Světoznámý dirigent a dívka, pro kterou se hudba a tanec staly životní náplní. Leonard Bernstein a Inka Vostřezová, rozená Vainsteinová, se poprvé setkali na Pražském jaru roku 1990. Jejich životy však byly propleteny už od předválečných dob.
Když druhého červnového dne roku 1990 Leonard Bernstein předstoupil ve Smetanově síni Obecního domu před Českou filharmonii, aby dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii, v publiku seděl nejen prezident Václav Havel, ale také Inka Vostřezová. Toho večera vznikla jejich společná fotografie z úvodu článku. Za snímkem světoznámého hudebníka a jeho fanynky se skrývá dlouhý a spletitý příběh.
Bernsteinovi rodiče byli ukrajinští Židé, kteří pocházeli z města Rovno. Odsud odešli do Spojených států, kde se jim narodil syn Leonard. Rodiče Inky přišli do Československa z místa vzdáleného od Rovna jen pár set kilometrů, z území Besarábie, o které se přetahovaly Rumunsko a Rusko.
Vainsteinovi si Prahu rychle zamilovali, v roce 1930 se jim tu narodila dcera Inka a prožili několik šťastných let. Ani po německé okupaci si nechtěli připustit, že pro ně jako pro Židy začíná být ve střední Evropě nebezpečno. Oči jim otevřel až jeden český četník, který při rutinní kontrole pana Vainsteina burcoval: „Koukejte odsud vypadnout!“
Kvůli tomu se odhodlali k emigraci. Měli štěstí: kvóty pro přijímání československých uprchlíků už praskaly ve švech, ale díky rumunským pasům se jim podařilo získat pracovní vízum do Británie.
Láska z internátní školy
Vainsteinovi zpočátku sloužili v aristokratické rodině v hrabství Buckinghamshire, ale protože chtěli podpořit protinacistické úsilí prací pro britský válečný průmysl, přesídlili do bombardovaného Londýna. Malá Inka v té době pobývala v Kinderheimu, útulku pro děti uprchlíků, vedeném německými a rakouskými emigranty.
Jeho sídlo se několikrát přesouvalo po celé Británii, zprvu pobývali na jihoanglickém pobřeží, ale když tam začalo německé ostřelování, útulek se přemístil na sever blízko ke skotským hranicím. „Tam jsme byli v Edmond Castle, což byl starý zámek,“ vzpomíná Inka Vostřezová.
„Chodila jsem do místní školy, kde ještě uplatňovali fyzické tresty. V jednotřídce učil jeden kantor, my jsme nebyli moc ukáznění, já jsem byla upovídaná a on se vždycky zeptal: ‚Co chceš, pravítko, nebo řemen?‘ A my jsme museli nastavit ruku a on nás přes ni plácnul. Děti tam byly hrozně chudé, chodily v dřevácích a i v zimě bosé do školy.“
Později chodila do Long Dene School, internátní školy vedené svobodomyslnými kvakery. Měla štěstí, školné jí zaplatil židovský sběratel umění, pan Teltsch. Škola byla koedukovaná, studovali zde chlapci i dívky, což u internátních škol v Británii nebylo v té době moc obvyklé.
S o rok mladším spolužákem Humphreym „Billem“ Burtonem ji spojovaly zájem o hudbu i dětská láska, která později pokračovala jako celoživotní přátelství na dálku. Když se jejich cesty po válce rozdělily, Humphrey vystudoval univerzitu v Cambridge, stal se televizním režisérem, producentem, propagátorem klasické hudby… a také přítelem Leonarda Bernsteina a autorem jeho životopisu.
S Inkou se měl znovu setkat až v šedesátých letech, když přijel do Prahy vyhledávat mladé nadějné hudebníky a dirigenty.
Dokud budou vládnout komunisté, nepřijedu
Leonard Bernstein poprvé zavítal do Prahy na první ročník Pražského jara roku 1946. Šestnáctého května si tu před Pražskou filharmonií prožil svůj evropský dirigentský debut. Kritici oceňovali jeho mimořádné energické nasazení a jeho prudký, až bojovný styl dirigování přirovnávali k boxerskému zápasu. O rok později si v Praze úspěšné vystoupení zopakoval.
Vainsteinovi ovšem v té době v Praze ještě nebyli. Zůstali v Británii, dokud Inka nedostudovala, tatínek zde navíc onemocněl. Do Prahy se vrátili až v létě 1947 a se slavným dirigentem se tak minuli jen o dva měsíce. Netušili ovšem, že přijíždějí do země, které se opět začíná zmocňovat totalita, a že koncert Leonarda Bernsteina příštích čtyřicet let v Československu nikdo neuvidí. Po únoru 1948 se totiž zařekl, že na Pražské jaro nepřijede, dokud bude moc v rukou komunistů.
Inčin otec Bention Vainstein byl začátkem roku 1951 na několik měsíců uvězněn. Pracoval tehdy v exportním oddělení podniku Československá keramika, a tak měl možnost jezdit na Západ. Padlo na něj podezření, že přechovává valuty.
