Pankáč Cajthaml byl z „kádrově loajální“ rodiny. Jeho útěk z vojny pak ale skončil na německé ambasádě ve Varšavě. Nabídku na odcestování do Německa bohužel nevyužil. Syn lektorky marxismu-leninismu tak nakonec skončil „jen“ na dva roky v československem vězení.
Na začátku 80. let minulého století se československý komunistický režim připravoval na třetí světovou válku. Podle představ vojenského velení měla začít útokem západoněmeckého Bundeswehru na Československo. I proto se plánoval z ČSSR jaderný útok na Německo. Devatenáctiletý Roman Cajthaml se na tom nijak nechtěl podílet, a proto šel raději do vězení.
Komunisté Cajthamla odsoudili na dva roky za zběhnutí do zahraničí v době vojenské služby. Devatenáctiletý Roman totiž utekl z jednoho z nejutajovanějších útvarů Československé lidové armády: od rakeťáků, kteří se starali o sovětské taktické střely. A původně mu hrozil trest 7 až 15 let.
Jak se vůbec pankáč pohybující se v protikomunistickém undergroundovém společenství dostal k sovětským zbraním hromadného ničení? Jak ho vojenská kontrarozvědka dopadla? Jak to, že vyváznul s „jen“ dvouletým trestem?
Bundeswehr ti skočí na záda
Roman Cajthaml se narodil v roce 1962 v Hořovicích u Berouna. S respektem vzpomíná na své prarodiče: „Ti na mě měli nejzásadnější vliv. Děda odčiňoval svojí příslušnost k selské buržoazii tím, že ho donutili v družstvu hlídat jeho vlastní krávy. Matka – kariérní úřednice, táta – voják Československé lidové armády,“ představuje své nejbližší Roman Cajthaml, který patřil do tzv. „kádrově loajální“ rodiny. Oba rodiče vstoupili do KSČ. Jeho maminka pracovala jako tajemnice na národním výboru, byla vedoucí kontrolorkou celorepublikového Výboru lidové kontroly KSČ a lektorkou marxismu–leninismu: „Když jsme šli po ulici, tak tátu zdravili: ‚Ahoj, Jirko‘. Před matkou stáli skoro v pozoru. To bylo v trafice i zelenině ‚Soudružko, soudružko…‘“
Roman Cajthaml na dětství vzpomíná například historkou z letního tábora, kam ho rodiče poslali. Nebyl to obyčejný pionýrák, ale tábor lidových milicí. Tady se od starších vedoucích dozvěděl, že Bundeswehr nám chce ‚skočit na záda‘: „Já ale nevěděl, co je Bundeswehr a ani na který záda má skákat,“ směje se Roman Cajthaml, který se toho léta s rodiči i bratrem přestěhoval do Prahy. Tady objevil nový svět.
Néé!!! Tak už dost!
Roman vyrostl v mladého muže, jakého si rodiče nejspíš nepředstavovali. Začalo to prý úplně obyčejně – puberťáckou revoltou. Vyměňoval si desky, poslouchal Iggyho Popa, chodil na punkové kapely Energie G a Zikkurat, což byli kluci, kteří mlátili do kytar někde v garážích a řvali: „Néé!!! Tak už dost!“ V Romanovi tenhle vzdor vytvořil cosi vzácného a svobodného, co si hodlal navzdory režimu chránit:
„Nejvíc mě na tom režimu štvalo, že člověk nemohl o sobě rozhodovat. Nutili vás mít radost z toho, co vám bralo smysl života. Oni vás nutili nějakým způsobem se na tom jejich svinstvu podílet.“
„Už třeba tím, že vytáhnete prvomájová mávátka a jdete se promenádovat. Nutili lidi, aby se s nimi nějak ušpinili. Když už jsem byl plnoletý, tak se doma odehrál konflikt. Říkal jsem, že k volbám nepůjdu! Oporou mi byli lidé z undergroundu, kteří k volbám nechodili. Co nám můžou?! Můžou přijít s urnou domů. Tak nebudu doma! Nikdo nechtěl být prvoplánově statečný, že jim narovinu řekne: ‚Já nemám koho volit…“ popisuje dusivou atmosféru československé komunistické normalizace Roman Cajthaml.
Schizofrenie, ČKD, nebo vojna?
V roce 1980 Roman Cajthaml dostal povolávací rozkaz. Aby se vojně vyhnul, podepsal závazek k tzv. náhradní vojenské prezenční službě v ČKD. Do ocelárny nastoupil na místo jeřábníka.
