Připadal jsem si jako vyvrhel v lágru, vzpomíná chartista, proč se vzepřel režimu

/ /
Jaroslav Kukol v emigraci – v australském nalezišti opálů v roce 1971. Foto: Paměť národa
Jaroslav Kukol v emigraci – v australském nalezišti opálů v roce 1971. Foto: Paměť národa

Rodák z Opavy Jaroslav Kukol se řadí k neznámým hrdinům, kteří odmítli přizpůsobivost většiny občanů s komunistickým režimem v okupovaném Československu. Před čtyřiceti lety podepsal Chartu 77.

Už dostat se k dokumentu, jehož podpis znamenal stoprocentní jistotu šikany Státní bezpečnosti, nebylo pro dělníka z malého města jednoduché. Neznal chartisty ani intelektuály, kteří by aspoň přičichli k disentu. Pomohlo mu vysílání Svobodné Evropy, ze kterého se dozvěděl pražskou adresu tehdejší mluvčí Charty 77 Marty Kubišové. Vypravil se za ní, ale v domě sledovaném tajnými ji nenašel.

Nevzdal to. V roce 1980 vyhledal ve Vyskytné na Vysočině pozdějšího politického vězně Jana Litomiského, u kterého Chartu podepsal. Tím se přihlásil k nepřátelům socialistického zřízení, jak totalitní režim nazýval signatáře výzvy za dodržování lidských práv.

Špatný kádrový profil

Jaroslav Kukol se narodil 23. listopadu 1947 v Opavě do rodiny, která byla předurčena k tomu, aby to neměla za komunistického režimu jednoduché. Otec byl sice dělník Vítkovických železáren Klementa Gottwalda v Ostravě, ale byl to sociální demokrat, který po sloučení strany s komunisty vrátil legitimaci. Matka byla původem Němka z Hlučínska. Její první muž zahynul v řadách vojáků wehrmachtu. Dítě z tohoto manželství, které se po druhém sňatku matky stalo součástí Kukolovy rodiny, bylo podezřelé už kvůli jménu Gerhard.

Jaroslav Kukol (uprostřed) s kamarády na výletě v Žimrovicích v roce 1964. Zdeněk Pika vlevo. Foto: Paměť národa
Jaroslav Kukol (uprostřed) s kamarády na výletě v Žimrovicích v roce 1964. Zdeněk Pika vlevo. Foto: Paměť národa

Dětství si Jaroslav pamatuje jako chudobné. Matka byla vážně nemocná a pobírala minimální invalidní důchod. Otcova výplata tak tak stačila na základní potřeby rodiny. Jaroslav nacházel radost a svobodu při výpravách do okolní přírody. K jeho druhům z dětských let patřil další pozdější opavský chartista Zdeněk Pika. K jejich oblíbeným činnostem patřilo chytání kavek v parku.

„Snažili jsme se je ochočit. Docela se nám to dařilo, ale když dospěly, vždycky nakonec ulétly do volné přírody,“ vzpomíná Jaroslav. Podobně jako kavky, i on začal s přibývajícími lety toužit po tušené svobodě za železnou oponou.

Synku, utíkej, dokud je čas

Zlomem v jeho životě byla okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Do té doby se moc o politické poměry v zemi nezajímal. Učil se v Ostravě zámečníkem, jezdil na čundry do přírody a nehloubal nad tím, proč se v Československu mnoho věcí nemůže, a proč všude visí poutače s prázdnými hesly, kterým nikdo nevěří. O dění kolem sebe se začal zajímat na jaře 1968, když se během pražského jara uvolnila cenzura a lidé mohli číst v novinách a časopisech mimo jiné o tom, jak se žije na Západě.

Běžíme, abychom nemuseli utíkat. Připojte se k Běhu pro Paměť národa!
Běžíme, abychom nemuseli utíkat. Připojte se k Běhu pro Paměť národa!

„Po srpnové invazi jsem obrátil karty totálně protikomunistickým směrem,“ říká. Aktivně se účastnil akcí proti sovětské okupaci. „Biľaka pověsit za ptáka,“ stálo na ceduli u figuríny komunistického politika visícího na šibenici, kterou tenkrát pomáhal v Opavě stavět. Jeho otec mu poté řekl: „Synku, měl sis sbalit kufr a utéct, dokud to jde.“

Jaroslav to udělal. Na zfalšované pozvání se mu v prosinci 1968 podařilo odjet do Rakouska. Ve Vídni úspěšně požádal o politický azyl. Jako cílovou zemi si vybral Austrálii, kde už byl nevlastní bratr Gerhard, který mu ze začátku pomohl. Pracoval například v železárnách v Sydney. Velice dobře vydělával na ostrově Groote Eylandt, kde se za extrémních klimatických podmínek těžila železná ruda. Když se v roce 1971 dozvěděl, že jeho matka je na pokraji smrti a pořád se ptá po synech, vrátil se do Československa.