„Přišlo na něj udání. Dorazili k nám tajní a rozházeli celý byt. Našli tyhle peníze a zavřeli ho, že má švýcarské franky. Později prokázal, že je dostal legálně, ale tři měsíce seděl, než ho pustili. Naštěstí to bylo ještě předtím, než začal velký proces se Slánským,” říká Inka Vostřezová.
Ani ona, ani její matka dlouho netušily, kde otec je. „Máma tehdy pracovala v kanceláři státního sanatoria, které sloužilo hlavně pro komunistické papaláše. Šla za jedním z těch papalášů a říkala mu: ‚Můj manžel je zavřenej, a já nevím proč.‘ Jestli si někdo dovolil intervenovat, protože znal mámu, nevím, ale pak ho pustili.“
Inka sama vstoupila po únoru 1948 z mladického nadšení do KSČ, ale pod vlivem dění v rodině i ve společnosti ji euforie postupně opouštěla. Stranickou knížku definitivně odevzdala po srpnové invazi roku 1968.
Na cestách s lidovkami
Zatímco se Leonard Bernstein ve Spojených státech stával hudební hvězdou a jeho muzikál West Side Story trhal na Brodwayi rekordy návštěvnosti, Inka Vostřezová také zvolila životní dráhu spjatou s hudbou a tancem: stala se členkou profesionálního folklórního Státního souboru písní a tanců.
Folklór jakožto tvorba „pracujícího lidu“ byl v komunistickém režimu protežovaným žánrem, třebaže opulentní a do posledního kroku secvičená vystoupení profesionálních souborů měla s autentickou lidovou tvorbou pramálo společného.
Zpěváci a tanečníci mohli pracovat v těch nejlepších podmínkách. První dva roky se na zámku v Kvasicích u Kroměříže učili tančit, dostávali lekce herectví i teorie. Vzniklo pásmo lidových tanců Čech, Moravy a Slovenska, se kterým se soubor přestěhoval zpátky do Prahy. Nejdříve sídlil v Měšťanské besedě v Jungmannově ulici, později v Národním domě na Vinohradech. Premiéru měl v karlínském divadle v roce 1950.
Soubor, ve kterém vyrostlo mnoho talentů (například dirigent Mário Klemens, zpěvaci Waldemar Matuška či Naďa Urbánková) se brzy stal výkladní skříní komunistického režimu: dostal totiž možnost vyjíždět na Západ. První nabídka na turné po Francii přišla v druhé polovině padesátých let:
„Nikdo nevěřil, že to vyjde, že by nás tam pustili. Ale pro jistotu nás třicet oddělili, ostatní připravovali velký program naší šéfové Libuše Hynkové do Moskvy. O nás se nikdo nestaral, pro menší skupinu jsme ani neměli program. Tak se honem vytvořila cimbálová muzika, přepsaly se noty a ono to opravdu vyšlo. V té době jsem už začala trochu dělat choreografii, tak jsem všechna naše čísla vzala, zmenšila na ten omezený počet lidí, a připravila program tak, aby měl nějakou dynamiku,“ popisuje Inka Vostřezová.
Výjezdy na Západ se brzy staly pravidlem, soubor procestoval Evropu, Spojené státy a nakonec téměř celý svět s výjimkou Austrálie a Nového Zélandu. To s sebou samozřejmě přinášelo nutné úlitby. V souboru bylo mnoho spolupracovníků Státní bezpečnosti (StB).
Atmosféru vzájemného udávání později popsala jedna z jeho členek, Zdena Salivarová, přezdívaná Sára, ve svém románu Honzlová. V Cibulkových seznamech vydaných po Sametové revoluci se objevilo i její jméno; Zdena Salivarová se proti své evidenci v seznamu spolupracovníků StB úspěšně bránila před soudem.
Na StB bývala po zájezdech předvolávána i Inka Vostřezová. Jednou jí předhodili, že se ve Francii navzdory pravidlům vypravila sama ven. Tehdy jim řekla, že nemůže reagovat na pozvání na oběd tím, že na něj přivede dalších pět lidí. Později už ji nechali na pokoji.
První a poslední setkání
Inka Vostřezová se v souboru stále více věnovala choreografii, kterou v šedesátých letech vystudovala na HAMU. Pro soubor pracovala také jako tlumočnice a konferenciérka.
Když se v roce 1990 jako šedesátiletá dáma na Pražském jaru setkala s Leonardem Bernsteinem, měla před sebou ještě mnoho úspěšných let. Díky svým jazykovým znalostem nastoupila jako první tajemnice na československé ambasádě ve Washingtonu, kde zůstala až do roku 1996, potom ještě krátce pracovala jako tajemnice tehdejší první dámy Dagmar Havlové.
Leonardu Bernsteinovi však v té době zbývalo už jen pár měsíců života. „Pánové, bravo, doufám, že se nevidíme naposledy,“ rozloučil se s hudebníky České filharmonie. Zemřel o pět měsíců později, 14. října 1990 v New Yorku.