Přípravy provázela vůně napečených sušenek. V terezínském ghettu pak zemřela dcera, otec kvůli synovi velmi riskoval. Rodiče se osudu nevyhnuli, z Osvětimi se jako jediný z rodiny vrátil syn Pavel Werner. Mengele totiž „Birkenau Boys“ vyřadil z fronty na smrt.
Před válkou žila v Pardubicích v Nerudově ulici židovská rodina Wernerova. Tatínek prodával jako obchodní cestující pro firmu Kudrnáč gumové podpatky pro dámskou obuv. Maminka se starala o osmiletou Lenku a desetiletého Pavla. Když obdrželi v roce 1942 obsílku, aby natoupili do Terezína, maminka napekla sušenky. Lenka zemřela v ghettu na zánět mozkových blan. Rodiče se pak snažili zachránit alespoň syna. Podařilo se. Z Osvětimi se z rodiny ale vrátil jako jediný. Pavel Werner zemřel v roce 2017 v devětaosmdesáti letech. Během posledního roku svého života docházel do studia Paměti národa, celkem pro naši sbírku zaznamenal dvanáct hodin svých vzpomínek.
Pavel Werner (*1932) vzpomíná na dětství až poeticky. Například k nim pravidelně chodil pardubický žebrák pan Holub. Belhal se v ušmudlaném oblečení o holi, trochu zapáchal, sešmajdané boty prý zvláštně klapaly o chodník. Děti v ulicích se mu posmívaly. U Wernerů pan Holub totiž dostával polévku, s talířem a lžičkou si pak sedl na schody domu a obřadně usrkával. Malý Pavel ho při tom zaujatě sledoval: „A zajímavé je, že pan Holub válku přežil. Ani nevím, jaký měl pak společenský status, ale viděl jsem ho někdy po válce na ulici v Pardubicích,“ vzpomínal pan Werner pro Paměť národa. Žebrák Holub Pavlovi připomínal laskavé prostředí jeho rodiny, všechny její členy pak zavraždili. I když žili v bídě, dělili se o jídlo s cizím člověkem.
Pan Lachman neudal, že chovají králíky
Když v protektorátu začala platit protižidovská opatření, vyhodili jeho tatínka z firmy Kudrnáč. Nastoupil na úklidové práce a čistění kanalizací. Wernerovi se přestěhovali na okraj města do chudinské čtvrti do domku pana Lachmana: „To byl slušný člověk. Neudal nás, i když jsme dělali něco pro Židy přísně zakázaného - chovali jsme kočičku a králíky,“ vypráví Pavel Werner. Vzpomínal, že například kradl z vozů vracejících se z polí řepu, maminka z ní pak dělávala sirup.
Židovské děti nesměly navštěvovat školy. Pavel si vzpomíná, jak tajně bez brašny a učebnic chodil přes centrum Pardubic do synagogy na zakázané vyučování: „Potíž bývala dostat se tam…“
„Míval jsem na oblečení hvězdu a musel jsem si vybírat vedlejší ulice, abych nenatrefil na kluky z Hitlerjugend.“
Úřady povolily Židům vzít si do transportu zavazadla do padesáti kilogramů a doporučily, aby si vzali jídlo na dva dny. Pavel vzpomíná na vůni linoucí se z jejich kuchyně, když maminka pekla sušenky, které balila do voskovaného papíru. Pavel a Lenka ujídali, maminka jim ale neprozradila, že se všichni chystají do Terezína. Pro děti byla cesta do ghetta s těžkými batohy a kufry dobrodružstvím.
Vlak dovezl stovky Židů do Bohušovic vzdálených asi tři kilometry od Terezína. „Pamatuji si, že mě táta tvrdě sjel. Pofňukával jsem, protože zavazadlo pro mě bylo těžké. Říkal, ať se podívám na mladší sestřičku, která nefňuká. To si dodnes vybavuji,“ vyprávěl Pavel Werner, který v Terezíně zůstal s maminkou a sestrou v jednom z bytů přecpaných mnoha ženami. „Dokud si jedna z nich nevšimla, že mě začínají zajímat, když se svlékají a umývají se v lavoru.“ Pavel se tedy ve svých jedenácti letech stěhoval do chlapeckého domova L 417, dnes v této terezínské budově sídlí muzeum.
Tatínek, kterého zařadili do truhlárny, spával v tzv. Hanoverských kasárnách. Pavel Werner za ním chodil na návštěvu, kterou pokaždé spojil s průzkumem mužských umýváren. Propadl totiž jedné vášni – sbíral potištěné papírky od žiletek. Přes den pomáhal mamince ve zvláštní službě zvané Klowache - dohlížel u dveří záchodu umístěného v přízemí domu, aby každý po sobě spláchl a umyl si ruce v lavoru s desinfekcí.
