Proděkan mě shodil z pódia, vzpomíná Robert Novák na listopad 1989

/ /
Stávkový výbor Pedagogické fakulty v Hradci Králové, na stěně plakát fanklubu Roberta Nováka. Foto: archív Jidřicha Vedlicha
Stávkový výbor Pedagogické fakulty v Hradci Králové, na stěně plakát fanklubu Roberta Nováka. Foto: archív Jidřicha Vedlicha

Robert Novák patřil k revolučně naladěným studentům pedagogické fakulty v Hradci Králové, kteří se snažili získat podporu pro stávku pražských vysokých škol. Získal ji, když ho napadl proděkan.

„Každý víkend jsme jezdili na chatu do Nymburka. A domů jsme se vraceli pravidelně v devět, protože otec nechtěl zmeškat vysílání Hlasu Ameriky,“ vzpomíná na své dětství Robert Novák. Narodil se roku 1967 a větší část dětství prožil v areálu nemocnice v Hradci Králové, kde otec pracoval jako lékař. Pocházel z živnostenské rodiny a medicínu vystudoval s velkými potížemi.

Dědeček z matčiny strany se v době první republiky vypracoval z pikolíka na vrchního číšníka v hradeckém hotelu Grand. „Obsluhoval i Masaryka. Po únoru ale byl jako nepohodlný odejit do tehdy opuštěného Špindlerova Mlýna.“ Do Hradce se vrátil a ačkoli obsluhoval v lokále nejnižší cenové skupiny, nikdy neztratil prvorepublikovou noblesu.

Aby mi režim co nejméně překážel

Robert Novák říká, že jeho rodiče před ním nikdy neskrývali své smýšlení o panujících poměrech a doma o všem mluvili otevřeně. „Neměl jsem problém identifikovat, co je na tom režimu špatně,“ tvrdí a dodává, že ve svém okolí zažil lidi, kteří „prozřeli“ až po roce 1989 proto, že jim rodiče prostě pravdu zatajili, aby je nevystavili možným potížím.

Robert Novák v roce 1989. Foto: Paměť národa
Robert Novák v roce 1989. Foto: Paměť národa

Zároveň o svém zrání v době pozdního socialismu říká: „Nepovažuju sebe sama za nějakého aktivního odbojníka. S odstupem času to hodnotím tak, že jsem patřil k lidem, kteří se snažili ten režim ignorovat. To občas přinášelo problémy, spíš jsem se ale pokoušel, aby mi ten režim co nejméně překážel.“

Vedle rodiny vnímá jako zásadní a formující pro svůj život i vodácký oddíl, kam chodil od dětství. Fungoval legálně pod hlavičkou místního pionýrského domu, později v rámci SVAZARMU neboli tehdejšího Svazu pro spolupráci s armádou, ale atmosférou měl blíže ke skautskému oddílu. Robert se v oddílu nemusel nijak přetvařovat a získal tam přátele na celý život.

Na základní školu a učitele vzpomíná celkem v dobrém. Když se dopustil nějakého prohřešku, jako třeba když v době vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v roce 1981 přišel do třídy v červeno bílém oblečení a odznakem hnutí Solidarita, povedlo se hrozící průšvih vždycky nějak zahladit.

Hradec Králové v době normalizace: sídliště Labská kotlina II. v roce 1976. Foto: ČTK/Jiří Šourek
Hradec Králové v době normalizace: sídliště Labská kotlina II. v roce 1976. Foto: ČTK/Jiří Šourek

Horší to bylo na střední stavební průmyslovce, kam nastoupil po deváté třídě v roce 1983. Přísně se dohlíželo na délku vlasů, důsledně se vyžadovalo oslovení „soudruhu“. O tamních kantorech neměl vysoké mínění: „Byli tam lidé, kteří ve fabrikách neobstáli.“ Zažil ale i několik pedagogů, na které vzpomíná s vděkem.

Ze Sudparty Sudeťáci

Když chodil do třetího ročníku, přišel jednou do třídy během vyučování ředitel Salaba, starý komunista se zkušeností z nacistického koncentráku. „Prosím tě Roberte, pojď sem, je tu pro tebe StB,“ řekl s obavou v hlase. Robert vůbec netušil, o co se jedná. Na obligátní výzvy: „Tak se přiznejte“ neměl co říct, netušil, k čemu se má přiznat. Důvod zadržení a výslechu se ukázal posléze.

Parta z vodáckého oddílu chodila do hradecké hospody u Dvořáků a čas od času si koupili sud piva a vyrazili na víkend. Říkali si „Sudparta“, ovšem udavač v hospodě v názvu viděl zkratku pro sudetoněmeckou stranu „Sudetendeutsche Partei“ a podezření z propagace nacismu bylo na světě.

