Poválečné„vyrovnávání účtů“, krutosti takzvaných partyzánů při odsunu; vylidněné, zničené obce. Poklidná zádumčivost Orlických hor skrývá pohnuté události. Klement Neugebauer by svoje dětství nechtěl prožít znovu, Orlické hory přesto stále považuje za svůj domov.
Klement Neugebauer se narodil v roce 1937 v Neratově (dříve Bärnwald). Tehdy tam žilo kolem pěti set německých obyvatel a k nim patřili i Neugebauerovi a jejich šest dětí. Živilo je sedmihektarové hospodářství, sedm krav, koně, ovce, slepice a včely. „Rodiče pracovali od rána do večera a my jsme samozřejmě museli pomáhat. V létě na poli, v zimě v chlévě,“ vzpomínal Klement. Sedláků bylo v obci nejvíc, dále dva ševci, dva krejčí, kovář, truhlář, řezník, farář, učitel, policajt, obchod a hospoda.
Doma Neugebauerovi mluvili německým dialektem, ve škole se děti učily spisovnou němčinu. Klementovo dětství trvale provázela kulisa války a strachu. „Hodně mužů muselo do války. Každou chvíli jsme se dozvídali, kdo ze sousedů a známých padl. V dubnu 1944 musel narukovat i náš osmnáctiletý bratr Alfred.“
Ze Sovětů jsme měli strach
Desátého května 1945 obsadili Neratov vojáci sovětské armády, ze kterých prý měli všichni strach: „U nás doma byli čtyřikrát a vždycky dostali najíst. Naštěstí nic vážného neprovedli, i když jeden si dovoloval na maminku. Hodně pronásledovali ženy a znásilňovali je. Jeden případ jsem viděl na vlastní oči.“ Jejich příchod znamenal také devastaci místního kostela, protože voják v sovětské uniformě tehdy zasáhl pancéřovou střelou věž kostela a následný požár pak zničil celou střechu.
Sovětští vojáci po dvou týdnech odešli, ale Neratovské čekalo něco horšího. Šestadvacátého května totiž vesnici obklíčili uniformovaní Češi. První týdny po skončení války v pohraničí panovala anarchie. Běsnily tam polovojenské partyzánské jednotky, které prohlašovaly, že mají represivní i soudní pravomoc. „Revoluční garda mohla trestat a odsoudit Němce i k smrti,“ vyprávěl Klement Neugebauer. „V Neratově se museli všichni muži dostavit do Aksteinerovy hospody…“
„V hospodě byla pryčna a na ní dostal každý Němec výprask od pěti do pětadvaceti ran. Počet ran jim napsali na záda. Náš táta dostal jen pět ran za to, že vyhodil nějaké Rusy od nás z domu a pak že bránil mámu, když ji chtěl ten Rus znásilnit.“
Máma nám ušila bílou pásku
V Neratově popravili dva muže, ostatní zbili. V mnoha dalších obcích Orlických hor se v těchto dnech ale odehrávalo daleko horší peklo mučení a vražd. Masakry bezbranných žen, dětí i mužů byly až do října 1945 totiž beztrestné, omluvitelné „spravedlivou odplatou za činy okupantů“.
Po válce nikdo z neratovských obyvatel nechtěl pryč, ale do odsunu museli. V červenci 1945 nastoupili Neugebauerovi pochod do polského Kladska. Cestou se jim podařilo odbočit přes řeku ke známému: „Spali jsme u něj dva týdny v chlévě na slámě. Ale pak jsme slyšeli, že Poláci budou Němce také vyhánět. Proto jsme se na záruku českého komisaře z Kunvaldu vrátili zpět.“ V polovině srpna pak proběhla druhá fáze odsunu neratovského obyvatelstva.
Mezitím se do domů nastěhovali noví osadníci. Z původních obyvatel zůstaly tři rodiny. Všichni chtěli žít. Klement Neugebauer vzpomínal: „Ve škole to bylo trápení. Zpočátku jsme ještě museli my Němci nosit bílou pásku s písmenem N – máma nám ji ušila.
„Ve škole jsem propadl, protože jsem neuměl česky. Děti nás mlátily, učitelé taky, brali nás jako něco podřadného. Ale díky těm dětským šarvátkám jsem se naučil boxovat.“
Od zedníka po stavebního inženýra
Po Únoru 1948 museli Neugebauerovi opustit svůj majetek v Neratově a definitivně odejít. Jaroslav Zářecký, sedlák z nedalekého Kunvaldu, si rodinu vzal k sobě na práci. Bydleli u něj, pracovali na jeho hospodářství, děti ž obou rodin se vzájemně zkamarádily. V 50. letech komunisté k pamětníkově údivu Jaroslava Zářeckého zavřeli jako kulaka: „Myslel jsem, že berou jen Němce…“ A Neugebauerovi proto museli jít z Kunvaldu pryč.
Ve svém vzdělání Klement neměl na vybranou. Vyučil se v Náchodě zedníkem a odešel pracovat do Mostu. Po vojně se v roce 1959 oženil. Pak si dálkově v Děčíně doplnil střední školu a nakonec vystudoval i ČVUT v Praze. Jako stavař na odboru kultury ve funkci inspektora pro památky se v roce 1975 podílel na světově unikátním přesunu historického kostela v Mostě. V témže roce se rodina se třemi dětmi přestěhovala do Benešova.
… proč jsme trpěli my, obyčejní?
Klement Neugebauer stále jezdí do Neratova na hroby svých předků a zdálky se také podívá na rodný dům. „Mládí pro mě bylo strašný, některé momenty ponížení a nespravedlnosti mi nikdy nezmizí z paměti. Válka je hrozná, a lidská nenávist je také hrozná,“ přemítal pamětník. „Jsem křesťan, proto není nikoho, koho bych nenáviděl. Neposuzuji národ, ale člověka.“ Celý život však sám sobě klade otázku: Proč? Proč trest – vyhnání z domovů – padl na obyčejné lidi, kteří se ničím neprovinili?