Příběhy těch, kteří „hanobili“ KSČ a její představitele

/ /
Normalizační poštovní známky s Husákem.
Normalizační poštovní známky s Gustávem Husákem.

Nástup Gustáva Husáka do vedení KSČ 17. dubna 1969 znamenal začátek tzv. normalizace a trestání oponentů režimu.

17. dubna 1969 vystřídal Gustáv Husák ve funkci prvního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka a zahájil tzv. normalizaci, tedy vyčištění KSČ od členů, kteří nesouhlasili se sovětskou okupací, a potlačování a trestání kritiky socialistického zřízení a jakýchkoli antisovětských projevů.

Politický vězeň z 50. let a reformní komunista pražského jara „normalizoval“ československou společnost podle představ Moskvy. Prokremelský směr demonstroval záhy brutálním potlačením připomínky prvního výročí sovětské okupace 21. srpna 1969.

V roce 1975 se ujal i úřadu prezidenta, kterým zastával až 10. prosince 1989. Husák se stal symbolem normalizace a terčem mnoha vtipů a „hanobení hlavy státu“, který komunistický režim trestal vězením.

Kdo vyjadřoval kritické názory na režim, mohl být policejně a soudně pronásledován například prostřednictvím paragrafů o „hanobení republiky a jejího představitele“, „snižování vážnosti prezidenta republiky a hanobení jiného čelního představitele“, případně „hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele“.

Vlasta V. dělala vtipy

Represe kvůli hanobení se netýkala ani zdaleka jen chartistů a opozičních aktivistů, ale všech občanů. Často stačilo udání. V jedné z mnoha zpráv disidentského Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných čteme, že například jistá Vlasta V. z Pardubic (rozvedená matka dvou dětí) byla v roce 1978 „stíhána podle § 102 tr. z. (hanobení republiky a jejího představitele), když na ni její bývalý manžel podal tr. oznámení, že ,V přesně nezjištěné době, ale počátkem r. 1976 v přítomnosti manželů H., bytem Pardubice, Polabiny (…), v jejich bytě, kde byla na návštěvě, urážela prezidenta republiky a předsedu vlády (…) tím, že vyprávěla vtipy, snížila vážnost prezidenta republiky a jiného čelného představitele ČSSR. Svědci výpověď potvrzují a citují i doslovné výroky.‘“

Gustav Husák mluví s Leonidem Brežněvem po telefonu a říká: 'Ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano. Ne. Nashledanou'. 'Vy ste měl tu odvahu říci mu ne?', ptá se Husákův asistent. 'To nebyl problém,' odpoví Husák, 'on se mě jen ptal, jestli mě nebolí huba od samého říkání ano'!

Za hanobení byl v pozdních 80. letech pronásledován i Stanislav Volný, který se narodil v roce 1929 v Jinočanech na Kladensku. Po válce se jeho rodina přestěhovala do Tašova nedaleko Ústí nad Labem, kde získala hospodářství. Stanislavův otec byl v 50. letech vězněn v Jáchymově a syn neměl sebemenší důvod být s komunisty „zadobře“.

V roce 1950 začal sám sedlačit, kromě toho pracoval v chemičce, ale místní představitelé KSČ a JZD jej začali šikanovat. V roce 1956 byl krátce vězněn a nakonec připraven o hospodářství. V roce 1986 byl obviněn z hanobení socialistického zřízení.

Hanobil – a podvracel tak republiku

Portrét Gustáva Husáka, který visel v každé třídě.
Portrét Gustáva Husáka, který visel v každé třídě.

Stanislav Volný totiž kritizoval místní poměry a podle rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem „od měsíce června r. 1983 do 8. 7. 1986 (tj. dne svého zadržení) na různých místech Severočeského kraje, především na pracovištích Severočeských státních lesů Teplice, soustavně napadal Komunistickou stranu Československa, její politiku a její členy, hanobil její představitele včetně osoby generálního tajemníka ÚV a prezidenta republiky, (…) napadal (…) zejména čs. volební systém, kde se přímým i nepřímým působením snažil své spoluzaměstnance odradit od účasti na volbách do zastupitelských sborů konaných v r. 1986. (…) Převážná část výroků byla zaměřena proti KSČ a jejím členům, a to zpravidla obecně, tj. proti straně (…), většinou s použitím krajně vulgárních a oplzlých formulací, (…) např. Komunisti jsou kurvy a svině prolhaný, (…) které stupňoval výslovným ztotožňováním fašismu a komunismu.“

„Hanobitel“ Stanislav Volný byl nakonec odsouzen ke třiceti měsícům vězení, odseděl si sedmnáct.

Hlavatý, Thoma, a mnozí další

Za hanobení hlavy státu byl persekvován i výtvarník Pavel Hlavatý (*1943), který se po sovětské okupaci v srpnu 1968 podílel na organizaci petice za odvolání poslance a spoluautora tzv. zvacího dopisu Drahomíra Koldera.

Výřez z rozsudku nad Pavlem Hlavatým.
Výřez z rozsudku nad Pavlem Hlavatým.

Za to byl nepodmíněně odsouzen podle § 103 za hanobení ústavního činitele. Trest dostal také za autorství „antisovětské“ výstavy Protestkresby 68, tentokrát podle § 104 za hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele.

Podobný osud měl plzeňský disident Jan Thoma (1935-2013), který hanobil stát tím, že kritizoval normalizační poměry: „Do vězení jsem se dostal tak, že jsem psal různé články. Dokonce v jednom článku, který se jmenoval ,Různé názory na cenzuru tisku‘, jsem uvedl z Mein Kampfu Adolfa Hitlera, jak je třeba omezit tiskovou svobodu, a Gustáva Husáka, který [napsal] to samé, dokonce i ten slovosled je stejný. Vedle toho byli i Rosa Luxemburgová a ještě další a všichni ostatní byli proti cenzuře, akorát ti dva, Hitler a Husák. (...) Tak mi to dali, jako že jsem hanobil ústavního činitele.”

Pokud jste se dostali až sem a článek se Vám líbil, můžete náš Magazín podpořit jakoukoli částkou. Děkujeme!