Nový obchodní dům Prior v Hradci Králové v roce 1981. Foto: ČTK/Jan Šváb
Nový obchodní dům Prior v Hradci Králové v roce 1981. Foto: ČTK/Jan Šváb

V jiném hostinci pak psala vrchní stolní společnosti útratu na dlouhou účtenku, mladí vodáci tomu z recese říkali: „Propíjíme letenku do Austrálie“ a v bujných představách donašeče se z toho vyklubal plán na ilegální opuštění republiky. Obvinění ale byla natolik vratká, že celá tato aféra vyzněla do ztracena. Do oddílu navíc chodily i děti tehdejších prominentů, a tak se Robert domnívá, že vyšetřování mohl také zarazit někdo „shora“.

Během studia na průmyslovce absolvoval Robert i praxi v továrně ČKD. Když viděl nehospodárnost a šlendrián, který tehdy v podniku panoval, zařekl se, že do fabriky nikdy pracovat nepůjde. Chtěl zkusit pedagogickou fakultu, ale první pokus dostat se na školu mu nevyšel, přičemž v tom nevidí nějaké politické důvody. Nastoupil na brigádu jako zřízenec do nemocnice, kde našel zajímavou sestavu nedostudovaných vysokoškoláků, vyznavačů undergroundu či punku a vůbec pestrou směsici lidí z okraje tehdejší společnosti.

S kolegy v nemocnici tehdy dokonce uspořádali stávku – chtěli prosadit důstojnější zacházení s těly mrtvých pacientů s chirurgie. Byl z toho skandál. „Kdo vás vede?“ ptali se policejní vyšetřovatelé neschopní pochopit, že by zřízenci mohli sami něco podobného zorganizovat. „Nevěděli si s tím rady,“ říká Robert a dodává, že po třech či čtyřech dnech se na chirurgii zprovoznila lednice a s mrtvými těly už se zacházelo náležitým způsobem.

„Tehdy jsem pochopil, že má smysl se snažit o nápravu věcí.“ V nemocnici si navíc vylepšil kádrový profil, v posudcích a dotaznících se mohl prezentovat jako „pomocný dělník ve zdravotnictví.“

Přese mě neprojdete!

Na pedagogickou fakultu v Hradci Králové se Robert Novák dostal na druhý pokus v roce 1988. Stál o studium dějepisu a z předepsaných kombinací předmětů si jako druhý obor vybral pedagogiku. Krátce před přijímacím řízením dostal z fakulty přípis, že je potřeba posílit technické vzdělání, a tak se těsně před zkouškami musel z historie přeorientovat na fyziku a další přírodní vědy. Díky průpravě z průmyslovky ale tentokrát přijímačky zvládl.

Mítínk na hradeckém Gottwaldově náměstí ke Dnům přátelství mládeže ČSSR a NDR v červnu 1987. Foto: ČTK/Stanislav Peška
Mítínk na hradeckém Gottwaldově náměstí ke Dnům přátelství mládeže ČSSR a NDR v červnu 1987. Foto: ČTK/Stanislav Peška

Pedagogická fakulta v Hradci Králové měla ve vzpomínkách Roberta Nováka i dalších tehdejších studentů pověst důkladně znormalizované školy s tuhým režimem. Děkankou prý byla vyučená švadlena, která měla požadované vzdělání získat ryze po stranické linii. Obor pedagogika vedle některých předmětů, o které měl Robert zájem (jako psychologie) obnášela i tupé biflování stranických či svazáckých stanov. Do toho se pak přidávala pro všechny studenty povinná výuka marxismu-leninismu.

Na podzim roku 1989 nastoupil do druhého ročníku a vzpomíná na přibývající konflikty s doktrinářsky naladěnými pedagogy. Diskuse s profesorkou Švarcovou v předmětu „vědecký ateismus“ vedly k otevřeným výhružkám o možném vyhazovu ze školy: „Vůbec nemá cenu, abyste na týhle škole zůstal, já vám stejně zkoušku nedám, vy přese mě neprojdete a budete tu končit,“ říkala mu. „Netrvalo dlouho a musela končit ona,“  glosuje to dnes pobaveně Robert.

Robert Novák třicet let po sametové revoluci. Foto: Paměť národa
Robert Novák třicet let po sametové revoluci. Foto: Paměť národa

V jednom ze starších rozhovorů Robert Novák lituje, že se o většině důležitých protirežimních akcí dozvěděl až ex-post. O plánované studentské akci 17. listopadu prý věděl, ale s ohledem na to, že se konala pod záštitou SSM, nepředpokládal, že zrovna tam by se měly lámat dějiny.

