Česká Němka Hermína Musilová se zamilovala do Čecha ze své rodné vesnice. Ve vysokém stupni těhotenství pak ale musela do odsunu a rodina se mohla sejít až po několika letech. V Československu se mezitím chopili moci komunisté.
Miroslav Musil svého dvouletého synka poprvé viděl ve velké čekárně na hranicích. Na jedné straně rozdělené místnosti hlídkovali čeští vojáci se samopaly, na druhé Němci. Hermina, maminka jeho syna, se svými rodiči přistoupila k místu rozdělujícímu místnost z německé strany. Dítě držela v náručí. „Mohl bych si chlapce pochovat?“ požádal Miroslav. „Podejte nám toho kluka,“ vyzvali vojáci Herminu. Dvouletý Mirek se ocitl v náručí uniformovaných mužů, otec si ho vzal, a Mirek začal zoufale plakat. Táta pro něj byl cizí člověk, chtěl zpátky k mamince. „Pokud teď přeběhnete na českou stranu, nebudeme střílet...“ řekl tiše Hermině český pohraničník. Ona tohle zoufalé řešení chvíli opravdu zvažovala, tolik si přála být znovu s Miroslavem, otcem malého Mirka, chtěla se zbavit nálepky svobodné matky a žít v úplné rodině. Vyděšení rodiče ji ale na poslední chvíli zadrželi.
Psal se rok 1948 a historické okolnosti nepřály tomu, aby Hermina a Miroslav mohli vychovávat své dítě společně. Ona byla odsunutá Němka, on zůstal v Československu, kde mezitím převzali moc komunisté.
Konec mírumilovného soužití
Hermina se narodila roku 1928 v rodině sedláka Schebesty ve Stonařově nedaleko Jihlavy. Tomuto regionu se také říká „jihlavský jazykový ostrov“, nachází se sice v česko-moravském vnitrozemí, ale od středověku až do konce druhé světové války zde Němci tvořili dvě třetiny až tři čtvrtiny obyvatel. Hermina Schebestová a její sestra Maria nicméně vyrůstaly společně s českými dětmi, česká a německá třída se nacházely pod střechou jediné školy a při svých hrách děti ani nevěděly, kdo je jaké národnosti.
To se změnilo ve druhé polovině třicátých let, kdy vztahy mezi národnostmi vyostřila hospodářská krize a přesvědčení některých Němců, že Hitler by dokázal zajistit novou prosperitu. Místní Němci cítili zklamání, že Jihlavsko po mnichovské dohodě do zabraných sudet nespadá, a těsně před okupací Československa 13. března 1939 došlo ve Stonařově k povstání. Dopoledne v době školního vyučování se skupina Němců vydala na místní četnickou stanici a snažila se české četníky vyhnat. Ti se bránili, a když dorazily posily z Jihlavy, došlo k přestřelce, při které četníci zastřelili hostinského Hanse Matejku.
Po obsazení republiky německými vojsky dostala celá rodina Schebestových říšské občanství. Výjimkou byl otcův bratr Franz Schebesta, který se k Němcům nepřidal. Už za první republiky vstoupil do KSČ a za války se zapojil do levicového odboje. „Ti komunisti se scházeli v lese a můj tatínek vždycky říkal: ,Frantíku, dej pokoj, oni vás špehujou a oni vás zavřou,’“ říká Hermina Musilová. A na jeho slova došlo: Franze Schebestu zatklo gestapo v červnu 1941. Zbytek války prožil v nacistických věznicích a koncentračních táborech a zemřel těsně po osvobození na zánět střev. Ten zřejmě způsobilo překotné požití vydatné stravy, kterou zesláblé tělo nezvládlo.
Zatímco byl Franz pryč, nadšení místních podporovatelů Hitlera postupně opadalo. Na Němce ve vztahovaly říšské zákony, takže museli narukovat na frontu, často to byli i velmi mladí chlapci či otcové rodin. Hermina i její sestra musely chodit na schůzky Ligy německých dívek, její rodiče jako sedláci povinně odevzdávali válečné dodávky a přilepšovali si tajnými zabijačkami. Tatínek Josef Schebesta začal tajně poslouchat zahraniční rozhlas a pochopil, že porážka Německa se blíží. Jednoho dne se na statek k Schebestovým nastěhovala ustupující proviantní jednotka wehrmachtu i s polní kuchyní. Uprchli těsně před příjezdem sovětských vojáků a svou zbývající výstroj naházeli do místního rybníka.
