Norský památník Falstad Centre chce mladé studenty zaujmout emocionálním prožitkem. Jeho smyslem není vychovávat z dětí historiky – vede je ke kritickému myšlení a poznání, že historie je různorodá a úhlů pohledu mnoho. A přitom: žádné obrazovky v expozici...
Paměť národa od loňského roku otevírá pro veřejnost instituty s moderními audiovizuálními expozicemi. Jsou věnované dějinám 20. století a lidem, kteří zažili totality na vlastní kůži. První expozici jsme otevřeli v Pardubicích, letos chystáme další v Brně a následovat snad budou i další krajská města. S kolegy, kteří promýšlejí, jak z těchto míst vybudovat živá centra moderních dějin, kultury a setkávání, jsme se začátkem roku vydali sdílet zkušenosti do norského Ekne. Tam funguje inovativně pojatý památník Falstad Centre a Falstad Museum.
Se Sebastianem Kleinem, který je ve Falstadu zodpovědný za školní vzdělávací programy, si povídala vedoucí vzdělávacího oddělení Post Bellum Magdaléna Benešová.
Právě se nacházíme ve vašem vzdělávacím centru. Můžete nám přiblížit, jaké přístupy ke vzdělávání zde uplatňujete?
Tohle je dílna. Dílna tu bývala už v době, kdy byl v této budově chlapecký internát, byla tu během 2. světové války, kdy to tady coby Strafgefangenenlager pro politické vězně ovládalo SS, a byla tu i po válce. A dílna je tu vlastně i nyní. Jen tu dnes panuje velmi odlišný režim. Tuto místnost a její aktivity jsme navrhli tak, aby se studenti seznámili s různými příběhy vězňů. Je tu celá škála různých narativů, od těch většinových, které se týkají největší skupiny vězňů – norských odbojářů a partyzánů – přes ty menšinové, jakými byli třeba jugoslávští vězni z východní Evropy nebo zajatí ruští vojáci a partyzáni; to byla asi největší skupina z těch menšinových. Další úhly pohledu zastupují příběhy Židů či žen, které tu byly vězněny, nebo obyvatel blízkého okolí, kteří nějakým způsobem pomáhali.
Jedním z cílů této expozice tedy je ukázat studentům, jak různorodá tato historie je. Díky škále různých hlasů by měli získat představu, že tu byli vězněni a vražděni různí lidé, nejen jedna skupina, nejen lidé židovského původu. Zvláště mladší studenti se totiž mylně domnívají, že všichni vězňové, kteří se sem dostali, byli Židé. Takže i když to může znít banálně, jedním z našich důležitých úkolů je říci zcela jasně, že taková představa není historicky přesná.
Ale dalším cílem, kterého jsme chtěli dosáhnout z hlediska vzdělávání, je prožitek. Chtěli jsme, aby během těch čtyř hodin, které tady studenti stráví, spoluprožili příběhy vězněných. Proto je ten prostor navržený takto, s magnetickými tabulemi, za použití metod vertikálního učení a pohybu. Máme tu smíšená média, ale žádné obrazovky. Většina expozice je analogová, ale máme tu i nahrávky vycházející z přepisů rozhovorů s vězni.
Jaký je tedy postup? Třída sem přijde a společně pak plní nějaké úkoly, nebo mají nějakého průvodce a vedení?
Při práci v budově studenty rozdělujeme do skupinek maximálně po třech, dostávají různé úkoly týkající se jednotlivých témat. Když shromáždí informace z jednotlivých audio zastávek, skládají puzzle. Dílky skládačky můžete vidět tamhle na stolku, není složitá, a výsledkem je portrét osoby, s jejímž příběhem budou pracovat na mikrohistorické úrovni.
Jak se tedy liší vzdělávací koncept, který používáte zde v dílně, od toho ve velitelově rezidenci?
Koncept použitý tady v dílně má daleko pevnější rámec. Zaměřuje se na individuální osudy vězňů a dále přímo na toto místo a jeho dějiny za 2. světové války, kdy tady byl tábor pro politické vězně. Kdežto ve velitelově rezidenci se všechno točí kolem jediného tématu – a tím je moc. Nezajímá nás jen její pojetí za 2. světové války, ale nabízíme i příklady z dalších historických etap včetně současnosti. Příklady, které se váží k mocenské nadvládě a totalitním ideologiím. Taková je naše představa: je to výstava a zároveň stále se vyvíjející dílna.
Můžete popsat, co vás inspirovalo při přípravě expozice ve velitelově rezidenci?