Revoluční dění pro něj začalo až s pondělkem 20. listopadu. I do Hradce dorazily zprávy, co se v Praze na Národní třídě stalo i o stávce vysokoškoláků. Dopoledne probíhala na pedagogické fakultě normální výuka, ale v některých hodinách už se vedly o nastalé situaci diskuse. Odpoledne se dění přesunulo do hradecké restaurace Bouda, kde se sešla skupina revolučně naladěných studentů i z dalších hradeckých vysokých škol, tedy medicíny a farmacie. Večer na koleji se i pod vlivem příjezdu lidí studujících v Praze, kteří přivezli čerstvé informace, padlo rozhodnutí o vstupu do stávky.

Proděkan na nás sprostě řval, studenti nás podpořili

Jelikož pedagogická fakulta v Hradci byla tehdy sídlila ve vícero budovách v různých částech města, rozhodli se studenti obsadit koleje v ulici Na Kotli. V úterý 21. listopadu pak vyrazili aktivisté k jednotlivým fakultním budovám přesvědčovat ostatní, že se učit nebude a že je nutné vstoupit do stávky.

Hradečtí studenti odcházejí z kolejí na první demonstraci. Foto Miloš Hofman
Hradečtí studenti odcházejí z kolejí na první demonstraci. Foto Miloš Hofman

Vedle spontánně ustanoveného stávkového výboru nespala ani „druhá strana“. Na fakultě měla silnou pozici organizace Socialistického svazu mládeže, která se snažila pootočit vývoj od přijetí radikálních požadavků v intencích prohlášení pražských studentů k podstatně krotšímu stanovisku svazáků. Robert vzpomíná na setkání všech studentů v menze. Sál praskal ve švech, účastnilo se i vedení školy. Atmosféra houstla, lidé z vedení začali osočovat mluvčí studentů.

„Jeden z proděkanů neudržel nervy a tím nám vlastně pomohl. Začal tam na nás sprostě řvát, jak se tam sápal, tak mě shodil z pódia.“ Po incidentu došlo na veřejné hlasování. „Pro radikální znění prohlášení byli úplně všichni, snad jenom tři se přihlásili k té umírněné verzi.“

Přesto se ale podle Roberta Nováka i jiných pamětníků samotného revolučního dění účastnila jen malá část tehdejších studentů. „Na peďák chodilo kolem osmi set lidí, odhaduju. 50 lidí aktivně stávkujících, další stovka byli lidi, co pomohli, když bylo potřeba. A zbytek měl prázdniny.“

Tiskové středisko studentského stávkového výboru, který zajišťoval výrobu plakátů a tisk letáků s informacemi o požadavcích studentů a generální stávce. Foto: Miloš Hofman
Tiskové středisko studentského stávkového výboru, který zajišťoval výrobu plakátů a tisk letáků s informacemi o požadavcích studentů a generální stávce. Foto: Miloš Hofman

Podobná situace nastala u pedagogů: „Nějakých pět se k tomu otevřeně přihlásilo, další to dělali zpočátku tajně, většina těch kantorů asi taky měla nějaké volno.“ V týdnu od 27. listopadu tak někteří vyučující dokonce vypsali termíny zkoušek. Našli se i tací, kteří šli na zkoušky na katedru marxismu leninismu, obor přitom za pár týdnů zrušili. „Představuju si, jak má někdo index a v něm zkoušku z vědeckého ateismu datovanou po 25. listopadu. To ho hanba musí fackovat.“

Kurýři revolučních zpráv

Stávkující studenti přemýšleli, jak si naklonit veřejnost, aby nebyli označeni za „flákače“. Rozhodli se pro úklid města. „Ale sežeňte najednou tři stovky košťat,“ říká Robert. Vyslanci studentů vyrazili do základních a středních škol i dalších institucí s prosbou o zapůjčení potřebného vybavení. Někde na studenty volali policajty, jinde jim ochotně nářadí půjčili, a třeba i donesli vlastní z domova.

V dalších týdnech pořádali studenti happeningy. Na tehdejším Gottwaldově náměstí například vyrostla zeď z papírových krabic, která měla symbolicky vytvořit blokádu u tehdejšího sídla Okresního výboru Komunistické strany, nebo zorganizovali lidský řetěz spojující Hradec Králové a Pardubice. Rivalita mezi „Mechovem“ a „Perníkáři“ šla protentokrát stranou.

