Radní v Krnově blufovali? Díky sudům s petrolejem synagoga v roce 1938 neshořela

/ /
Interiér synagogy v Krnově. Zdroj: Tadeáš Bednarz, CC BY-SA 4.0
Interiér synagogy v Krnově. Zdroj: Tadeáš Bednarz, CC BY-SA 4.0

Jako zázrakem přečkala nacistické řádění a Křišťálovou noc. Roku 1942 zažila deportace místních Židů, pochod smrti osvětimských vězňů a pak i poválečné utrpení německých civilistů. A dnes tu stojí doklad současného usmiřování, pomník „hladového pochodu“ Němců.

Krnov býval do roku 1945 převážně německojazyčné město – Jägerndorf. Hledáme-li tedy poslední žijící pamětníky roku 1938, není divu, že je nacházíme mezi místními německými rodáky. Jedním z nejstarších je dnes Kurt Schmidt. V době záboru Sudet a jejich přičlenění k německé říši mu bylo deset let.

Ušetřená modlitebna

„Zažil jsem to,“ vzpomíná na Křišťálovou noc. „Tehdy 9. listopadu hořely všechny synagogy v Německu s výjimkou té v Krnově. Tam na židovském hřbitově místo ní zapálili sudy s petrolejem a do Berlína hlásili, že synagoga už nestojí, že vyhořela. Proč se tak stalo, je dodnes sporné. Mám jednoho dobrého kamaráda. Jeho táta byl ještě za první republiky zvolený městský radní. Ten kamarád mi vyprávěl, že když táta zjistil, co synagogu čeká, tak prý navrhl, aby byla oficiálně přeměněna na tržnici. A to tehdejší městská rada, tedy ještě ta stará, odhlasovala.“

Obecně uznávanější teorií ovšem je, že modlitebna byla ušetřena kvůli své poloze. Stála totiž v těsné blízkosti skladů místní továrny, které by se od ní mohly vznítit. Tohle nebezpečí jako druhou možnost ostatně připouští i pan Schmidt. Ať už ale sakrální stavba přežila kvůli ohledům na průmysl nebo z dobré vůle místních radních, jisté je, že se tak stalo navzdory příkazům jednoho mocného muže – říšského kancléře Adolfa Hitlera. I jeho návštěvu má Kurt Schmidt v živé paměti. 

Pugét pro Hitlera

„Dne 7. října 1938 v osm ráno sem napochodoval německý wehrmacht,“ vzpomíná Schmidt. 

„A v deset už tu byl Hitler a mluvil z balkonu radnice. Celé náměstí bylo poseté lidmi. Bylo plno. Nemohl jsem najít žádné místo, táta mě vzal na koně.“

Tak krnovští Němci vůdce vítali. Aby toho nebylo málo, rozhodl se führer poobědvat na poutní hoře Cvilín, kde Schmidtovým patřil restaurant. „A já jsem mu měl předat pugét. Hrozně moc jsem se styděl a měl jsem prostě strach tam jít. A proto jsem asi pořád naživu. Třeba v Olberstdorfu, tedy Albrechticích, tam byla jedna holka, která tehdy Hitlerovi květiny dala. Tu potom po válce Češi zastřelili.“

Synagoga v Krnově. Zdroj: Synagogakrnov, CC BY-SA 4.0
Synagoga v Krnově. Zdroj: Synagogakrnov, CC BY-SA 4.0

Po začátku války ještě krnovští Židé ve městě zůstávali, ovšem jako občané druhé kategorie. Nesměli do parků, divadel ani do hospod. Kurtovy rodiče přitom řadu z nich počítali mezi své známé, například rodinu Siegfrieda Gesslera, majitele likérky Praděd/Altvater. Pod dohledem úplatných vojáků wehrmachtu jim mohli občas dopřát slušný oběd ve své cvilínské restauraci. Ovšem jen jednou týdně, vždy v úterý, v zavírací den. Roku 1942 byly židovské rodiny z Krnova definitivně deportovány. „Dělo se to tajně v noci, abychom o tom nevěděli,“ doplňuje Kurt Schmidt. 

