Útěchu před totalitou nacházel ve víře. Nakonec strávil patnáct měsíců na Borech a následný rok pod ochranným dohledem. Přišel o poslední zbytky svobody, práci a nakonec i iluze.
Přesto měl Radomír štěstí – mnozí členové tehdy ilegální Církve sjednocení dopadli v 70. letech daleko hůře. „Každý z nás nosil v hlavě, jak to může skončit. Jen jsme nevěřili tomu, že to skončí až tak špatně,“ vzpomíná Radomír Janhuba.
Prozradil mi, že toho ví mnohem víc a že není obyčejný katolík
Radomír Janhuba, rodák z Uničova, přišel na svět 28. února 1954. Vyrůstal v názorově nejednotném prostředí. Matka Věra po tíživé zkušenosti života během války sympatizovala s komunistickou ideologií. „Ona vždycky říkala: ,Víš, Radku, když my jsme měli takovou bídu a já si pamatuju, že farář měl v neděli k obědu husu, a my jsme neměli nic. A pak bylo po válce a komunisti přišli s těmi hesly, tak jsem se k nim dala.‘“ Otec Miloslav byl přitom opačného ražení. „Často doma vedli takové hovory. Její činnost mu byla proti srsti, protože byla často na těch stranických schůzích. On byl bouřlivák, ale vždycky jenom doma.“
Radomír se názorově přikláněl k otci, a to už od 60. let, kdy navštěvoval mohelnickou devítiletku. „Velmi brzy jsem začal vnímat politickou situaci, která tady byla. Znepokojovala mě.“ Po srpnové invazi 1968 se pak – ve svých čtrnácti letech – častokrát pouštěl i do debat s okupanty. „S těmi vojáky jsme mluvili každý den, oni v Mohelnici stáli celé dny, a ani nevěděli, kde jsou, proč a jak dlouho tam budou stát. Tak říkali naučené věty, že je tady kontrarevoluce a že nám přišli pomoct. My jsme se jim to snažili vysvětlit ze svého hlediska, že jsme tady žádnou kontrarevoluci neviděli. Ty diskuse končily v mlze.“
Od roku 1969 Radomír studoval střední průmyslovku v Olomouci, v absolventském roce 1973 navázal styky s tehdy ilegální Církvi sjednocení. Vůbec poprvé v mohelnickém muzeu. „Tam byl přítomen Michal Glonda, tehdy tam připravoval svoji diplomku na archeologii v Bratislavě. A protože byl věřící, tak pořádal večery na téma Bible a víra. Já jsem tam začal chodívat a ten Michal Glonda mi potom prozradil, že toho ví mnohem víc, než tam je řečeno, a že není obyčejný katolík.“ Od té doby se Radomír pravidelně účastnil společných večerů v Olomouci a Mohelnici – se zmíněným Michalem Glondou, jeho bratrem Janem a Josefem Valčekem. Všichni jmenovaní nakonec skončili ve vězení.