Hradba z papírových krabic v Hradci Králové. Foto Blanka Steunerová
Hradba z papírových krabic v Hradci Králové. Foto Blanka Steunerová

„Důležité bylo, že se revoluce nekonala jen v Praze,“ domnívá se Rober. „Když mi dnes studenti říkají: ,Jedeme na stávku do Prahy,‘ tak já jim říkám: ,Dobrý, ale tam jsou na to zvyklí.‘ Podle mě to mnohem větší dopad bude mít tehdy, když se nějaká stávka nebo demonstrace odehraje v desítkách měst po celé zemi. Myslím, že bylo velmi důležitý, že jsme stávkou pokryli celou republiku.“

Zdůrazňuje důležitost studentských výjezdů do menších východočeských měst jako Opočno, Broumov nebo Hostinné. „Tam bylo aktivních lidí dvacet, zbylí byli proti nebo vyčkávali“. Popisuje, jak hlavně zpočátku, když byla oficiální média v rukou komunistů, fungovalo předávání informací. Nezastupitelnou roli hráli řidiči autobusů a strojvedoucí. Studenti proto v pět hodin ráno rána vyráželi k prvním autobusům či vlakům vyrážejících do menších měst v kraji a po řidičích posílali plakáty, letáky, instrukce. Obdobně se do Hradce dostávaly materiály z Prahy. „Bylo to v celý republice a nedalo se to komunistickou propagandou eliminovat na nějakou partu samozvanců a ztroskotanců.“

Tady máš auto a za čtrnáct dní mi ho vraťte

„Uspěli jsme, protože ta menšina byla hodně aktivní a zapálená,“ ohlíží se za studentskou stávkou. Na tehdejším dění oceňuje tehdejší schopnost studentů zorganizovat se a vytvořit fungující strukturu.

„Vždycky jsem rozčílenej, když slyším, že to bylo dopředu domluvený a naplánovaný, že by nás snad řídili estébáci. K tomu můžu říct jediné – vymýšlelo se to za pochodu a podílelo se na tom víc lidí.“

Zároveň si uvědomuje, že vše mohlo fungovat i díky masivní podpoře veřejnosti. „Přišli třeba úplně cizí lidi s tím, jak nám můžou pomoc. Tak jsme jim řekli: ‘Nemohli byste nás nějak odvézt.‘ A on třeba řekl: ‘Já nemám čas, ale tady máš klíčky, tady máš auto, mějte ho a za čtrnáct dní mi ho vraťte.‘ Auto v té době byla poměrně velká hodnota.“

Lidé nosili, jídlo, peníze, mohli za ně koupit třeba první počítač. Robert Novák si vzpomíná i na emotivní okamžik, kdy za studenty dorazila jedna dáma pokročilého věku. „Přinesla zlatej prsten s kamenem, e nemá peníze, ale dá nám ten prsten, aby nám přispěla. My jsme říkali, že to nemůžeme při jmout. Ona se rozplakala, že ten prsten jí zbyl po manželovi, kterej byl v komunistickým lágru a umřel a on by si přál, aby tím mohl přispět k odstranění komunistů. Já osobně si velmi vyčítám, že nevím, co se s tím prstenem pak stalo. Kdybych přemýšlel o nějakým muzeu 17. listopadu, tak právě ten prsten a ten příběh s ním spojený by tam určitě patřil.“

Byl jsem u něčeho velkého, co se podařilo

Když se Robert Novák, dnes pedagog, v minulosti též ředitel gymnázia a komunální politik, ohlíží za děním roku 1989, říká: „Chtěl bych zmínit jeden důležitý fakt, že jsme se nechtěli mstít. I přestože mnozí mají máslo na hlavě a objevili se ve funkcích a pozicích, na které z mého pohledu morální právo nemají, tak si myslím, že je dobře, že jsme neudělali nějaká drastičtější opatření ve smyslu: kdo smí a nesmí kandidovat, i když takové náznaky tu byly. Myslím, že by to ve společnosti, která i tak je dnes velmi rozdělená, vytvořilo velkou nenávist.“

Robert Novák jako organizátor návštěvy prezidenta Václava Havla v Hradci Králové v lednu 1990. Foto: Paměť národa
Robert Novák jako organizátor návštěvy prezidenta Václava Havla v Hradci Králové v lednu 1990. Foto: Paměť národa

Podle Roberta Nováka se Češi překvapivě dobře dokázali adaptovat na život ve svobodných poměrech na rozdíl třeba od Ruska, kde se přechod k demokracii nepodařil. „V negativním slova smyslu mě pak překvapilo, jak u nás přežívají takové ty vlastnosti, že my jsme ti chudáci, a za všechno můžou ti druzí.

Své vyprávění pro Paměť národa ale končí optimisticky: „Osobně jsem velmi šťastný, že jsem mohl být na počátku své životní dráhy u něčeho, co bylo velké a co se podařilo, takže v tomto smyslu můžu být spokojený jako málokdo na této planetě.“

Vyprávění Roberta Nováka zaznamenal v roce 2019 Zdeněk Horák pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Snadný způsob, jak přispět, je poslat trvalou dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru DMS TRV PAMET 30 nebo DMS TRV PAMET 60 nebo DMS TRV PAMET 90. Cena DMS je 30, 60 nebo 90 Kč, svoji trvalou podporu můžete kdykoliv dle svého uvážení bezplatně odvolat zasláním SMS ve tvaru STOP PAMET na 87 777.