci, které jsme měli, jen dětem nechali spodní prádlo a boty. Pak nás nechali celou noc někde stát, než nás dovedli k terezínským vězňům, kteří tam přijeli už zářijovým transportem.“ Jejich transport neprocházel selekcí a všichni byli umístěni do rodinného tábora, kde rodiny mohly žít pohromadě – muži a ženy odděleně, ale ve stejném táboře.
„V Osvětimi jsme už skutečně měli hlad. Ráno bylo kafe, hlavní jídlo byla vodová polívka a pak se fasoval malinkatý kousek chleba s malinkatým kouskem uzeniny nebo nějaké marmelády. Pak, za čas, povolili také balíčky, takže někdo měl i balíčky,“ vzpomínala paní Anita.
Od starších vězňů se dozvěděly, že v Osvětimi vězně likvidují v plynových komorách. Navíc v době jejich pobytu postavili pověstnou příjezdovou rampu na dohled rodinného tábora, a tak viděly, jak probíhají selekce.
„Staří lidé, kteří nemohli ani sami vystoupit, tak je vězeň, který měl tu práci na starost, vzal, vyhodil z vagónu a hodil na korbu náklaďáku, který je odvážel do plynu. Viděli jsme, že selekcí prošel málokdo. Pouze mladí, zdraví, bez dětí.“
V noci z osmého na devátého března 1944 došlo k masové vraždě 3 792 vězňů, kteří přijeli z Terezína v říjnu. „Byly jsme přesvědčené, že je to také náš osud. Ale někde v skrytu duše jsme to přece nebraly vážně, to bychom se musely zbláznit. Pak byl už červen 1944 a Němci potřebovali pracovní síly,“ vysvětlovala paní Anita urputnou snahu své maminky projít selekcí a dostat obě z tábora.
Projít selekcí znamenalo naději přežít
Němci chtěli využít práceschopné jedince, a proto udělali v červnu 1944 mimořádnou selekci. Konala se v jednom z vyklizených bloků. Jistou výhodou bylo, že Anita s maminkou už v táboře nějaký čas byly a měly mezi vězni i nějaké známé. Dobře se znaly například s táborovou lékařkou. „Šly jsme na selekci a pochopitelně neprošly. Tedy maminka ano, já ne,“ vyprávěla paní Anita.
Maminka nechtěla opustit dceru, a tak se nechala ze seznamu vygumovat a zkusily to znovu. Ani podruhé třináctiletá Anita neprošla. Když šly k selekci potřetí, naučila se Anita v němčině říct, že je zahradnice.
„Ten esesák byl opilý a zeptal se mě, jestli ty kytky ničím, nebo pěstuji. Já jsem se prý na něj hloupě koukla a řekla: ‚Herr SS, ich verstehe nicht so viel Deutsch.‘ Jemu to přišlo legrační, tak mávl rukou a řekl, ať jdeme obě. Já od té doby věřím na osud.“
Anitu s maminkou a ostatními ženami převezli do koncentračního tábora v Stutthof u přístavu Gdaňsk. Odtud je poslali kopat zákopy k vesnici Guttau (dnes Gutowo), ženy spaly ve stanech a kromě chladu je sužoval hlad a nedostatek vody. Rozšířil se tyfus, v jejich stanu z deseti přežily jen tři. Ale blížící se fronta už byla na doslech. Němečtí dozorci chtěli zmizet a vězeňkyň se zbavit.
„Nakomandovali nás, abychom se seřadily, že nás odvedou k nějakému nákladnímu autu a pojedeme dál. Ale cestou některé poznaly, že nás vedou tam, kde byl vykopaný hrob,“ popisovala poslední den věznění paní Anita.
Ty silnější začaly utíkat, ale esesáci po nich stříleli. Anita měla natolik bolavé nohy, že nemohla chodit, natož utíkat. A tak je příslušníci SS začali mlátit pažbami pušek. Anita viděla, jak zasáhli maminku, proto padla na kolena, sepjala ruce a německy prosila: „Pane SS, nechte mě už, já už nemůžu.“ Po ráně pažbou ztratila vědomí. Obě zůstaly ležet mezi ostatními na holé zemi v lednovém mrazu.
Síla žít a vrátit se domů
Urputná životní touha jim dala sílu přežít, nezabily je rány esesáků, ani noční mráz. Vrátily se zpět do tábora. Jak? To si Anita ani její maminka Eleonora nepamatovaly.
Němci už v táboře nebyli a za pár dní přišli Rusové, kteří se o ně postarali. Vyklidili pro ně jednu chalupu, oholili je a spálili všechno jejich oblečení. Maminky zdravotní stav byl velmi vážný, a nemohla pokračovat s postupující frontou na západ. Přijaly proto návrh odjet na doléčení do nemocnice ve vnitrozemí. Vlak je ale nečekaně dopravil až k Volze, do města Syzraň.
Nějaký čas skutečně pobyly v nemocnici, ale kromě lékařů za nimi stále častěji docházeli vyšetřovatelé z NKVD. Pro paranoidní sovětské zřízení byly velmi podezřelé, protože pocházely z kapitalistického Československa, a navíc byly Židovky. Z nemocnice je přesunuli do zajateckého tábora, do kterého sváželi německé civilní obyvatelstvo z Pobaltí a Pruska.
„Najednou jsme byly v koncentráku s našimi nepřáteli. Maminka s nimi musela chodit na práci do cihelny, ta práce jí nevadila tak jako to, že musela pracovat s lidmi, které nenáviděla.“
V září 1945 matku a dceru rozdělili, poprvé za celou dobu válečného věznění. Patnáctiletou Anitu posadili na vlak a poslali domů. Cesta do osvobozeného Československa jí trvala šest týdnů. S maminkou se znovu viděla až v březnu 1946, kdy se i jí podařilo ze Sovětského svazu dostat. Bohužel fyzické útrapy z války silně podlomily její zdraví. Maminka Anity zemřela na následky zranění hlavy ani ne čtyři roky po návratu. Bylo jí 47 let.
Anita zůstala v Praze, vystudovala obor dějepis-archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1951 se provdala za pana Miroslava Křepelku a narodila se jim dcera Ela. Na konci 60.let se rozvedla a do nového manželství vstoupila s panem Miroslavem Frankem. Anita Franková pracovala několik let ve Státním ústředním archivu jako archivářka a později dlouhá léta v pražském Židovském muzeu. Zemřela 10. srpna roku 2008.
Našli jste chybu? Omlouváme se a rádi opravíme. Napište nám prosím na magazin@postbellum.cz. Děkujeme!