Běžíme, abychom nemuseli utíkat! V sobotu 24. října jsme měli společně běžet v Ostravě. Z důvodu opatření proti šíření covid-19 měníme formát Běhu pro Paměť národa v Ostravě na KAŽDÝ SÁM A PŘITOM SPOLU. V parku Poruba bude celý víkend vyznačená trať, běžet ale můžete tento víkend kdekoli, a podpořit tak činnost Paměti národa: dokumentování pamětníků, vzdělávání, vyprávění příběhů a pomoc pamětníkům nejen v době pandemie. Zaregistrujete do pátku 23. října na www.behpropametnaroda.cz/ostrava nebo www.behpropametnaroda.cz/kdekoli. Děkujeme, že s k nám přidáte!

Zlegalizované měl dva roky pobytu v zahraničí. Tuto možnost podle něho prosadil pro emigranty představitel reformních komunistů z roku 1968 Alexandr Dubček. „Po dvou letech jsem si mohl povolení obnovit, ale neudělal jsem to. Bolševici mě vyzývali, abych se vrátil, to jsem neakceptoval, takže jsem byl pryč asi sedm měsíců ilegálně,“ vysvětluje.

Litoval jsem, že jsem se vrátil

Čekal, že bude mít problémy, ale že to bude tak zlé, ho nenapadlo. „Už na letišti v Ruzyni mi vzali pas, několik hodin mě vyslýchali a pak poslali bez papírů domů. Začala dlouhá tahanice výslechů. Litoval jsem a brečel, že jsem se vůbec vrátil. Vyhrožovali, že mě zavřou. Chtěli po mně prohlášení do novin o drsném a bídném životě na Západě. Řekl jsem jim, že jsem ochotný říct jedině pravdu,“ vzpomíná Jaroslav, kterému se život v kapitalistické zemi líbil.

Jaroslav Kukol v Austrálii v roce 1970. Foto: Paměť národa
Jaroslav Kukol v Austrálii v roce 1970. Foto: Paměť národa

Za nelegální pobyt mimo republiku byl souzen a vyvázl s podmínkou. S tímto škraloupem ho zaměstnala velkovýkrmna prasat na Opavsku. Po svatbě těžce sháněl slušný byt pro rodinu. Našel si lepší místo údržbáře v drůbežárnách v Ostravě-Martinově. Na dovolenou mohl jet maximálně na Slovensko:

„Připadal jsem si jako v pracovním táboře. Moje nenávist k režimu rostla. Proto jsem se rozhodl podepsat Chartu 77.“

Druhá emigrace s přispěním StB

Prostřednictvím chartisty Jana Litomiského se seznámil s dalšími kritiky režimu z regionu. Tomáš Hradílek z Lipníku nad Bečvou a manžele Jaromír a Dolores Šavrdovi z Ostravy se stali jeho spojnicemi s pronásledovanou politickou opozicí. Pilně rozšiřoval samizdatové tiskoviny a petice.

S manželkou a dcerou v roce 1976. Foto: Paměť národa
S manželkou a dcerou v roce 1976. Foto: Paměť národa

„Dával jsem to nenápadně známým pod rohožky nebo do schránek. Občas jsem něco naschvál pohodil i estébákům, od kterých jsem si zjistil adresy. Asi tušili, že je to moje práce, ale nemohli mi to dokázat.“ Vyráběl letáky, na kterých upozorňoval na pronásledování lidí, kteří nesouhlasí s režimem. V ostravských tramvajích rozhazoval fotografie politických vězňů.

Čelil sledování a opakovaným výslechům Státní bezpečnosti. Když ho jednou nachytali s balíkem protistátních tiskovin, zachránilo ho před vzetím do vazby nemocné srdce. Estébáci obtěžovali také manželku i nezletilou dceru.

V roce 1986 se Kukolovi nechali přesvědčit, aby legálně, ale bez možnosti návratu, opustili republiku. Usadili se v Revensburgu v jižním Německu. Jaroslav pracoval ve firmě, která dělala převodové skříně a ozubená kola. Jeho žena našla místo pomocné zdravotní sestry v nemocnici. „Zpočátku se jí ale velice stýskalo a chřadla tak, že jsem měl strach, abych o ni nepřišel,“ říká.

Jaroslav Kukol při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Post Bellum
Jaroslav Kukol při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Post Bellum

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se vrátil do Československa. S manželkou se usadil v Hradci nad Moravicí. Zároveň si užíval možnosti svobodně cestovat, kam ho napadne. Dodnes sleduje politický vývoj v zemi a doufá v zachování demokracie. „Když není člověk svobodný, nemůže být šťastný,“ říká.

Vzpomínky Jaroslava Kukolapocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!