Schebesto, dej nám zlato, nebo rodinu už neuvidíš
S příjezdem Rudé armády vypukla ve Stonařově panika. Lidé, kteří se zrovna účastnili pobožnosti, rychle utíkali z kostela domů. Předseda místní organizace NSDAP, jehož syn padl na východní frontě, se zastřelil. Rusové přijížděli na koních, říkalo se o nich, že kradou a znásilňují. Jejich stará teta si k Schebestovým už dříve schovala své zlaté šperky a hodinky. Tatínek rodinné cennosti zakopal na zahradě pod včelími úly a domníval se, že jsou tam v bezpečí. Ale po Rudé armádě dorazily do Stonařova revoluční gardy, které přišly i k Schebestovým.
„Schebesto, kde máš to zlato? My víme, že to zlato máš. A když ho nevydáš, odvedeme tě na výbor a rodinu už neuvidíš.“
Brzy potom se museli Schebestovi s dalšími stonařovskými Němci shromáždit na kostelním nádvoří. Spolu s lidmi z dalších vesnic se průvod vydal směrem na Slavonice. V Pavlově, pouhých pět kilometrů od Stonařova, gardisté vedoucí transport dostali zprávu, že u Slavonic Rakušané přes hranice nikoho nepustí. Lidi tedy stočili směrem na Znojmo. V tu dobu se již zástup značně rozrostl, přibyli i obyvatelé Jihlavy. Po dalších šesti kilometrech přišlo v Hladově další potvrzení odmítavého postoje rakouské strany. Gardisté si s davem nevěděli rady. „Všichni museli zase dom,“ konstatuje Hermina.
Herminu i s rodinou vyhnali z domova v době, kdy jí bylo sedmnáct a ve Stonařově měla známost s českým mladíkem Miroslavem Musilem. Po nuceném odchodu Schebestových se mu podařilo zajistit jejich statek, vyrabování domu ale zabránit nedokázal. Po návratu Schebestovi našli obrovský nepořádek a rozřezané peřiny, ve kterých rabující gardisté hledali domnělé poklady.
Schebestovi směli dále pracovat na statku, který už formálně ale patřil Miroslavovi. Měli zde čekat na návrat strýce Franze z koncentračního tábora, o jeho smrti se zatím nevědělo. V týdnech na konci roku 1945 zažívali nejistotu a bezmoc a tehdy došlo k něčemu, co situaci ještě zkomplikovalo: Hermina s Miroslavem otěhotněla.
V Německu je nikdo nevítal s otevřenou náručí
Ve vyhrocené době svatba nepřipadala v úvahu. Sňatek s Němkou určenou k odsunu by Miroslava dostal do nebezpečného postavení a proti byli také Herminini rodiče, přáli si, aby s nimi dcera odešla do Německa. Navíc se obávali, že pokud se dítě narodí ještě v Československu, úřady jim ho seberou a svěří otci. V červnu 1946 Hermina byla v sedmém měsíci a právě tehdy celá rodina dostala příkaz k nástupu do internačního tábora u Jihlavy. A po čtrnácti dnech přišel další příkaz:
„Vezměte si jen to, co poberete do rukou. Ostatní zavazadla položte u vrat, převezme vám je autem na nádraží.“
Na nádraží je naložili do přeplněných dobytčích vagónů, místo záchodu tam byl jen kyblík. „Můj bratranec, kterému byly čtyři roky, pořád křičel: ,Já chci domů!’“ vzpomíná Hermina. O zavazadla pochopitelně přišli, do Německa přijeli jen s tím, co měli na sobě.
Ani v Německu je ovšem nečekalo žádné vřelé uvítání. Hermina popisuje, že kromě českých Němců se tam hrnuli také Němci vyhnaní z Polska a dalších zemí. A místní Němci sami strádali, vyčítali jim, že se „nechali“ vyhnat: „Proč jste nesekali dobrotu, abyste tam mohli zůstat?“ Schebestovi pracovali na statku poblíž bavorského Vilsbiburgu, žili v jedné místnosti, ve vedlejším pokoji bydlela rodina vystěhovaná z Polska.