Najednou zvonění před dveřmi, do bytu vtrhla StB
„Scházeli jsme se co možná nejčastěji. Ve dvojicích nebo trojicích. Dvakrát jsem se zúčastnil i celostátního setkání v Praze a Bratislavě, kde jsem potkal asi padesát členů té církve. Většina byli Slováci,“ vzpomíná na ilegální setkání, během kterých se především diskutovalo – o filosofii, víře, církvi. Jenomže diskuzím doba příliš nepřála. „Od samého počátku všichni věděli, že nebude možné tu církev v Československu legalizovat. No a existovala obava, že to bude proti vůli vnitrostátním bezpečnostním orgánům. Bylo jasné, že jsme v hledáčku StB, a každý z nás nosil v hlavě, že to může skončit špatně. Jen jsme nevěřili tomu, že to skončí až tak špatně.“
Církev sjednocení, též Moonisté, vznikla v 50. letech v Koreji. Ve veřejném prostoru se o ní dodnes mluví často v souvislosti se sektářstvím a manipulativními praktikami – i kvůli kontroverzní postavě jejího zakladatele reverenda Son-mjong Muna nebo kvůli pořádání hromadných sňatků. Religionistka Andrea Beláňová však svým výzkumem[1] zpochybňuje takto stereotypní a zjednodušující pohled. Realita zkrátka nebývá statická a jednostranná – jenomže takovou myšlenku soudruzi nepřipouštěli, a členství v církvi tak pro devatenáctiletého Radomíra Janhubu předně nabízelo možnost, jak alespoň částečně upozadit tlak normalizační každodennosti. „Neustálé šikanování veřejnosti, furt jenom řeči … Byl jsem toho přesycenej, tak mě to zaujalo.“
V září 1973 nastoupil Radomír do prvního ročníku ostravské Vysoké školy báňské, tou dobou bydlel společně se zmíněným Janem Glondou, který v Ostravě pracoval. „Najednou 25. nebo 24. září ráno zvonění. Do bytu vtrhla StB a odvedli nás.“ Po celodenním výslechu Radomíra Janhubu pustili, zatímco Jan Glonda nastoupil do vazby. „Musel jsem se zavázat k tomu, že neopustím Ostravu, že budu chodit jenom do školy a v žádném případě nebudu pokračovat v jakékoliv podobné činnosti. Tam jsem jim to slíbil, a když mě pustili, tak jsem mazal tramvají rovnou do Poruby a vlakem jsem jel hrdinsky do Olomouce. Tam jsem navštívil Jožu Valčeka ve Chvalkovicích a hned jsem mu zatepla sdělil, co se stalo.“
Bachaři zkoušeli, co si můžou dovolit
Přibližně za měsíc následovala další razie StB. „A to už mi řekli: ,Pane Janhuba, vy jste nás neposlechl, vy jste se scházel s panem Valčekem a my si vás tady necháme.‘“ Následoval pětiměsíční pobyt ve vazbě. „Tam pořád probírali, jak jsme byli nepřátelští vůči socialistickému zřízení, že nás společnost nechala studovat, a my jsme se jí takhle odvděčili. To jsme poslouchali pořád, od rána do večera.“ V dubnu 1974 proběhl soud, nejprve v Olomouci, pak v Ostravě. Před vyřčením konečného verdiktu museli příbuzní opustit soudní síň. Rozsudek zněl patnáct měsíců za pobuřování a následný rok pod ochranným dohledem. Trest si Radomír odseděl na plzeňských Borech.
„V úseku číslo 1 v přízemí byli ‘politici‘. Označovali nás na oděvu bílým pruhem, aby každý, kdo s námi přijde do kontaktu, hned věděl, že jsme protistátní.“ Celu sdílelo deset vězňů, údajně převládaly dobré vztahy. „To bylo pro ně vlastně kontraproduktivní, oni nás izolovali, označili nás pruhem, udělali z nás špinavou smečku, ale de facto nám prospěli, protože jsme byli pořád spolu. My jsme neměli mezi sebou žádné násilníky, to byla samá inteligence.“ Totéž se nedá říci o bachařích. „Někteří nám příliš nevadili, ale často tam byli i násilní alkoholici, kteří se tam potáceli v podnapilém stavu. A někteří i zvedli ten obušek. Zejména v korekci, kde byl vězeň odkloněn od ostatních. Nahoře jsme bydleli po deseti, tam se takové věci příliš neděly, ale tam dole v korekci zkoušeli, co si můžou dovolit.“
Dodejme, že během akce s krycím názvem Familia zaměřené proti Církvi sjednocení byly v letech 1973 a 1974 odsouzeny bezmála dvě desítky vyznavačů této církve. Rozdaly se tresty do pěti let, přičemž většinou šlo o studenty vysokých škol, průměrný věk odsouzených nepřekračoval 25 let.[2] Trest si odpykávala i Marie Živná, která v roce 1974 – ve svých čtyřiadvaceti letech – ve vězení zemřela, a stala se tak – dle samotného korejského zakladatele reverenda Muna[3] – první mučednicí Církve sjednocení. Náboženská hnutí režim velmi popuzovala a svědčí o tom i rozsah dodnes dochovaných spisů k akci Familia. Jen svazky, ve kterých figuruje jméno Radomíra Janhuby, čítají přes 3 000 stran.
