Rakušané a jejich Češi. A obráceně. 2. část: Odloučení (1945–1989)

/ /
Jedna z obětí železné opony na československo-rakouské hranici. Zdroj: Pamět národa
Jedna z obětí železné opony na československo-rakouské hranici. Zdroj: Pamět národa

Sotva čeští Němci opustili své domovy v československo-rakouském pohraničí, začalo dosídlování. Noví odvážlivci přicházeli z českého vnitrozemí, Slovenska i ze zahraničí.

Dobová propaganda o nich mluvila jako o „hraničářích, kteří budují nový socialistický svět a spolu se statečnými pohraničníky se podílejí na ochraně československé hranice před agresí západního imperialismu.“  

Mezi „hraničáře“ patřili i rodiče Marty Stehlíkové, kteří se na podzim 1945 na základě výzvy přestěhovali do Nového Šaldorfu na Znojemsku. Obsadili dům českých Němců, ve kterém ještě několik měsíců bydleli společně s vdovou a jejími dvěma dětmi. Její manžel, který byl za války u wehrmachtu, ve válce padl. „Museli to nést velmi těžce. A když odcházeli, nechali tam veškeré vybavení,“ říká pamětnice. 

 „Vy, moji krajané a spolupracovníci, jste těmi, na které hledí nejen celý československý národ, ale i celý svět. Úkol pak, který provádíte, je tak závažný nejen pro váš osobní život, ale i pro budoucnost celého národa, že je také povinností celého národa sledovati průběh dění, které má nejen v nových Psohlavcích a Chodech dáti živý železný pás pohraničí. Čeká se proto od nás, že budeme nejlepší z nejlepších.“

Úryvek z novoročního projevu Mirko Sedláka, předsedy Okresní správní komise v Českém Krumlově

V Novém Šaldorfu se kromě jejích rodičů usadilo několik dalších rodin z Valašska a Slovácka. „S sebou si přinesli svůj folklor, který se tam snažili rozvíjet,“ dodává.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Na návrat do Československa neměl pomyšlení

Jedním z českých Němců, který musel v roce 1945 svůj domov v Československu opustit, byl i Werner Pohnitzer z Modřic, kde jeho rodina vlastnila řeznictví, jatka a pohostinství. Pohnitzerovi po několika dnech doputovali do Vídně, kde žili do roku 1952. „Moje babička tady ve Vídni měla sestru. Doufali jsme, že by nás u sebe mohla nechat. Až později jsme pochopili, že pomoc sudetoněmeckým vyhnancům by ji společensky znemožnila. Byla totiž manželkou ředitele firmy Minerva.“ Rodině se nakonec podařilo najít jiné bydlení.

Wernerův otec musel ve Vídni těžce pracovat. Čistil cihly z rozbombardovaných budov, později pracoval v betonárce jako pomocný dělník. Rodina se tedy neocitla bez příjmů, přesto pro ni bylo shánění jídla obtížné. V souvislosti s tím se Werneru Pohnitzerovi vybavuje jeho vůbec první vzpomínka v životě, která v něm dodnes vyvolává velkou lítost. „Babička jednou sehnala nezralá rajčata a položila je na okenní římsu, aby dozrála. Jako dítě jsem neměl nic lepšího na práci než to, že jsem všechna rajčata pěstičkou rozmačkal.“

Odstřel kostela v někdejší obci Kapličky provedený v roce 1959 v rámci celoplošné demoliční akce na československo-rakouských hranicích. Zdroj: Pamět národa
Odstřel kostela v někdejší obci Kapličky provedený v roce 1959 v rámci celoplošné demoliční akce na československo-rakouských hranicích. Zdroj: Pamět národa

60 osad a vesnic srovnali se zemí

Za starými pořádky se po druhé světové válce udělala tlustá čára z drátů, železa a betonu. S myšlenkou fyzické bariéry mezi Východem a Západem poprvé přišel Winston Churchill ve svém projevu z června 1946.

Jeho slova se v případě československo-rakouské hranice proměnila v realitu 1. dubna 1950 zřízením hraničního pásma širokého i 15 kilometrů. Pohraničníci podél cest zatloukli výstražné cedule. Do pásma mohli jen lidé se zvláštním povolením a platil tu zákaz pohybu mimo cesty od setmění do svítání.

O rok později přibylo i tzv. zakázané pásmo. Krajina do dvou kilometrů od státních hranic se stala liduprázdnou. Na 211 rodin z československo-rakouského pohraničí se muselo vystěhovat. Mezi nimi i rodina Josefa Cejpky z bývalé osady Leštnice u Slavonic. „V jednapadesátém na podzim přišel ‚befél‘, že tu oblast zabírá vojenská správa, a začali tam dělat dráty. Prvně vysídlit, pak najely buldozery, deťáky a pétépáci a začali srovnávat vesnici se zemí.“ Takový osud postihl na 60 vesnic a osad v celém československo-rakouském pohraničí.

