Masarykova první republika, mnichovská krize, komunistický převrat, Sametová revoluce… A především druhá světová válka na křídlech Spitfiru. To jsou některé z kapitol 20. století, které za svých fantastických sto let zažil generál Emil Boček.
S obzvláštním vděkem a radostí chceme generálu Bočkovi poblahopřát. Hluboce si vážíme lidí, kteří bojovali (nejen) za naši svobodu. Úcta k nim a potřeba zaznamenat jejich vzpomínky pro budoucí generace ostatně byla impulsem, díky kterému Paměť národa vznikla.
Za dobu existence tohoto projektu se nám kromě jiného podařilo natočit i téměř osm desítek československých veteránů RAF z druhé světové války. Pan generál Emil Boček je jedním z nich. Jeho vyprávění tento soubor vzpomínání válečných letců uzavřelo a vlastně korunovalo. Uzavřelo ho proto, že se nám již nepovede natočit jiného z jeho spolubojovníků. Vzpomínky pana generála jsou mimořádně cenné a shrnují kolektivní prožitek čs. veteránů z britského letectva v druhé světové válce. Poslechnout si je můžete zde.
Z Brna do Bejrútu… A dál
Emil Boček se narodil 25. února 1923 v Brně – Tuřanech. Jako mladík zde prožíval obsazení republiky Němci. Záhy poté se rozhodl pro odchod do zahraničí. Chtěl se zapojit do boje proti okupantům.
Na nahrávce pro Paměť národa hovoří i o dramatickém přechodu hranic, kdy byl vězněn i v pověstné věznici Tolonczház. Nakonec se mu jeho úmysl podařil a přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko se dostal až do dalekého Bejrútu.
Tam podepsal přihlášku do francouzské cizinecké legie, která byla v podstatě vstupenkou do následně vznikající československé zahraniční armády. K našim jednotkám se dostal 16. dubna 1940 v Agde. Zúčastnil se i bojů ve Francii. Blitzkriegem rozvrácená a demoralizovaná francouzská armáda ale rychle podlehla protivníkovi a českoslovenští vojáci museli znovu hledat místo, kde by mohli pokračovat v boji proti Němcům. Svou náruč jim mohla nabídnout Británie. Emil Boček spolu dalšími vyplul na lodi Rod el Farag ze Středozemního moře do Liverpoolu.
Vojákem prezidenta Beneše a letcem anglického krále
Stejně jako ostatní kamarádi i Emil Boček vnímal znatelný rozdíl v morálce Britů v porovnání s tím, co viděli ve Francii. Lákaly ho stroje, a tak požádal o převelení k letectvu, přijat byl 21. září 1940. Po výcviku se stal mechanikem 1. třídy a jako takový se stal součástí čs. 312. stíhací perutě. Po dvou letech „na zemi“ byl na svou žádost přijat k pilotnímu výcviku.
Stěžejní část tohoto výcviku absolvoval v Kanadě, také o tom podrobně hovořil na našich nahrávkách. Po úspěšném dokončení kurzů byl zařazen k 310. československé stíhací peruti. Ke svému prvnímu operačnímu letu odstartoval symbolicky 28. října roku 1944. Činnost československých stíhacích jednotek spočívala převážně v doprovodu a ochraně bombardérů.
Emil Boček za svou kariéru válečného stíhací pilota vykonal 26 operačních letů a nalétal 73 hodin a 50 minut. Ve svobodné vlasti přistál se svým Spitfirem 13. srpna 1945 v Ruzyni.
Jeden z nepohodlných
Po válce byl zařazen do 2. leteckého pluku na letišti Praha-Kbely. S rostoucím vlivem komunistů se však západní letci stávali čím dál nepohodlnějšími. Nejhorším formám perzekuce pan Boček unikl tím, že byl z armády na vlastní žádost propuštěn již 2. března 1946. Láska ke strojům ho neopustila a otevřel si opravnu motocyklů. Když mu ji „znárodnili“, pracoval dál jako mechanik v Mototechně, v roce 1951 se pak oženil. Od roku 1958 pracoval jako soustružník a takto se živil až do svého odchodu do důchodu.
Po pádu komunistického režimu se stal aktivním ve veteránských organizacích, často navštěvoval vzpomínkové akce a je jedním z těch, kteří důstojně a aktivně pečovali o odkaz veteránů 2. světové války. V roce 2010 byl oceněn Řádem Bílého lva III. třídy a v roce 2019 Řádem Bílého lva I. třídy. Kromě toho byl dvakrát oceněn Čs. válečným křížem 1939 a byl vyznamenán i Čs. medailí Za chrabrost před nepřítelem. Tím výčet jeho vyznamenání zdaleka nekončí.
Pane generále Bočku, dovolte, abych Vám takto zprostředkovaně, ale přesto srdečně popřál dlouhá léta ve zdraví. Vy a Vaši spolubojovníci jste pro mne (a jistě nejen pro mne) byli v mém dětství hrdiny, v letech dospívání vzory a ještě později impulsem, abych studoval historii a mohl se jí zabývat. Věřím, že stejně jako Vaši kolegové jste provždy v paměti Čechů. Nezbývá než hluboká poklona a gratulace k Vašemu jubileu. A jedno velké: Děkuji.