Hermině se syn Miroslav narodil na konci léta, a neměla pro něj ani kousek oblečení. Její sestra Marie v té době sloužila v rodině místního četníka, od jehož manželky dostala pár hadříků - všechno jí ale strhli z platu.
Hermina si s otcem svého dítěte psala, Miroslav ovšem němčinu moc neovládal a s psaním dopisů mu pomáhali sousedé. V Československu se stále razantněji hrnuli k moci komunisté a Miroslavovi trvalo dva roky, než se mu podařilo získat povolení k setkání na hranicích, k tomu, které jsme popsali v úvodu tohoto vyprávění.
Zpátky do komunistického „ráje“
Krátce po dramatickém setkání na hranicích se Miroslav odhodlal k zoufalému činu: pokusil se přejít hranici do Německa u Železné Rudy na Šumavě. Pohraničníci ho ale dopadli a odvezli na policejní stanici. Pro Miroslava Musila to skončilo ještě dobře, pokud jeho dopadení budeme srovnávat s „narušiteli“ hranic, kteří za svůj pokus zaplatili životem nebo dlouhými lety ve vězení. Ve Stonařově totiž potřebovali, aby se staral o hospodářství po Schebestových a odevzdával dodávky, a tak tamější národní výbor dosáhl jeho propuštění.
Miroslav potom začal usilovat o povolení, které by Hermině umožnilo návrat domů. Po dlouhých administrativních průtazích, kdy úřady prověřovaly, jak se Hermina chovala v době protektorátu, byla jeho snaha úspěšná.
V květnu 1950 na svatodušní pondělí se Hermina rozloučila s rodinou, nastoupila s nyní už čtyřletým synem Mirkem do vlaku a zamířili zpět do Československa. Miroslav na ni měl čekat na hranicích, místo něj však na první zastávce v Čechách nastoupilo pět vojáků Pohraniční stráže. Snoubenec čekal až o několik stanic dál, protože do pohraničního pásma nesměl.
Cesta zpátky už nevedla
Hermina svého rozhodnutí litovala hned po návratu. Československo vedené komunisty jednak už tehdy bylo viditelně chudší než západní Německo, kde se díky Marshallovu plánu začínalo hospodářsky dařit lépe. Ale jednak i proto, že ji čekalo chladné a nepřátelské uvítání. Její přátelé a známí šli většinou do odsunu a místo nich ve Stonařově žili novousedlíci, kteří se báli, že se vyhnaní Němci vrátí a budou se domáhat zabraných majetků, a proto se chovali odtažitě a nepřátelsky. Hermina musela podepsat, že rodinný majetek nebude chtít zpátky, a začala ji sledovat Státní bezpečnost. Ve Stonařově ji držel jen vztah s Miroslavem, se kterým se dva měsíce po jejím příjezdu vzali, a následující rok se jim narodila dcera Marie.
Cesta zpátky už ale nevedla: Herminu pouštěli do Německa na návštěvu vždy jenom s jedním z obou dětí, úřady se tak jistily před eventualitou její emigrace. Až do roku 1957 se Musilovi živili jako soukromí zemědělci a dařilo se jim plnit vysoko nastavené normy povinných dodávek, ale nakonec dostali na vybranou: buď vstoupí do družstva, nebo je vystěhují.
Oba rodiče Schebestovi za svého života ještě jednou navštívili Stonařov. Tatínek Josef Schebesta sem přijel v době politického uvolnění v šedesátých letech, ale při návštěvě místní hospody znovu pocítil nepřátelství vůči Němcům. Odjel s rozhodnutím, že rodnou ves už nikdy nechce vidět. Dobře se tam necítila ani Herminina matka, ta sem přijela až v letech devadesátých. „Mami, kde chceš být pochována?“ ptala se tehdy Hermina své maminky. „Tady u těch Čechů ne...“ zněla odpověď. Brzy nato spočinula na hřbitově v Bavorsku vedle svého muže Josefa.
Hermina Musilová se domnívá, že minulost Stonařova se současným obyvatelům postupně vytrácí z paměti...
„Noví obyvatelé, kteří do Stonařova přišli v roce 1945, už nežijí, často ani ti, kteří tehdy byli ještě malými dětmi. A potomci teď už ani nevědí, že jejich dům patřil Němcům. Rodiče jim to nevypravovali.“
