Prodloužené prázdniny. Přes Jugoslávii utíkali na Západ dobrodruzi i celé rodiny

/ /
Česká rodina na cestě do Jugoslávie, 1986
Česká rodina na cestě do Jugoslávie, 1986
zdroj: archiv pamětníka Martina Klímy

Přes hory a lesy, na lodi, vlakem, letadlem v houfu západních turistů, anebo spořádaně přes rakouský konzulát. Jugoslávie v době normalizace představovala pootevřené dveře na Západ a za svobodou vedly desítky různých cest.

„Šli jsme po pražcích v naprosté tmě, jen s rozsvícenými baterkami. Najednou jsme v dálce zahlédli světlo lokomotivy a v panice jsme klopýtali do nejbližšího úkrytu ve zdi tunelu. Dlouho se nic nedělo, nebylo nic slyšet. Až najednou se kolem nás s rachotem prořítil vlak. A tak to bylo každých dvacet minut. Už jsme si říkali, že tunel má jen jeden konec, žádná druhá strana neexistuje. Najednou jsme na zdi tunelu uviděli namalovanou hraniční čáru. Byli jsme v Rakousku!“ Tak popsal Jan Kulísek na svém webu  útěk do emigrace tunelem Karavanky. Téměř osmikilometrový železniční tunel byl jen jedním z mnoha způsobů, jímž se čeští turisté dostávali z Jugoslávie na Západ. 

V Jugoslávii roku 1969
V Jugoslávii roku 1969

Sto let cest na Jadran

Po celou dobu normalizace představovala Jugoslávie prosluněnou trhlinu v železné oponě, protože narozdíl od ostatních socialistických zemí nebyla její západní hranice obehnána ostnatými dráty. Tradice cestování do Jugoslávie však má u nás mnohem starší kořeny: bohatí Češi jezdili na pobřeží Jadranu už od 19. století a za první republiky se stalo oblíbenou destinací i pro lidi ze středních vrstev. Jenže po komunistickém převratu roku 1948 a roztržce Tita se Stalinem se cesty na Jadran Čechoslovákům uzavřely. Situace se změnila teprve v polovině šedesátých let, kdy vstoupila v platnost dohoda o bezvízovém styku s Jugoslávií. A tehdy také zamířili na jih první dobrodruzi, kteří ve skutečnosti chtěli na Západ. Jedním z nich byl i Jaromír Kubias:  

„O tom, jak utéct, jsem špekuloval už od deseti let.“ 

Snil například o tom, že na gumovém člunu přepádluje z Polska do Švédska. Jeho plány dostaly reálnější obrysy, když jeho rodiče získali výjezdní doložku do Jugoslávie. On s nimi však oficiálně jet nemohl, a tak se rozhodl, že přeplave Dunaj do Maďarska a přistoupí do auta rodičů za hranicemi. 

„Nedokážu pochopit jejich statečnost,“ říká. „Kdyby za mnou přišel můj syn a požádal mě, abych mu pomohl v trestné činnosti, při které ho mohou zabít nebo zavřít na patnáct let, řekl bych mu, že se zbláznil. Ale láska mých rodičů byla neuvěřitelná, oni mi v tom opravdu pomohli.“ 

Po riskantním překonání řeky ho rodiče vyzvedli v maďarských polích. Ukrytého v autě ho převezli z Maďarska do Jugoslávie přes poměrně laxní pohraniční kontrolu. Tam už potom snadno přešel zelenou hranici blízko Terstu. 

Jaromír Kubias o emigraci přes zelenou hranici

Vlak plný Čechů

Masovější rozměry dostala československá emigrace přes Jugoslávii v létě 1968, kdy se na Jadran vypravil i tehdy třiadvacetiletý František Kroutil. S přáteli měl původně namířeno do Bulharska, ale po 21. srpnu 1968 skončili v utečeneckém táboře v Ilidži, který se tu otevřel pro Čechoslováky.

František Kroutil s přáteli v kempu Ilidži krátce po srpnové invazi roku 1968
František Kroutil s přáteli v kempu Ilidži krátce po srpnové invazi roku 1968

Mladí lidé se tu setkali s velkou podporou a solidaritou. Se zastávkou na rakouském konzulátu v Záhřebu se pak vydali vlakem do Vídně: 

„Hodinu před příjezdem vlaku se přesunujeme na nástupiště, kde se srocují ohromné davy Čechů. Každou chvíli přijede nějaký vlak a lidé se do něho vrhají a zase vylézají,“ 

zapsal si František do svého deníku. „Zmatek roste, protože už je dávno po době, kdy vlak měl vyjet směr Vídeň. Konečně je tady, zastavuje a v mžiku je narvaný k prasknutí. Lidé uléhají na uličkách, každý jen touží, aby už jel.“ 

Státní bezpečnost měla v té době o emigrantech přes Jugoslávii jen chabé informace. Například v roce 1969 jich oficiálně evidovala pouze 218. Přesto bělehradskou vládu obviňovala z podpory československé posrpnové emigrace, dokonce tvrdila, že českoslovenští turisté jsou v Jugoslávii přemlouvání, aby utekli na Západ.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Vycestování není v zájmu republiky