Zánět ucha oddálil smrt
Sestřička Lenka v roce 1943 onemocněla zánětem mozkových blan. Na marodce ji krátce před smrtí navštívil i Pavel: „Nemohu zapomenout, jak se na mě smála. Ten zánět jí způsobil ochrnutí poloviny tváře.“
„Dodnes vidím, jak se na mě směje jen jedna část jejího obličeje. Později jsem si říkal, že to každopádně byla lepší smrt než udušením v plynové komoře.“
Pavel v Terezíně trpěl furunkulózou, zánětlivým onemocněním kůže. Po těle se mu tvořily malé zanícené vředy, ale prý pomohla černá mast. Dvakrát musel na marodku se zánětem středního ucha, doktor mu píchal bubínky. Chlapec při tom sledoval operaci hemoroidů nějakého staršího pána, která se odehrávala ve vedlejší místnosti: „Tak to tam chodilo. Když mi ten zánět propichovali poprvé, strašně jsem křičel, podruhé mi německý doktor dal přičichnout chloroformu, a bylo mi krásně. Zdálo se mi, že jsem zpátky v Pardubicích v našem starém bytu a v kuchyni voní maminčiny sirupy, džemy a sušenky,“ popisuje Pavel Werner. Doktor nařídil vyškrtnout rodinu Wernerových z březnových transportů kvůli problémům se záněty ucha jejich syna . Po dvou měsících se opět na seznamu „na východ“ ocitli. Dne 15. května 1944 byl i s rodiči poslán transportem Dz-1188 do Osvětimi.
Smrt Čechů s hymnou na rtech
Tyto březnové a květnové transporty roku 1944 směřovaly do osvětimského komplexu Birkenau, do táborového úseku Bauabschnitt II b, krátce BIIb. Jednalo se o zvláštní část tábora označovanou jako „rodinný tábor“. Vězni tu na rozdíl od ostatních nebyli oholeni, rodiny zůstávaly v tomto komplexu pohromadě, ženy jen spaly v jiných barácích. Malé děti byly přes den na dětském bloku, kde s nimi trávily čas vězněné židovské dívky a Fredy Hirsch, dostávalo se jim tam improvizované výuky formou různých her.
Vězni žili v tomto osvětimském lágru šest měsíců. Jejich dokumenty byly označeny zkratkou „SB“ (Sonderbehandlung), česky „zvláštní zacházení“, v nacistickém žargonu to bylo krycí označení pro popravu bez rozsudku. Lidé z těchto transportů byly zavražděni v plynových komorách. Podle několika svědectví tito Češi před smrtí v osvětimských plynových komorách zpívali československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a Internacionálu. Po několika měsících čekala plynová komora i Wernerovy.
Syn viděl, jak zmlátili tátu
Maminka se dostala do komanda roznášejícího po rodinném táboře polévku v obrovských dřevěných sudech: „Muselo to být strašně těžké. Vláčela se s tím na pokraji zhroucení, ale pak měla výsadní právo sud se svými nejbližšími vyškrábat,“ popisuje Pavel, tak se rodině podařilo udržet se naživu. S tatínkem se pak vrhli do sudu a vyškrabávali zbytečky polévky na dně i na bocích.
Tatínek byl jednou surově zbit holí před očima svého syna, když nepozdravil kápa, který kolem nich prošel. Pavel si taky vzpomíná, jak jeho tatínek, který byl starší, vzdoroval jinému vězni, ten totiž chtěl jeho boty: „Táta odmítl si je s ním vyměnit. Vězeň mu polsky říkal, že je stejně už nebude potřebovat,“ vzpomíná Pavel na moment, který ho vyděsil, ale nerozuměl mu. Ve dvanácti nechápal, co se v Osvětimi děje. Jeho tatínek to pravděpodobně od jiných vězňů věděl, ale svému synovi nic neřekl.
„Chci za svým synem,“ dožadoval se táta
V červenci 1944 proběhla v mužském baráku rodinného tábora selekce. Člen SS doktor Mengele doprovázen dalšími esesáky a polskými kápy pohybem prstu napravo či nalevo odděloval děti od jejich tátů. Všichni vězni se v baráku museli svléct do naha, šaty si přehodili přes ruce a postavili se do dlouhé fronty, na jejímž konci seděl u stolku Mengele.
