Příběhy 20. století: Pásla ovce v Terezíně. Četník jí vyhrožoval, že ji oběsí...

/ /
Doris při pasení ovcí v Terezíně, 1943. Zdroj: archiv pamětnice
Doris při pasení ovcí v Terezíně, 1943. Zdroj: archiv pamětnice

Byla drobnou stařenkou. Krátké vlasy dozrzava. Starší, takový typicky babičkovský pršiplášť. Elegantně, ale nijak luxusně oblečena, upravena jako pravá dáma. Ráčkovala, přitom ale byla precizní a přesná ve vyjadřování. Taková byla Doris Grozdanovičová.

Doris Grozdanovičová v roce 2014. Zdroj: Paměť národa
Doris Grozdanovičová v roce 2014. Zdroj: Paměť národa

Tak jsem ji viděl naposledy za výjimečných okolností – v Terezíně, kde jí před více než sedmdesáti lety trýznili hladem, zavraždili maminku, bratra a tatínka transportovali do Osvětimi. Doris Grozdanovičovou tehdy obstoupili lidé z Klubu přátel Paměti národa a naslouchali jejímu tichému vyprávění. Paní Doris, která se narodila v dubnu 1926, vyrůstala v Brně: „Maminka milovaná, tatínek milovaný a bratr obdivovaný. Všechno, co ze mě je dnes, je bratrova zásluha. Vždycky mě motivoval, abych se vzdělávala. Kdybych ho neměla, tak bych asi dost lajdačila,“ usmívá se Doris. Židovská rodina Schimmerlingů do synagogy nechodila, víru nijak nevyznávali. 

Nesměla mít ani kočku

Podle nacistických norimberských zákonů jim bylo po roce 1940 zakázáno chodit do kina, na hřiště a mnoho dalšího včetně chování domácích zvířat: „Měla jsem kočku, Šnutzka se jmenovala. Dodnes mě to bolí. Když na ni vzpomenu, chce se mi plakat, byly jsme k sobě čímsi svázány. Když jsem ji svěřila sousedům, odmítala jíst a brzo zemřela. Jakoby tušila, co na nás čeká,“ vyprávěla Doris Grozdanovičová na ulici před Muzeem terezínského ghetta. 

Doris na začátku války zažila pád jako většina židovských obyvatel protektorátu: vyhodili ji ze školy, rodinu vystěhovali z velkého bytu, museli se nastěhovat na okraj města: „Bydleli jsme tři rodiny v jednom malém ošklivém bytě. Každá rodina měla jeden pokoj. Mysleli jsme, že nic horšího nemůže být...“ Šestnáctiletá Doris se tajně radovala, když se dozvěděla, že celá rodina musí odjet do jiného města, daleko od Brna, které bude jen pro Židy, do Terezína. „V Brně byla spousta Němců, kteří se v podstatě přes noc stali hitlerovci. Předtím to byli docela normální lidi,“ popisovala Doris Grozdanovičová.

Dne 25. ledna 1942 se celá rodina přesunula do tzv. nařízené karantény ve škole na brněnských Černých polích. Po třech dnech nastoupili do vlakového transportu s označením U, Doris s číslem 59. S sebou – podle nařízení – nesli jen 50 kilogramové zavazadlo – veškerý svůj majetek. 

„Celý den a celou noc jsme jeli do Terezína. Vždycky nás někde odstavili a čekali jsme.“

Doris Grozdanovičová. Zdroj: archiv pamětnice
Doris Grozdanovičová. Zdroj: archiv pamětnice

Vlak zastavil v Bohušovicích, ještě totiž nebyla položena vlečka do nedalekého Terezína. Doris vystoupila a prožila první šok: „To bylo strašné, hrozná zima. A já tam uviděla první mrtvolu ve svém životě. Ležela na márách, měla ceduli s číslem na palci u nohy.“ Dívka s rodiči a bratrem bez větších problémů zvládla tříkilometrový pochod do obehnaného ghetta. Tady rodinu četníci rozdělili. Doris s maminkou poslali do Hamburských, tatínek s bratrem šli do Sudetských kasáren. 

Dívka s ovečkou

Doris v ghettu dostala výjimečně dobrou práci. Měla každý den vyhnat stádo ovcí za terezínské šance a starat se o ně. Celé dny posedávala na louce: „Vždycky jsem si četla, zatímco se ovečky klidně pásly.“ Žádnou idylu si ale představovat nelze... Doris trpěla hlady, starostmi o rodiče a bratra, denně viděla umírat staré a nemocné, zmučené a zoufalé lidi, živořila v jedné cimře, kde se na zemi tísnilo devatenáct lidí. 