Zbídačelé postavy

Až počátkem roku 1945 začalo vyplouvat na povrch, kam Židé vlastně zmizeli a jak to v koncentračních táborech vypadalo. Městem totiž prošel pochod smrti vězňů z Osvětimi. Helga Titze, provdaná Rügamer, byla tehdy kojenec, vše ale zná podrobně z vyprávění svých sedmi starších sourozenců. „My jsme vždycky museli do domů, všechno zatemnit, nikdo se nesměl ukázat u okna. Ale oni přesto vykukovali. A viděli úplně zbídačelé postavy. Nevědělo se, odkud přicházejí, jen se to tak tušilo. Neměli na sobě nic, bylo to v lednu, mrzli, na nohou jen hadry, muselo to být příšerné.“

Helga Rügamer, Krnov 2022. Zdroj: Paměť národa
Helga Rügamer, Krnov 2022. Zdroj: Paměť národa

 

Kurt Schmidt na vlastní oči pochod neviděl, hned druhý den si o něm ale nechal vyprávět od kamaráda. „Byli to ubožáci. Někteří se na předměstí pokusili utéct, ale hned je zastřelili. Celá ta skupina potom táhla dál na Rejvíz a tam je část z nich pohřbena, tam přišli o život. To náš strach ještě vystupňovalo. Říkali jsme si: nám se může stát něco podobného.“

Nagajka

Nešlo o lichou obavu. Konec války do převážně německého Krnova klid nepřinesl, obětmi násilí a bezpráví se měli stát pro změnu místní Němci. Česká správa zřídila ve městě tři internační tábory, z nichž nejhorší pověst měl ten v bývalých kasárnách v Opavské ulici. Právě zde skončil šestnáctiletý Kurt Schmidt kvůli své funkci v Hitlerjugend. „Jak to tam vypadalo? Byly tam někdejší ubikace vojenských jednotek, tam polehávali obyvatelé, které vyhnali z domovů. A úplně vepředu, hned vedle stráží, byly dva baráky oddělené ostnatým drátem a tam se potom odehrávalo bičování,“ nemůže dodnes zapomenout. 

Günter Klemenz v kočárku, 1941. Zdroj: archiv pamětníka
Günter Klemenz v kočárku, 1941. Zdroj: archiv pamětníka

Sám se mučení totiž také nevyhnul. „Tušíte, co to je nagajka? Nagajka je bič a do jeho kožených řemenů jsou zapletené kusy železa. Když tím člověka praští, rovnou mu to potrhá kůži. Tím mě bili. Když jsem ztratil vědomí, vylili na mě jeden dva kýble vody a dali se opět do bití. A když jsem potom znovu ztratil vědomí, sebrali mě ze stolu, hodili do kouta a tam jsem zůstal ležet.“ 

Kurt byl nakonec přesunut na nucené práce do ostravských dolů, ale také do někdejšího koncentračního tábora v Osvětimi, který po válce sloužil jako překladiště zboží putujícího do SSSR. „Mně nemusí nikdo nic říkat, já je viděl na vlastní oči,“ říká při vzpomínce na dnes již neexistující osvětimské spalovací pece, nechvalně známý symbol holocaustu. V roce 1946 byl Kurt odsunut do Německa. Vyhnul se tak několikadennímu pěšímu pochodu přes Jeseník do Králík, takzvanému „krnovskému hladovému pochodu“.

Památník hladového pochodu v Krnově. Foto: Jan Blažek
Památník hladového pochodu v Krnově. Foto: Jan Blažek

„Smuteční pochod“

Na ten si naopak pamatuje tehdy čtyřletý Günter Klemenz, který velkou část pochodu absolvoval s matkou a mladším bratrem. „Šlo se pěšky. Pamatuju se na tu štěrkovou silnici. Maminka tlačila kočárek a tomu kočárku pořád upadávalo kolečko. To kolečko jsem sbíral, ona ho nasazovala zpátky, ale nedrželo. Tak ona potom celou cestu ten kočárek nadzdvihovala, aby kolečko nevypadávalo.“ 

V jiném kočárku byla tehdy také Helga Rügamer. 