Inspirovalo nás londýnské muzeum zdraví a lékařské vědy, které se jmenuje Wellcome Collection. Od nich jsme převzali formát, kdy návštěva muzea už není jen pasivním prohlížením artefaktů, jak dřív bývalo zvykem, ale velice individuálním zážitkem a prožitkem. Chtěli jsme udělat z návštěvy muzea příležitost zkoumat a pátrat.
Snažíme se studentům poskytnout nějaké měřítko. Například využíváme přepisů pamětnických rozhovorů, které nezřídka trvají čtyři až pět hodin. Chceme, aby se studenti zaměřili na nějaký aspekt vyprávění, třeba sexuální násilí, ke kterému docházelo v německých koncentračních táborech během okupace Norska. Nejde nám o to, vychovat z nich historiky. Chceme jim nabídnout situace, ve kterých se i v těch dobových kulisách dokáží poznat jako lidé. A když se to povede, možná je to zaujme do té míry, že o tom pak dál budou diskutovat mezi sebou.
Chtěla bych se víc vyptat na ty pamětnické rozhovory, protože o ty nám jde především. Jak přesně tedy nahrávky využíváte? A jak by ty rozhovory měly na jejich příjemce zapůsobit?
Naši posluchači jsou náctiletí. Většinou nejsou schopni soustředit se na poslech déle než deset minut. Je to pro ně výzva, chceme po nich hodně. Pokud je naším cílem, aby sem mladí lidé přijeli a užili si to, a nepřipadali si jako pitomci, kteří se nedokáží soustředit, nebo aby rychle neztratili zájem, musíme svou nabídku přizpůsobit jejich možnostem. Takže naším cílem je vybrat zhruba dvouminutové nahrávky s velkým emocionálním dosahem, které studenty do problematiky efektivně zasvětí. A před jejich poslechem je samozřejmě potřeba dodat jim kontext, aby věděli, o jakou situaci jde. Použijeme text, brožuru nebo soubor otázek. Nebo můžeme přímo před klip vložit úvod, kde se vysvětlí, o co tady jde, nebo na co by se měli zaměřit. Zajímá nás, jak studenti reagují a jaké otázky je v souvislosti s výpovědí pamětníka napadají.
V tom jednoznačně vidím hodnotu nahrávky, v níž někdo, kdo už nežije, popisuje své zkušenosti. Je to hodnota sama o sobě, i když vzpomínky takového pamětníka bývají zastřené časem. Ale podle mého názoru hlavní devizou těchto pamětnických výpovědí je emocionální dopad. I když i k tomu mohu být kritický, protože si uvědomuji, že tím, že vybereme jen jednu scénu, která se zaměřuje na jednu situaci, a vynecháme kontext, si do určité míry vynucujeme konkrétní emocionální reakci.
Říkáte tedy, že zapojování emocí ve vzdělávání může být problematické. Vy jich ale využíváte, abyste upoutali studentovu pozornost. Předpokládám, že pak s nimi dál pracujete. Například za použití metod kritického myšlení?
Tak nějak. Snažíme se najít rozhovory, různé úryvky, které budou v mladých lidech rezonovat. Máme tady například dvě videa, která se vzájemně doplňují. Na jednom z nich je židovský pamětník, který přežil nejen věznění ve Falstadu, ale také v Auschwitzu, a později se vrátil do Trondheimu, kde prožil zbytek života. O třicet let později, v osmdesátých letech, vyprávěl svůj příběh. Zemřel v roce 2008. A když vypráví o Falstadu a o válečném utrpení, neprojevuje moc emoce. Během rozhovoru je v podstatě netečný, protože to vypráví pětadvacet let stejně a má to naučené. Víme, že pamětnické příběhy, zvlášť ty vypovídající o holocaustu, se mnohdy časem zautomatizují. Ovšem vedle této výpovědi máme ještě svědectví Nora, který zde byl vězněn z politických důvodů a který byl u toho, když tohoto židovského vězně mučili. A on se během toho rozhovoru rozpláče, protože o tom zážitku mluví možná úplně poprvé. Cloumají s ním emoce. A člověka vedoucího rozhovor to uvede do rozpaků a snaží se změnit téma, ale ten starší muž mu to nedovolí.
A my používáme oba ty klipy. A ptáme se například, proč o tom mučení ten norský vězeň vypráví tak odlišně od toho židovského, který to zažil na vlastní kůži? Způsob, jakým o tom studenti přemýšlejí, je obvykle velice podnětný. Sledují ty dvě sekvence, ty dvě různé perspektivy, bezprostředně po sobě a většinou to na ně silně zapůsobí. Když s nimi pak o tom mluvíme, je zajímavé jít do hloubky. Ptáme se jich třeba, kolikrát si myslí, že pamětník svůj příběh vyprávěl, a oni o tom přemýšlejí.