Pavel netušil, že se nyní rozhoduje, kdo bude žít, a kdo ne. Nahý tatínek za ním mu špitl do ucha zvláštní slova, zapamatoval si je přesně: „Když domů přijedeš jako první, tak zajdi za panem Lachmanem. Dá ti skleněnou láhev, do které jsem schoval naše doklady, fotografie a ostatní věci. Vyzvedni je a uschovej, sejdeme se doma.“ Dvanáctiletý Pavel nechápal, co se děje. Mengele ho poslal nalevo, jeho tátu napravo, což ho vylekalo. Sledoval v davu hlavu svého tatínka, která se najednou ztratila. Po chvíli si všiml, že se táta nenápadně znovu zařadil do fronty k Mengelemu.“
„Znovu přišel před Mengeleho. A ten mu zase ukázal na tu stranu, kde už byl. On vůbec nepoznal, že tam táta už jednou byl. A najednou… táta zůstal stát! A dokonce toho esesáka německy oslovil.“
„Pamatuju se, že mu řekl: ,Ich möchte gerne an diese Seite gehen. Da steht mein Sohn.‘ Chtěl bych na tuhle stranu, tady stojí můj syn. Oslovit esesáka bez dovolení znamenalo nechat se na místě zmlátit do omdlení nebo smrt zastřelením. Mengele mu ale nic neudělal a klidným hlasem mu řekl: ,Sowieso werden Sie nicht zusammen sein.‘ Stejně nebudete spolu. A ukázal mu zase na tu druhou stranu,“ vypráví Pavel Werner, který se ocitl ve skupině devětaosmdesáti dětí ve věku 14 až 16 let. Pavel byl nejmladší, nebylo mu ještě ani třináct. Nikdo z vězňů nevěděl, co se bude dít dál. Dodnes se nepodařilo přesvědčivě vysvětlit, proč Mengele vybral ze skupiny mužů rodinného tábora právě tyto děti. Dnes jim říkáme „Birkenau Boys“. Ostatní z terezínského rodinného tábora zahynuly v plynových komorách.
Zapřažen jako kůň
Dvanáctiletého Pavla Wernera zařadili v mužském táboře, tzv. Déčku, mezi třináct chlapců zapřažených do povozů. Rozváželi po táboře drny, kamení i lidská těla. Tehdy si naplno uvědomil, kde se to ocitl. Věřil, že jeho rodiče přežili. Naději ztratil až po válce, když u pana Lachmana v Pardubicích podle tátových instrukcí vyzvedl rodinné doklady a fotografie.
Když se válka schylovala ke konci, těsně před osvobozením americkými vojáky čekala Pavla nejtěžší zkouška – třídenní zcela vysilující pochod smrti z Mauthausenu do Gunskirchenu nedaleko Welsu. Přežil jen díky dvěma kamarádům, se kterými vytvořili nerozlučnou skupinu. Šli pomalu zavěšeni do sebe. Ten uprostřed se nechal nést, odpočíval, nebo i spal, po chvíli se vystřídali.
Když po roce 1989 Pavel Werner přednášel o holokaustu na školách, s dětmi tento fígl z pochodu smrti zkoušeli. Dětem tak přibližoval, jak důležitá je důvěra v kamarády, kteří vás v pravý čas podrží - v jeho případě doslova...
Nejdřív komunismu věřil, pak si už jen chtěl udržet postavení
Po válce se o sirotka Pavla postarali v ozdravovně v Albrechticích. Přijala ho pardubická rodina Červenkových, později se kvůli škole přestěhoval do Prahy. Pavel Werner se netajil tím, že inklinoval ke komunismu. Do KSČ vstoupil až jako student Baťovy školy práce ve Zlíně, když dosáhl 16 let. Vystudoval Vyšší hospodářskou školu pro zahraniční obchod v Praze a později i zahraniční obchod i na Vysoké škole ekonomické. Žil z pracovních důvodů řadu let v Mexiku a Bolívii. Po roce 1968 se prý ocitl pod dohledem StB a přiznává, že nakonec s tajnou bezpečností spolupracoval.
„Čím víc tě zatlačí ke zdi, tím víc věříš, že když řeknou ‚udělej tohle a tohle‘, tak máš šanci. A člověk se toho chytí. Za určitých okolností se člověk chová jako zvíře. Jenomže je to zvíře, které má mozek...“
Tak Pavel Werner vysvětloval pro Paměť národa chování člověka v mezních situacích. Po roce 1989 působil jako místopředseda Terezínské iniciativy. Zemřel 1. dubna roku 2017.