„Hnali nás dál, pěšky. První den 30 kilometrů. Mým bratrům byly tři roky a pět let.“

„Ti nemohli dlouho jít, museli je tedy nosit. Pro mě měli kočárek, Waltera mi určitě posazovali na nohy. Ale po většinu doby ho taky museli nést, tomu se nedá věřit! A přitom museli jít!“ 

„Bratr Erich cítil zodpovědnost. Byl nejstarší. Koukal, aby se všechny děti držely okolo kočárku a abychom v tom ‚smutečním pochodu‘ byli co nejvíc vepředu. Protože zezadu se pořád ozýval křik a výstřely. Měli jsme sousedku, byla to paní přes osmdesát, už nemohla jít dál. Tak ji prostě v příkopu u silnice zastřelili. Proto koukal, abychom byli daleko vepředu. Přenocovali jsme pak ve stodolách u sedláků. Noci byly nejhorší – kvůli strachu ze znásilňování. Edith se někdy tak třásla, že ji musel Erich pevně držet. My jsme šli prakticky přes pohoří Jeseníky přes Videlské sedlo až do Králík. A v Králíkách nás potom zavřeli do jedné fabriky a víc se o nás nestarali. Jen okolo areálu hlídkovali s nabitými puškami.“

Jsme rádi, že čtete naše články!

Během „krnovského hladového pochodu“ byly dle historických pramenů asi tři tisíce Němců hnány přes Vrbno, Videlský kříž a Frývaldov (dnes Jeseník) do Králík. Mezi 22. a 28. červnem 1945 tak pěšky museli urazit přibližně 120 km. Asi deset procent z nich cestu nepřežilo. Po pochodu byli vysídlenci naloženi do dobytčích vagónů a odvezeni na hranice s Německem. Odsunuti byli do sovětské zóny, tedy budoucího NDR, odkud ale řada z nich raději emigrovala na Západ.

Podání ruky

Až do roku 1990 směli odsunutí Němci svá rodiště navštěvovat jen sporadicky, zato od pádu železné opony do Krnova jezdí pravidelně. Díky neutuchající aktivitě právě Kruta Schmidta, který se na stará kolena podruhé naučil česky, se jim podařilo udržovat dobré vztahy s místními politiky, ale i veřejností a školami. Organizovali výměnné pobyty českých a německých gymnazistů, na hlavním náměstí zřídili i Dům česko-německého porozumění. První porevoluční starosta Bedřich Marek údajně prohlásil:

„Neznám žádné jiné město, kde by vztahy mezi českými obyvateli a německými starousedlíky byly tak dobré jako v Krnově.“

Na druhé straně města vzkvétá i krnovská synagoga. Zachráněný svatostánek je dnes opravený a opět slouží svému původnímu účelu. O šabatech a svátcích v ní pořádá bohoslužby ostravská židovská obec. Toho si před lety díky svým českým přátelům všiml i Kurt Schmidt. 

Kurt Schmidt při odhalení pomníku německým obětem internačních táborů. Zdroj: archiv pamětníka
Kurt Schmidt při odhalení pomníku německým obětem internačních táborů. Zdroj: archiv pamětníka

„Objevil se takový nápad, jestli bychom nemohli finančně vypomoct s převozem lavic z nacisty vypálené olomoucké synagogy, tedy těch lavic, které nebyly úplně shořelé, do Krnova,“ vzpomíná. „Vybrali jsme peníze a stalo se to. Každá židle tam má tabulku a na ní stojí jméno jednoho Žida, kterého nacisté zavraždili. A my jsme si mohli každý jednoho vybrat a za tu jeho židli jsme zaplatili. Potom do Krnova přijel vrchní rabín z Olomouce, přišel ke mně a řekl mi:“

„‚Vy jste první Němec, kterému podávám ruku. A to jsem se zařekl, že už nikdy v životě žádnému Němci ruku nepodám! Ale po tom, co jste udělali, je vám synagoga k dispozici.“

To se potvrdilo v roce 2017, kdy spolek rodáků hledal místo pro připomínku německých obětí hladového pochodu z června 1945. Židovská obec zareagovala vstřícně, strohý kamenný pomník byl roku 2017 odhalen právě na zahradě před synagogou. Před tou, která  v roce 1938 jako jedna z mála v českém pohraničí přečkala Křišťálovou noc.

Tento článek vznikl na základě rozhovorů pořízených 28. června 2022 u příležitosti symbolického česko-německého ochodu smíření, který v Krnově ve svých třiadevadesáti letech zorganizoval opět Kurt Schmidt. „Smím žít v době, kdy lze o hrůzách války a odsunu s Čechy otevřeně mluvit. A toho si vážím,“ řekl nám při tom.