Jak se jí ujal četník v Terezíně (Doris Grozdanovičová)

Doris Grozdanovičová je slavná. Její fotku totiž otiskly desítky časopisů a publikovaly snad ve všech knihách o terezínském ghettu. Vysvětlení je jednoduché: jedná se o zcela výjimečnou, nestylizovanou a autentickou fotografii z Terezína z doby před 80 lety, pořízenou kousek od krematoria. Právě tam dělníci tenkrát hloubili studnu. Jejich mistr Josef Toman tajně Doris vyfotil – terezínskou vězeňkyni, jak pase ovce. Kdyby ho při tom chytli četníci, kteří ghetto hlídali, pravděpodobně by skončil v řetězech v nedaleké Malé pevnosti. Fotografii „Dívka s ovečkou“ Toman po válce Doris předal. Potkali se pak v Kostelci nad Ohří, kde oba po válce žili.

Řval, že mě oběsí a pošle do Polska

Při pasení ovcí se Doris seznámila s Evou Mendlovou, později vdanou Roubíčkovou, o pět let straší dívkou. Jednou, když byla na pastvě,  postarší muž, nepatřil mezi vězně, předal Evě balíček s jídlem. Tímto milosrdenstvím riskoval život svůj i své rodiny. Jmenoval se Karel Košvanec, asi padesátiletý ajznboňák z Bohušovic. Eva si balíček schovala pod šaty. Když s Doris hnala ovce domů, nečekaně je u vchodu ghetta začali šacovat. 

Doris Grozdanovičová v Terezíně, 1942. Zdroj: archiv pamětnice
Doris Grozdanovičová v Terezíně, 1942. Zdroj: archiv pamětnice

Službu měl neblaze proslulý četník Sýkora. A u Evy balíček našli. Týrali ji, aby prozradila, od koho jídlo dostala. Pro Doris si přišel četník druhý den. Výslech vedl jistý Hašek, který byl po válce souzen za brutalitu a vraždy vězňů: „Řval na mě, že když mu nepovím, kde k tomu Eva přišla, tak mě oběsí a pošle do Polska! Pro mě jako šestnáctiletou dívku byla představa, jak ‚jedu oběšená do Polska‘ tak komická, že jsem se začala smát a on mě vyhodil. Tím to pro mě skončilo,“ vyprávěla Doris Grozdanovičová. 

Je pravděpodobné, že ji Hašek propustil, protože se za Doris přimluvili jiní četníci. Byla mladičká a veselá a oni ji znali. Každý den se s nimi zdravila, když vyháněla ovce na pastvu. Je také pravděpodobné, že ji pustil, protože Eva ve vedlejší místnosti udala Benyho Grünbergera. To byl židovský zahradník, který se staral o pozemek jednoho důstojníka SS. Ostatním vězňům se svěřil, že mu esesman povolil pěstovat zeleninu. Eva Mendlová se domnívala, že se mu nic nestane, když řekne, že zeleninu měla právě od něj. Esesman však všechno popřel a Benyho transportovali do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře. 

Nechceš se stát mojí dcerou? 

Doris Grozdanovičová s bratrem. Zdroj: archiv pamětnice
Doris Grozdanovičová s bratrem. Zdroj: archiv pamětnice

Vězni v Terezíně prožívali největší obavy z transportů na východ. Netušili ovšem, že směřují do Osvětimi, ani jaká hrůza na ně čeká. „Podvědomě každý věděl, že to bude horší,“ říkala Doris. Na seznamu transportovaných jednoho dne objevila tatínka, později i bratra. V té době už nežila její maminka, zemřela v padesáti letech. Doris zůstala v Terezíně sama. Na úplném konci války, kdy Terezín už spravoval Červený kříž a nacisté utekli, blížila se Rudá armáda, jeden z četníků se jí zeptal, jaké má plány po válce. 

Doris mu popravdě odpověděla, že se nemá kam jít a ke komu se vrátit: „On se mě ptal, jestli bych nechtěla jít k nim, že měl dceru, která by dnes byla bývala stará jako já, a zemřela před třemi lety na zápal mozkových blan. A já jsem řekla, že ano,“ vyprávěla Doris, jak našla novou rodinu, která se o ni prý po několik měsíců velmi pěkně starala. Pak se u nich objevil její bratr, který přežil Osvětim. S ním pak odjela do Brna, kde našli byt po odsunutých Němcích. Doris se vrátila na školu.

„S KSČ jsem oslavila stříbrnou svatbu, ale rozešly jsme se...“

Už v červnu 1945 Doris v Kostelci navštívila kancelář KSČ, stala se členkou strany. Studovala filozofii, dlouhá léta pracovala v tiskárně jako korektorka, pak jako redaktorka v Čs. svazu spisovatelů, od patnácti let byla velkou čtenářkou, milovnicí kvalitní literatury a cestování. Z KSČ vystoupila v roce 1968 krátce po srpnové invazi varšavských vojsk: „Do strany jsem vstoupila, protože mě osvobodila Rudá armáda. O Stalinových zvěrstvech jsme nevěděli. Když Sověti přijeli podruhé, ale tentokrát jako okupanti, jako ti zlí, samozřejmě jsem ze strany odešla,“ vysvětlovala Doris Grozdanovičová. 

Doris Grozdanovičová. Zdroj: Paměť národa
Doris Grozdanovičová. Zdroj: Paměť národa