Zákoutí moci
Po propuštění v lednu 1975 následoval rok ochranného dohledu. V té době Radomír pracoval u soustruhu ve fabrice MEZ Mohelnice. „Bylo to něco jako domácí vězení. Každý týden jsem musel jít do kanceláře VB, musel jsem se hlásit, musel jsem chodit jenom do práce a z práce. Nesměl jsem opustit město – kdybych chtěl, tak jsem o to musel požádat. Musel jsem pravidelně ukazovat výplatní pásku, dokládat, že pracuji, a strpět jejich vstup do domu – nepotřebovali žádné povolení.“ Sotva vypršela roční lhůta ochranného dohledu, přišel povolávací rozkaz na vojnu. Teprve pak skončilo čtyři a čtvrt roku dlouhé období dennodenního diktátu režimu. Psal se rok 1978 a čtyřiadvacetiletý Radomír Janhuba nastoupil na dělnickou pozici k Jihomoravským vodárnám a kanalizacím.
Dlouhodobou kontrolou nad každodenním životem komunisté docílili svého – vazby na církev se podařilo definitivně zpřetrhat. „Dá se říct, že jsme se úplně poztráceli, a já už jsem pak ani necítil potřebu se s tou církví semknout,“ vzpomíná Radomír Janhuba a dodává: „My bolševiky a StB dodneška podceňujeme, ale oni mysleli na zadní kolečka, hodně dopředu.“ I přesto ho znova přijali na vysokou školu – stačilo v přihlášce jednoduše nepřiznat minulost politického vězně. Pražskou Vysokou školu chemicko technologickou (VŠCHT) studoval dálkově při práci. „U vodáren jsem dělal dvanáctihodinové směny. To znamenalo ráno zapnout tři čtyři čerpadla a odpoledne je vypnout. A celou dobu jsem mohl studovat.“ Titul inženýra obhájil v roce 1985, 13 let po nástupu do prvního ročníku na ostravské VŠB. Dřív to zkrátka nešlo.
Ve vodárnách však nemohl vykonávat vedoucí funkce, a když se naskytla příležitost k odborné práci v Jaderné elektrárně Dukovany, režim opět zasáhl. „To byl poslední kopanec od estébáků. Už jsem měl podepsanou smlouvu a z vodáren jsem byl vyvázaný. Pak mi přišel dopis, kde bylo lakonicky, stručně napsáno: ,Vážený pane, váš nástup nebude realizován.‘ Tečka. Podepsán Jan Bastl.“ I v tomhle se režimu nedá upřít „úspěšnost“ – dokázal lidem krom svobody, zaměstnání a víry sebrat i iluze: „Přiznám se k jedné věci, nevěřil jsem do poslední minuty, že komunismus skončí. Měl jsem možnost nahlédnout až úplně na dno a do zákoutí té moci, viděl jsem tu provázanost udavačství a donašečství spolupracovníků. Ten systém pomahačů, udavačů, přicmrndávačů jsem znal, vídával jsem ho denně všude, a nevěřil jsem, že ten režim někdy padne.“
Náboženství únikem
O to sladší příchuť měla sametová revoluce. „Byl jsem velmi nadšený, že skončila vláda tady té lůzy.“ V roce 1991 byl Radomír Janhuba za své odsouzení rehabilitován. Závěrem dodejme, že se po revoluci ještě jednou – poprvé od svého zatčení – setkal i s členy Církve sjednocení. „Bylo to v první polovině devadesátých let na celosvětovém setkání v nějakém hotelu u Žďáru nad Sázavou. Tam byl opravdu celý svět – Korejci, Brazilci, Španělé. To setkání bylo poutavé, ale už mě to nezajímalo tolik, abych se znovu přimkl k té církvi. Prostě už tady nevládl ten totalitní režim a pro mě bylo náboženství únikem. Únikem od totalitního režimu.“
[1] https://is.muni.cz/th/uosp3/Belanova_Disertacni_prace.pdf
[2] https://is.muni.cz/th/uosp3/Belanova_Disertacni_prace.pdf
[3] MUN, Son M., 2010. Na cestě ke světu míru, lásky a harmonie. Praha: Ideál.