„Byla tu ještě možnost předstírat schizofrenika. Ale u lékařských přezkumů se to odhalilo. Nečůráte-li na ulici a zdravíte-li sousedy, tak vám na to přišli. Já jsem se snažil vyhnout se tou náhradní službou v ČKD. Musel jste buď deset let fárat, nebo jít do ČKD. A já jsem se stal kádrem pro průmysl. Ale vojáci si pro mě stejně přišli,“ vypráví Roman Cajthaml, kterému jeho otec zařídil protekční místo pro synáčky důstojníků. Jeho rodiče se sice rozvedli a s otcem se vídal prý jednou za rok na deset minut, ale tentokrát ho otec vyhledal a řekl mu, že se vojně nevyhne, ale nemusí se bát, vezmou ho na ono protekční místo.
Romana Cajthamla vojáci odvezli kamsi za Jaroměř k Josefovu. V lesích stál vojenský betonový objekt pro tzv. raketové vojsko: „Někteří kluci mi říkali, že viděli ty rakety SS-20, já je neviděl. Moje vojenské zařazení znělo: obsluha pasivního radiolokátoru. Vůbec nevím co to je,“ usmívá se Cajthaml.
Devatenáctiletý Roman Cajthaml nechtěl sloužit u zbraní hromadného ničení a na útvaru, který oficiálně ani neexistoval. Poslední kapkou byli služebně starší záklaďáci, tzv. mazáci: „Kartáčkem nebudu nikomu drhnout kanady, výt na měsíc, počítat listí na stromech. To ponižování mě nastartovalo. Ne že bych měl nějaký pocit výjimečnosti, ale začal jsem předtím chodit do kostela, a nebylo mi jedno, jak se mnou někdo zachází. Hned první den jsem začal předstírat, že mám žaludeční vředy.“ Roman Cajthaml jezdil s eskortou na lékařská vyšetření do Prahy. Lékař nařídil, že nováček Cajthaml má sníženou zdravotní klasifikaci, což ovšem znamenalo, že se vrací zpátky do kasáren a vyhnou se mu jenom některé vojenské práce.
Odešel z kasáren, stopnul wartburga a z vlaku vystoupil v jiném světě
Roman si sbalil své civilní šaty do obalu od spacáku, který si schoval v posteli na marodce. Když hlídač nebyl na ubikaci, vyšel ven před budovu, kde se sebejistě připojil k několika vojákům, kteří džípem odjížděli do nedalekých kasáren v Jaroměři. Tam vystoupil a opět sebejistě prošel bránou ven. Strážáci ho pustili, protože na uniformě neměl insignie jejich útvaru:
„A v tu chvíli začal úprk. Snažit se dostat do Polska přes zelenou hranici prostě nešlo. Potřeboval jsem pas, takže jsem musel do Prahy.“
„Stopnul jsem wartburga, nějací důchodci mě vzali do Hradce,“ vypráví Roman Cajthaml, který se kdesi v křoví u řeky převléknul do civilu, uniformu naházel do vody. Z toho mimochodem později u vojenského soudu udělali strašný zločin „hanobení symbolu“.
Z Hradce se Roman chtěl dostat autobusem, ale neměl dost peněz. Pokusil se přemluvit autobusáka: „Poprosil jsem ho, jestli by mě za ty drobáky nevzal do Prahy, že víc nemám. Ani náhodou! Asi to nebyla vhodná chvíle. Asi jedl párek a vypěnila mu kofola... Šel jsem zase na stop,“ popisuje Cajthaml, který se stopem dostal až do Prahy.
Vyzvednul si pas a vyhledal přátele: hudebníka a zpěváka Aleše Drvotu, zakladatele kapely Babalet, a Petra Fouska, studenta ekonomie, kterého komunisté vyhodili ze školy, protože odmítal vstoupit do SSM. Fouskovu rodinu pronásledovala StB, protože přepisovali a distribuovali samizdaty. „Aleš mi dal číslo na amerického dopisovatele časopisu Jazz Forum ve Varšavě, který mluvil slovensky. Petra Fouska jsem poprosil, aby vysvětlil mojí matce, že jsem utekl a jsem v Polsku.“
V Polsku jako v ráji
Do Varšavy se dostal bez problémů druhý den ráno. Byl květen 1981. Na peroně uviděl stolek s přehozenou polskou vlajkou, na něm stála skleněná pokladnička s fotografií polských vojáků zavražděných v roce 1940 Sověty v Katyni a na ní nápis Solidarność. Vedle stolku mladí Poláci drželi čestnou stráž. Lidé kolem procházející do ní vhazovali peníze. Nikdy předtím Roman veřejnou sbírku neviděl. Fascinovaný byl i polskou vojenskou policií, které si všimnul, na rukávech nosila stužku symbolizující Solidaritu: „Byl jsem v jiném světě. Šel jsem do telefonní budky a volal tomu Američanovi. Zkontaktoval mě s lidmi z Výboru na obranu dělníků,“ popisuje první chvíle v Polsku, kde se o něj postaral KOR.
