Dění na Ukrajině vyvolává trpké vzpomínky na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968… „Je to skoro jak přes kopírák,“ říká Zdeněk Pinc. Pamětníci pociťují bezmoc, zklamání a obavy z budoucnosti.
V rozhlasových Příbězích 20. století uslyšíte vyprávět a komentovat dění na Ukrajině filozofa, chartistu, někdejšího studenta Zdeňka Pince, vědkyni Helenu Illnerovou, hudebního publicistu Jiřího Černého a básníka Jiřího Weinbergera.
Zdeněk Pinc se narodil v únoru 1945 v Příbrami v rodině důlního záchranáře v uranových dolech, maminka pracovala jako prodavačka a uklízečka. V dětství Zdeněk onemocněl obrnou, která mu způsobila ochablost dolních končetin: „Tenkrát to vypadalo, že na to umřu,“ vypráví Pinc, který v dětství absolvoval dlouhé rehabilitační pobyty v Jánských lázních. „Nenáviděl jsem to tam. Jako malé dítě jsem si tehdy vytvořil představu bdělého snu. Tu dobu, co jsem pobýval v lázních, jsem prožíval, jako že se mi to jen zdá. Nejvíc jsem se bál toho, že tam budu muset znovu odjet. Jakmile jsem nabral rozum, to znamená v deseti jedenácti letech, tak jsem přesvědčil rodiče, že radši chci zůstat mrzákem, ale nechci se stát invalidou z profese... Rodiče podepsali revers. Dodnes je to ta věc, za kterou jsem jim nejvíc zavázaný,“ vzpomíná na noční můru z dětství Zdeněk Pinc.
Díky nemoci se neuchlastal, ale studoval
Zdeněk Pinc se musel naučit žít se sníženou hybností. S následky obrny se vnitřně vyrovnal: „V dospělosti jsem si uvědomil, že je lepší, že jsem tu obrnu dostal, než kdybych jí nedostal. Kdybych ji totiž nedostal, tak bych jako všichni moji příbramští spolužáci šel do dolů. Všichni se stali buď horníky, štajgry, nebo důlními inženýry. A všichni se buď uchlastali, nebo zařvali v šachtě. A já jsem tomu unikl, protože jsem nemusel na hornickou průmyslovku, nevzali by mě ze zdravotních důvodů. Mohl jsem jít na jedenáctiletou střední školu,“ vypráví Pinc, který v druhé půlce šedesátých let odjel studovat filozofii na Univerzitu Karlovu, kde navštěvoval kromě jiných přednášky jednoho z největších českých filozofů 20. století profesora Jana Patočky.
U Parlamentu založili Kliku opozičních živlů
V uvolněnějších šedesátých letech student Pinc založil s přáteli v legendární hospodě U Parlamentu recesistickou skupinu „Klika opozičních živlů“. Ve druhém ročníku studia úspěšně kandidoval do Akademické studentské rady a do Čs. svazu mládeže:
„Řekli jsme si, že ten svaz je struktura, kterou musíme zespoda okupovat. Usilovat o založení jiné organizace znamenalo cestu do kriminálu,“ vysvětluje Pinc, který společně s dalšími inicioval, aby se ČSM zastal zbitých studentů na Strahově.
Na podzim 1967 studenti techniky protestovali proti večernímu vypínání elektřiny na strahovských kolejích, potřebovali dokončovat technické výkresy. Studenty trápila i zima, na pokojích se netopilo. Na demonstraci na Újezdě v Nerudově ulici provolávali hesla jako „Chceme světlo“.
Policie studenty brutálně zmlátila a pozatýkala. Studentů se nečekaně zastaly významné organizace – ČSM, Mladá fronta i rektor univerzity. Poprvé se takto otevřeně a veřejně kritizovala politika KSČ. Událost se stala předzvěstí tzv. Pražského jara 1968, které dalo obyvatelům Československa naději na svobodu.
Bezbranní lidé se stavěli do cesty tankům
Sovětskou invazí v srpnu 1968 se naděje rozplynuly. Vyděšení a zmatení obyvatelé vycházeli do ulic, hrozili na vojáky pěstmi, skandovali hesla volající po svobodě, snažili se vojákům vysvětlovat, že jsou okupanti, ulice zaplavily tisíce plakátů. Jsou popsány tragické osudy, kdy si lidé stoupli před vojenská vozidla a vlastními těly bránili jejich průjezdu. Vojáci zastavili, ale na rozkaz velitele pak protestující přejeli.