Zaniklá obec Leštnice u Slavonic. V roce 1945 ji museli opustit původní německy mluvící obyvatelé a v roce 1951 dosídlenci. Zdroj: archiv pamětníka
Zaniklá obec Leštnice u Slavonic. V roce 1945 ji museli opustit původní německy mluvící obyvatelé a v roce 1951 dosídlenci. Zdroj: archiv pamětníka

Kdo je za těmi dráty? No přece my...

Podle českého Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu v letech 1948–1989 zemřelo na hranicích s Rakouskem a Německem 280 lidí. Zastřeleno jich bylo 143, v elektrických zátarasech zemřelo 95 lidí, 17 spáchalo sebevraždu z obav před zatčením a 11 utonulo. Po pěti lidech zemřelo při pokusu zdolat hranici vzduchem a při pokusu prolomit automobilem pohraniční zátarasy. Další zabila mina, jednoho roztrhal služební pes a jeden zemřel nejspíše na infarkt po zatčení. 

Přítomnost drátů, kterými až do roku 1965 proudilo vysoké napětí, vyvolávala v Čechoslovácích úzkost. Svědčí o tom i vzpomínka Tomáše Mitáčka z doby, kdy se svým otcem projížděl podél železné opony u Sedlce: „Tehdy jsem se zeptal otce, kdo je za těmi dráty. ‚No přece my,‘ odpověděl.“

Pohraničníci měli „nejvíce starostí“ právě s Čechoslováky, kteří se snažili skrz železnou oponu proniknout na Západ. Dozor na čáře měl však podle oficiálních dokumentů jinou funkci, jak dokládá zákon o ochraně státních hranic z roku 1951: 

„K zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel táboru pokroku a míru. Ochrana státních hranic je povinností každého občana,“ píše se v prvním paragrafu.

Továrna dolnorakouské firmy Pollmann, jejíž zaměstnanec, pilot letadla, byl sestřelen nad československo-rakouskou hranicí. Zdroj: archiv pamětníka
Továrna dolnorakouské firmy Pollmann, jejíž zaměstnanec, pilot letadla, byl sestřelen nad československo-rakouskou hranicí. Zdroj: archiv pamětníka

 Za nepřítele pokroku a míru pohraničníci zřejmě považovali i jednoho ze zaměstnanců dolnorakouské firmy Pollmann, která sídlila v městečku Karlstein an der Thaya asi 10 kilometrů od státní hranice. „Naše firma měla soukromé letiště. Jednoho dne se ztratil jeden z našich zaměstnanců – pilot motorového letadla. Vyhlásili jsme jej za nezvěstného. Po více než týdnu se ozvala česká strana, že si máme vyzvednout jeho tělo. Později jsme se dozvěděli, že s letadlem kroužil nad územím Československa, kde jej postřelili, a on na následky zranění zemřel,“ vypráví Ernst Pollmann, který byl ve vedení této firmy. 

Přetrhali jsme vztahy i železniční tratě

Někteří Rakušané, které jsme natáčeli pro Paměť národa, mluvili o železné oponě jako o mrtvé hranici a svého severního souseda považovali za naprosto cizího. „Když jsem byl malý, myslel jsem si, že zeměkoule je kotouč, který má někde svůj konec. Myslel jsem si, že ten konec je právě na hranicích s Československem,“ říká Karl Schwarz z Dolnorakouského Zwettlu.

„Naši severní sousedé nám byli absolutně vzdálení a neměli jsme spolu nic společného. U nás se prostě říkalo, že když překročíš hranici, jsi mrtvý,“ dodává Ernst Pollmann.

Herbert a Ernst Pollmannovi, představitelé dolnorakouské firmy Pollmann. Zdroj: archiv pamětníka
Herbert a Ernst Pollmannovi, představitelé dolnorakouské firmy Pollmann. Zdroj: archiv pamětníka

Symbolem toho, že Československo a Rakousko k sobě po skončení druhé světové války už nehledaly cestu, bylo i přerušení, přesněji neobnovení některých železničních tratí. Zatímco ještě během druhé světové války vedla trať z Jihlavy na jih až na hranici s Rakouskem, dnes končí ve Slavonicích. Příkladem je také úsek mezi Hevlínem a Laa an der Thaya poničený na konci druhé světové války, který se nikdy nepodařilo obnovit.

 K bližšímu kontaktu mezi Čechoslováky a Rakušany došlo až v 60. letech díky Pražskému jaru. Hranice se stala průchodnější, k čemuž napomohlo otevření hraničních přechodů na československo-rakouské hranici. To nastartovalo oboustrannou masovou turistiku, kterou však po srpnové invazi 1968 vystřídala masová vlna emigrantů z naší země. Do Rakouska tehdy uteklo na 160 tisíc Čechů a Slováků.