Na podzim 1969 ale znovu spadla klec. Získat všechna povolení pro vycestování do Jugoslávie se stalo byrokratickou mission impossible. Takzvaný „šedý pas“, sloužící k vycestování do SFRJ, byl jen začátek. Pro vydání výjezdní doložky bylo potřeba sehnat vyjádření zaměstnavatele, školy, ROH nebo SSM, dále musel žadatel doufat v devizový příslib, který mohl čerpat maximálně jednou za tři roky. Přednost navíc měly organizované zájezdy, do nichž se nemohli přihlašovat jednotlivci, ale pouze pracovní kolektivy. Tím bylo v podstatě znemožněno, aby do Jugoslávie vycestovala celá rodina naráz. Zájezdy přes cestovní kanceláře navíc musely trvat nejméně čtrnáct dní, takže byly velice drahé. To všechno vedlo k tomu, že v roce 1970 poklesl počet československých turistů v Jugoslávii o dvě třetiny (v roce 1969 jich bylo 284 tisíc, v roce 1970 už jen 96 tisíc). Některé restrikce sice byly postupně zase odstraněny, ale cestě stejně předcházel vyčerpávající běh přes administrativní překážky. 

Jindřich Malý v roce 2021
Jindřich Malý v roce 2021

A i když je cestovatel všechny zdolal, pořád neměl jisté, že někam pojede. To byl třeba případ Jindřicha Malého, který se rozhodl k emigraci přes Jugoslávii v roce 1978. „Slavili jsme Silvestra a já jsem přátelům říkal: ‚Tak, kluci, příště tady nebudu, už odjíždím.‘“ Bohužel měl mezi kamarády i jednoho udavače, který se o jeho plánech zmínil na Státní bezpečnosti. Ta jeho cestu na poslední chvíli málem zmařila: 

„Když vlak zastavil na maďarských hranicích, přišla celní správa, vzali moje papíry a řekli: ,Vystupte si z vlaku, není v zájmu Československé republiky, abyste opustil naše území.‘“ 

Rodina Lenky Pěchové v Jugoslávii roku 1980 těsně před emigrací
Rodina Lenky Pěchové v Jugoslávii roku 1980 těsně před emigrací

Cestovatelé se mohli dostat do problémů i tehdy, pokud u nich při pohraniční kontrole našli vysokoškolské diplomy a podobné dokumenty. Lenka Pěchová, která s manželem a dcerou emigrovala v roce 1980, to obešla tím, že dokumenty zašila do víka kufru svých nic netušících rodičů, kteří do Jugoslávie vyráželi o dva týdny dříve. 

„Když nás pak uviděli v Jugoslávii i s dcerou, hned jim to došlo a to jsem viděla tatínka poprvé brečet.“

„Byli jsme tam pak spolu ještě týden, což byl hrozný čas, protože jsme nevěděli, kam půjdeme a jestli se vůbec ještě někdy uvidíme.“

2716 prázdninových útěkářů za rok

Československé úřady neměly velký přehled o tom, kolik občanů každý rok emigruje přes Jugoslávii na Západ. Podle údajů z roku 1982 toho roku „nedovoleně opustilo republiku“ celkem 4418 osob, z toho 2716 (62 %) přes Jugoslávii. Skutečná čísla však patrně budou ještě vyšší. 

V roce 1979 počet emigrantů přechodně stoupl díky takzvané benzínové vlně. Rumunsko tehdy zavedlo příděly na benzín a turisté u rumunských pump čerpat nemohli. Čechoslováci tak dočasně směli jezdit do Bulharska přes Jugoslávii i bez výjezdní doložky. 

„Takže naši soudruzi povolili objezd přes Jugoslávii. To trvalo přes prázdniny, tedy chvíli. Kdo jel autem, toho pustili přes maďarsko-jugoslávské hranice s tím, že to byl tranzit do Bulharska. Ale někdo už nejel do Bulharska, otočil to na západ, do Záhřebu,“ vysvětluje Ctirad Hanzálek, který se na „benzínové vlně“ svezl až do Rakouska.  

Pasy jsme nedali z ruky

Část Čechoslováků využila služby bělehradské kanceláře Vysokého komisaře OSN pro uprchíky, která byla zřízena roku 1981. To byl i případ rodiny Lukáše Martina, který emigroval s rodiči jako patnáctiletý: „S žádnými kamarády jsem se nemohl rozloučit. Když už jsem věděl, že budeme emigrovat, tak jsem začal flákat školu. Učitelka si mohla odvodit, že se něco děje. Naštěstí se tak nestalo.“

Lukáš Martin s rodiči při čekání na azyl v Jugoslávii, 1982
Lukáš Martin s rodiči při čekání na azyl v Jugoslávii, 1982

V Bělehradě se obrátili na úřad Vysokého komisaře OSN a čekali na udělení azylu. V případě Spojených států se čekalo přibližně rok, ale azyl do Jižní Afriky mohl být vydán v horizontu několika týdnů. Martinovi se nakonec rozhodli pro Austrálii, kde se čekalo v průměru mezi třemi až čtyřmi měsíci. Tu dobu strávila jejich rodina v obci Banja Koviljača na hranicích Srbska a Bosny. 