Stovky lidí mířily k budově rozhlasu. Z vysílání zaznívaly výzvy ke klidu. Rozhlas takřka nepřetržitě informoval o situaci, vysílal stanovisko vládnoucí komunistické strany, které invazi odsoudilo jako nezákonný a nepřátelský akt. Pokyn k obraně země vydán nebyl, protože velení armády prohlásilo: „Vojenská obrana naší země je zcela nemožná.“
Největší střety mezi obyvateli země a okupačními vojsky probíhaly právě před rozhlasem. Od brzkého rána protestující převážně mladí lidé stavěli před budovou rozhlasu barikády ze všeho, co bylo v dosahu včetně tramvají a nákladních vozidel. Sovětské tanky překážky prorazily a vojáci do davu stříleli ze samopalů. Jeden z obránců barikády vyšplhal na tank a začal mávat československou vlajkou. Řidič se ho neúspěšně snažil setřást manévry se svým strojem. Nakonec byl tento člověk podle nepotvrzených pramenů sovětskými vojáky zastřelen. Kdosi krumpáčem prosekl jednomu tanku nádrž s naftou a tank zapálil. Hořely i okolní domy. Není známo, kdo pustil do davu nákladní auto, které zranilo desítky lidí, několik lidí zabilo. Sověti vstoupili do budovy rozhlasu a hledali, odkud se vysílá. V rozhlasovém archivu se zachovaly dojemné výkřiky redaktorů ze studia: „Loučíme se s vámi, toto budou asi poslední slova. Slyšíme střelbu…“
Dne 27. srpna se vrátili z Moskvy političtí představitelé země, kteří podepsali tzv. moskevský protokol. Popřeli ideu Pražského jara a přijali „internacionální bratrskou pomoc SSSR“. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček pak vystoupil v rozhlase s poraženeckým projevem: „Najdeme prostředky, které povedou k normalizaci poměrů… Musíme dbát, aby situaci nevyužily takové síly a tendence, kterým je cizí socialismus…“ Sovětská vojska zůstala na území Československa více než dvacet let až do roku 1990.
Studentští vůdci se káli, Pinc nikoliv
V československé televizi a rozhlasu, v Rudém právu denně vystupovali někdejší studentští vůdci z jara 1968 s prohlášeními, jak se pomýlili, a vyslovovali normalizační fráze o „bratrské pomoci“ sovětských vojsk. Mezi zlomené studenty Zdeněk Pinc nepatřil.
Jeho poctivost v myšlení a životě ho přivedla v roce 1977 k podpisu Charty 77. Státní bezpečnost ho vedla mezi nepřátelskými osobami, často ho zvali na výslechy, sledovali, vyhrožovali. Zdeněk Pinc se nejednou odvolal na svůj zdravotní hendikep a nechával si potvrdit od lékaře zdravotní komplikace, které, jak říká, s oblibou simuloval, aby si zachoval živobytí.
Vykonával různé profese v rámci výrobního podniku Svazu invalidů v České socialistické republice META, který zaměstnával hendikepované. Manuální práci mohli někteří zaměstnanci vykonávat doma. META se zabývala kromě jiného vývojem a výrobou pomůcek pro zdravotně postižené.
Zdeněk Pinc pořádal tajné bytové filozofické semináře. Po sametové revoluci v listopadu 1989 byl jmenován docentem filozofie a stal se vedoucím Katedry filozofie a společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Později založili s přítelem profesorem Janem Sokolem Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Stále přednáší a publikuje.
Prezident Svoboda se měl zastřelit na Rudém náměstí
Současné dění na Ukrajině Zdeňku Pincovi připomíná mládí: „V jistém smyslu je to jak přes kopírák jako v roce 1968, kdy jsem to prožíval zblízka. Myslím si, a myslel jsem si to už v roce 1968, že jsme se měli bránit. Zásadní rozdíl je, že naše generalita to po týdnu v Moskvě vzdala. Když zvolili Zelenského do úřadu, tak jsem kroutil hlavou. Skoro jsem si ji ukroutil… Ale co dneska ukrajinský prezident ze sebe udělal?! Po dlouhých letech tu máme politika, který se zachoval tak, jak má. Co měl tenkrát udělat prezident Svoboda? Jít a zastřelit se na Rudém náměstí jako hrdina Sovětského svazu na protest proti okupaci. Tak si představuji gesto vůdce, který se zapíše do dějin.“
„Obdivuji, jak k tomu Ukrajinci přistoupili, a začínám být v té věci, ač je to šílené, relativní optimista.“