Plzeňské náměstí Republiky se před sedmdesáti lety 1. června 1953 stalo dějištěm do té doby největší protikomunistické demonstrace, vůbec první ve východní Evropě. Do ulic vyšli lidé na protest proti měnové reformě, která je přes noc připravila o všechny úspory.
„Šli jsme na náměstí a to už bylo plné, protože přišli škodováci z Doudlevec. Ale z hlavního závodu ne. A tak se udělal průvod a šlo se osvobodit Škodovku,“ vzpomínal Václav Eliáš, který se do dění zapojil jako mladík čerstvě propuštěný z komunistického kriminálu. „Přišlo se k továrně ke čtvrté bráně. Demonstranti se o ni opřeli, až ji vyvrátili.“
Výměna peněz za nové
Do 300 Kčs na hotovosti: za 5 Kčs starých 1 Kčs nová, vyšší částky ale v poměru 1:50.
Vklady v bankách byly rozděleny do pásem, peníze uložené po 15. květnu se bez ohledu na množství měnily 1:50. Vklady jedné rodiny na více účtech se sčítaly. Vázané vklady a státní dluhopisy byly bez náhrady zrušeny. Stát okradl své občany o více než 22 miliard korun.
Škodovka od roku 1951 přejmenovaná na Závody V. I. Lenina zaměstnávala několik desítek tisíc dělníků. Ti se cítili měnovou reformou nejen ožebračeni, ale především podvedeni.
„Naše měna je pevná, žádná měnová reforma nebude,“ řekl 29. května 1953 do rozhlasu prezident Antonín Zápotocký. V pondělí 1. června ale peníze svou dosavadní cenu ztratily. Měnová reforma je devalvovala důmyslným způsobem v poměru 1:5 či 1:50, ušetřeny nezůstaly ani vázané vklady a jinak uložené peníze. Dělníci, kteří se chováním vládnoucí komunistické strany cítili podvedeni vůbec nejvíc, vyšli do ulic.
Závodní milice se dělníky v hlavním závodě nejdříve pokoušely pacifikovat. U čtvrté brány do Korandovy ulice byli milicionáři poraženi a škodováci se vydali do centra města.
Vladislav Krátký přidává vzpomínku na to, jak se tehdejší ředitel závodů V. I. Lenina snažil pochodu zabránit. Dělníci však jeho přesvědčování nevěnovali pozornost, a jeden mu dokonce vlepil pár facek.
Mnozí se k mohutné demonstraci přidali poměrně náhodně – jako tehdy sedmnáctiletá Jana Němečková, která šla ze školy v Tylově ulici. Když na náměstí uviděla davy lidí, přidala se.
„V Prešovské ulici už stáli vojáci pohraniční stráže s nastavenými bodáky. Já byla mladinká a cítila jsem se jako hrdinka. U radnice mě dav lidí vytlačil až do míst, kde stříkali hasiči vodu. Polévali mě vodou asi ze dvou metrů, to byl děsný proud,“ vzpomíná.
Lidé sice nakonec hasičům hadice prořezali, ale to už se do akce zapojila i místní SNB. Jana Němečková a její kamarádky byly zatčeny. Některé čekal soud, Jana byla jen vyloučena ze školy.
Dobytí radnice a soudu
Národní výbor města – plzeňská radnice – byl dějištěm nejvypjatějších okamžiků povstání v roce 1953. Budova se nachází na severní straně náměstí a jedná se o renesanční stavbu ze 16. století.
Demonstrantům se podařilo do budovy proniknout a později i obsadit budovu krajského soudu. Jejich dočasné vítězství pak překazil příjezd milicionářů a příslušníků pohraniční stráže.
Dav demonstrantů chtěl původně dle slov pamětníků pouze zjistit, proč došlo k měnové reformě. „Protože nikdo z vedení města neměl odvahu a neobjevil se, zvrtlo se to v demonstraci. Z radnice se začaly vyhazovat obrazy státníků. A dokonce jedna větev demonstrantů šla na soud, kde chtěli vysvobodit politické vězně. Ale to se již dostaly informace do Prahy a byly nasazeny Lidové milice z Prahy a ostatních měst a armáda,“ popsal další z pamětníků Josef Hájek.
Z oken radnice létaly peníze i busty Antonína Zápotockého, Gottwalda a Stalina
Budova krajského soudu stojí ve Veleslavínově ulici. Jedná se o mohutnou budovu soudu a připojené věznice, která byla vybudována na počátku 20. století. Jan Broj byl v té době v Plzni na vojně. Tehdy jel tramvají na druhý konec města, ale dál než na náměstí tramvaje nedojely.
„Krajský soud měl mohutné dubové dveře, které byly zamčené. Bralo se za kliku, šťouchalo se, a nic. Najednou nějaká parta chlapů vzala na ramena pražec. Rozběhli se proti dveřím, rozbili je a vešli dovnitř,“ popisuje. Davy dělníků se rozběhly po kancelářích a začaly z oken vyhazovat busty státníků, ale také spisy a další materiály, které pak na ulici někdo zapálil.
Msta na Masarykovi
Poslední dějství plzeňských událostí z 1. června 1953 se odehrálo na náměstí T. G. Masaryka, kde byl v letech 1925–28 v parku vybudován Památník národního osvobození se sochou T. G. Masaryka, která se na náměstí vrátila po válce, kdy ji strhli nacisté.
Karel Kasal dojel na náměstí v čele mnohatisícového průvodu ve vojenském tudoru, který získal před radnicí. Popsal, jak na náměstí T. G. Masaryka položili květiny k prezidentu osvoboditeli. Ještě ten večer byl zatčen, následovaly brutální výslechy, soudní proces a tři roky ve vězení.
Na tomto náměstí se odehrála odveta za protesty, byla v režii komunistické strany. K Masarykovu pomníku se vydali herci plzeňského divadla oblečení jako dělníci.
„Zůstali jsme stát a viděli jsme tu hrůzu, jak po Klatovské třídě šli plzeňští herci oblečení v modrákách. Byla to hlavně činohra. Měli modráky a červené puntíkaté šátky, prostě dělnické oblečení. Zpívali budovatelské písně a nesli transparenty,“ vzpomíná Eva Hauerová.
Podle vzpomínek pamětníků šel v čel průvodu herec Josef Větrovec. Ten pak hodil kolem Masarykova krku oprátku a jeřáb sousoší strhnul. Socha byla posléze odvezena do Škodových závodů a její další osudy jsou nejasné. Po sametové revoluci se na místo vrátila nová socha T. G. Masaryka.