Chtěl na západ výletní lodí Gdaňsk-Hamburk
Lidé z KORu předali Romanovi Cajthamlovi poměrně dost peněz na jeho potřeby a ubytovali ho na studentských kolejích. Zařídili setkání na německé ambasádě se západními diplomaty: „Říkal jsem jim, kdo jsem, kde jsem všude byl. Cítil jsem se bezpečně. Němci mi na ambasádě nabídli, že druhý den už můžu být v Německu. Řekl jsem jim, že chci lístky na výletní parník Gdaňsk-Hamburk. Za pár dní jsem měl v pase tranzitní vízum a několik lístků na loď,“ vypráví Cajthaml, který nechtěl odjet z Polska hned, protože z hlavní varšavské pošty odeslal dopis příteli Fouskovi. V něm ho poprosil, aby vyřídil jeho bratrovi, kdy a kde se s ním setká. Chtěl se s ním – ještě než přejde železnou oponu – rozloučit, usmířit se: „Měli jsme mezi sebou kvůli našim povahám a smýšlení něco nedořešeného. Chtěl jsem se s bratrem vidět.“
Jenomže Fouskovu poštu kontrolovala StB. Na Náměstí neznámého vojína u varšavského nádraží na něj místo bratra čekaly dvě volhy. Policisté oblečení v civilu ho strčili do auta a odvezli na místní prokuraturu: „Přišel se tam na mě podívat československý velvyslanec, řval na mě jak pominutý, jestli vůbec chápu, co mám za průšvih! Odvětil jsem mu, že jsem slyšel, že v Krakově je sanatorium, kde by mě dali do vědeckého programu, operovali by mi hlavu a vyměnili můj mozek za ženský. A byl bych pak senzitivnější osobnost! Tohle už nevydržel. Nechal si otevřít katr a dostal jsem přes držku, že si z nich prdel teda dělat nebudu.“
Psycholog konstatoval, že je sociálním případem, který se na vojnu nehodí
Poláci předali hledaného Romana Cajthamla české tajné policii v Těšíně. Vyšetřování, které prý probíhalo korektně, trvalo dva měsíce. Civilní advokáti najatí jeho matkou byli z procesu vyloučeni kvůli údajnému vojenskému tajemství. A přidělený advokát toho u soudu prý mnoho neřekl: „Furt jedl jabka. Strašně mě tím štval, dal bych mu nejradši do držky. Celé soudní líčení jedl jabka!“ popisuje Cajthaml.
Už během vyšetřování mu došlo, že jsou dvě věci, které ho mohou částečně zachránit. Jednak musí dostat příznivý psychologický posudek, což se mu povedlo. Stálo v něm, že je sociálním typem, který se na vojnu nehodí. Ale ještě důležitější bylo znevěrohodnit svoji vojenskou přísahu. Snažil se dokázat, že v době útěku nebyl vlastně vojákem. V době, kdy ostatní skládali vojenskou přísahu, on doložitelně ležel na marodce a podepsal jen nějaký cár papíru, což měla být ona slavnostní vojenská přísaha. U soudu se hájil, že nedostal povinné poučení, jak předepisují vojenské řády. Pouze dva roky vězení ovšem prý dostal kvůli zásahu své matky:
„Ať si má kdo chce, co chce proti korupci, ve vší slušnosti myslím si, že to prémiové spoření patnáct, dvacet tisíc padlo na to, že to matka musela někomu u soudu dát,“
vypráví Roman Cajthaml, který se po roce 1989 věnoval laickému studiu teologie, angažoval se při „vymísťování“ armády z památkových objektů v jihozápadních Čechách. Dnes žije v Českém Krumlově, má dva syny, o které se stará na plný úvazek jako otec na „mateřské“ dovolené.