„Hrál jsem si s dětmi ostatních uprchlíků z Československa. Byly to tři měsíce dlouhé prázdniny. Veškeré náklady hradilo OSN.“ 

„Pro moje rodiče to byla jiná situace, protože celkem pravidelně tam přijížděli lidé z Československa – policisté nebo StB – a přesvědčovali lidi , aby neemigrovali, nebo jim vyhrožovali.“

Nejjednodušším způsobem, jak se dostat z Jugoslávie na Západ, bylo prostě přijet na hraniční přechod s Rakouskem nebo Itálií. Jugoslávští celníci zpravidla Čechoslovákům nedělali problémy, zejména o víkendech, kdy byl na hranicích velký provoz. Méně předvídatelný byl přístup Rakušanů a Italů, kteří často odmítli pustit do země lidi bez víz. Ta se ovšem dala poměrně snadno získat na jejich konzulátech v Záhřebu nebo v Lublani. 

Vzhledem k benevolenci jugoslávských úřadů se však dalo do Rakouska dostat i vlakem – emigranti se na hranicích vydali rakouské policii – anebo letadlem. Pavel Havlíček v roce 1981 odjel autobusovým zájezdem na Istrii: 

„Vedoucí zájezdu nám oznámila, abychom všichni odevzdali pasy. Prý nám vystaví nějaký dokument, se kterým se budeme moci pohybovat po Jugoslávii. My jsme ale ty pasy odmítli dát z ruky. Od té doby s námi v zájezdu nikdo nemluvil. Bylo jim jasné, že pravděpodobně emigrujeme,“ vypráví Pavel Havlíček. Na letišti v Záhřebu si koupil letenku do Mnichova a přimíchal se do zájezdu německých studentů. Se štěstím prošel pasovou kontrolou.

Přes zelenou i modrou hranici

Jiří Fajmon s kytarou
Jiří Fajmon s kytarou

Velká část Čechoslováků se vydávala z Jugoslávie přes hranici v horských lesích, které byly poměrně málo střežené, a v případě dopadení předstírali, že jsou zbloudivší turisté na horské výpravě. Jugoslávští pohraničníci byli vůči nim poměrně tolerantní – hrozila jim nejvýše pokuta nebo pár dnů vězení. V něm skončil i Jiří Fajmon, který se o emigraci přes Jugoslávii pokusil jako osmnáctiletý: 

„Dali mě do basy, kde bylo asi třicet chlapů. Když člověka chytli víckrát, dostal maximálně jednadvacet dní.“ 

Neúspěšní emigranti se mohli spolehnout, že jugoslávské úřady nebudou jejich přestupek hlásit do Československa. Paradoxně více se obávali policie na druhé straně hranic, v Rakousku, protože Státní bezpečnost vypouštěla mystifikace o tom, že Rakušané vracejí emigranty českým úřadům. 

Jugoslávie zavedla bedlivější ochranu hranic po roce 1983, kdy byly zpřísněny zákony proti pašeráctví. Někteří Čechoslováci se tehdy pokoušeli o útěk do Rakouska přeplaváním méně střežené řeky Mury, kde došlo k několika tragédiím. Například na podzim 1984 v rozvodněné řece utonuli rodiče a malé dítě. Na druhý břeh se dostaly jenom jejich dvě starší dcery. 

Magdalena těsně po emigraci do Itálie, 1971
Magdalena těsně po emigraci do Itálie, 1971

Asi nejromantičtější způsob emigrace zvolila projektantka Magdalena Stefanová. Jako jednadvacetiletá uslyšela jednou v rádiu árii z opery Tosca. Melodií, jazykem a zpěvem byla hluboce zasažena, a tak si okamžitě šla koupit slovník italštiny a začala se učit. Když o pár let později vycestovala na podnikový zájezd do Jugoslávie, vzala si s sebou i vysokoškolský diplom. Počítala s tím, že v Rijece překročí hranice. Když ale došla pěšky na hranici, zjistila, že tudy cesta nevede. Rozhodla se zajít si na kávu a všechno si důkladně promyslet. V kavárně ji oslovili dva Italové. Svěřila se jim, že nikdy nebyla v Itálii, ale kdyby mohla, odjela by okamžitě jen s tím, co má s sebou. Nabídli jí, že může jet s nimi, loď mají připravenou, papíry vyřízené, ale ona se musí schovat dovnitř lodi. Magdalena usoudila, že ačkoli se dostala do riskantní situace, nezbývá jí než mužům důvěřovat. Před vyplutím nekonečně dlouho čekali na manželku jednoho z mužů a Magdalena zažila hodiny strachu a nejistoty. Po nějaké době směla vyjít na palubu a poprvé v životě uviděla moře. Druhý den už začínala nový život v táboře pro uprchlíky v Padricianu.