„Celá léta lidem něco říkáte, oni si vás váží a věří vám – a teď tohle,” vzpomínal katolický kněz Alois Kánský na okamžik, kdy vyšlo najevo, že ho tajná policie vedla jako agenta. Po revoluci se věřícím omluvil při bohoslužbě.
Státní bezpečnost o něho projevila zájem ve chvíli, kdy v roce 1973 začal studoval teologickou fakultu a připravovat se na povolání kněze. O dva roky později Kánský estébákům podepsal zdánlivě nevinně formulovaný závazek ke spolupráci. Zhruba řečeno prohlášení, že bude chránit zájmy socialistické vlasti – a v případě, že by se dozvěděl o jejím ohrožení, bude informovat příslušné orgány.
Samozřejmě ale věděl, co to znamená. „Měl jsem z toho mindrák jako každý, kdo to udělal,” uvedl Kánský v roce 2006 s tím, že hlavní roli v jeho podpisu sehrál prý strach. „Nevěděl jsem, co by se mohlo stát. Pro mě byla nepředstavitelná už jen ta věta o odnětí státního souhlasu.”
V době, kdy kněží ke své činnosti potřebovali požehnání nejen církve, ale i státem dosazených církevních tajemníků, se bál, že práci kněze nebude smět vykonávat. V jedenadvaceti letech měl navíc jediného blízkého příbuzného – maminku, v té době už těžce nemocnou. „A když mi potom estébáci ještě začali vykládat, že mají nové léky a že maminka by mohla být zachráněna…”
„Každý třetí kněz byl v Pacem in terris“
Střetávání katolické víry s komunistickým režimem jako by bylo předurčeno už jeho původem. Alois Kánský se narodil v roce 1954 bývalé řeholnici, kterou komunisté v roce 1950 donutili odložit řeholní hábit a opustit likvidovaný konvent, a vysokému komunistickému funkcionáři. Otec, člen řídících orgánů komunistické strany, rodinu opustil, když bylo Aloisovi pět let. Později, když se dozvěděl, že jeho syn chce být „flanďákem”, dostal prý jeden ze svých několika infarktů.
Alois se pro kněžské povolání rozhodl na gymnáziu a po maturitě vstoupil do kněžského semináře při Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Ta byla v době komunismu jediným teologickým učilištěm pro přípravu katolických duchovních u nás. Komunisté tu uplatňovali svůj dohled nejen prostřednictvím Státního úřadu pro věci církevní, tedy oněch církevních tajemníků, ale i přes další „převodovou páku“ - prostřednictvím kolaborujícího normalizačního sdružení katolických duchovních Pacem in terris. V 70. letech byl členem Pacem in terris takřka každý třetí kněz, v případě činovníků litoměřické teologické fakulty šlo v podstatě o nutnost.
„Naše vzpomínky na fakultu? Samozřejmě to byl nekonečný boj s těmi ‚pacáky’ a s estébáky – ale i tam byla sranda. Ti lidé se měli rádi.”
Na rozdíl od podzemní církve s tajně svěcenými kněžími, kteří volili cestu nekompromisní nezávislosti na režimu, „nadzemní církev” se snažila přežít i v nepřátelské situaci a za cenu různých úliteb dělat to nejlepší, co za daných podmínek bylo možné. I v Pacem in terris se samozřejmě našli dobří kněží – Alois Kánský v této souvislosti zmínil třeba pátera Jana Kozlíka, pod nímž později v Plzni pracoval. „Byl to výborný kněz, laskavý, vstřícný, vzdělaný a pokryl všechny naše aktivity, protože na něj si nikdo nedovolil.”
Alois Kánský sice do Pacem in terris nevstoupil, zároveň ho ale po celou dobu studia v Litoměřicích zvala na schůzky tajná policie. V roce 1975, jak už bylo řečeno, podlehl nátlaku a svým podpisem se formálně stal agentem Státní bezpečnosti. Svou nemocnou maminku tím nezachránil, zemřela v roce 1976 a Alois sám po její smrti těžce onemocněl – i kvůli tomu se kněžského svěcení dočkal opožděně, teprve v roce 1978.
Nikam jsem nechodil, abych nemohl nic říct
Kněžské svěcení přijal z rukou kardinála Františka Tomáška. Ten ho o mnoho let dříve i biřmoval. Tehdy, v roce 1965, však prý biskupa Tomáška věřící vnímali jako „prorežimního, bolševického biskupa”, který se komunisty nechal dosadit na místo právoplatného arcibiskupa Berana vypuzeného do exilu. Ještě koncem 70. let kardinál Tomášek odmítl podpořit Chartu 77. Alois Kánský popisuje, jak se nezastal kněze Václava Malého - ten po podpisu Charty a svém angažmá ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) přišel o státní souhlas k výkonu kněžské činnosti. „Vyhodil Vaška Malého a křičel na něj, že je snílek. Václav byl bez souhlasu, a on pro něj nic neudělal, pro nikoho nic neudělal.” Teprve později se kardinál Tomášek stal symbolem protikomunistického odporu.
Kánský od roku 1978 působil jako kaplan v Plzni. Na čas se tak stal kolegou právě výše zmíněného Václava Malého – ovšem jen do ledna 1979, kdy Malý v Plzni ztratil souhlas a později byl několik měsíců vězněn. Kánský měl blízko i k Tomáši Halíkovi, k němuž se do Prahy pravidelně jezdil zpovídat. Malý byl kněz bez souhlasu a disident, Halík zase kněz tajně vysvěcený. O oba se logicky Státní bezpečnost velmi zajímala.
„Záměrně jsem přerušil kontakty s Halíkem i s Vaškem Malým. Ne že by mě někdy nenavštívili, ale když jsem byl někam zvaný, nikam jsem nechodil. Ve vědomí toho, že pak nebudu mít co říct,” popsal Kánský, který si podle svých slov dával velký pozor na to, aby svým řídícím důstojníkům během schůzek, opakujících se zhruba každé dva měsíce, neprozradil nic důležitého. „Nebyl jsem mistr světa, ale máte určité vnitřní klapky, které vás zastaví. Věděl jsem, že nikdo se nesmí dozvědět, že Halík je vysvěcený kněz.”
V Plzni Alois Kánský obnovil po léta zapovězené štědrovečerní půlnoční mše. Působil tu do roku 1985, pak přesídlil ke sv. Markétě v Praze na Břevnově. Tady v roce 1986 sloužil zádušní mši za básníka Jaroslava Seiferta, držitele Nobelovy ceny za literaturu a zároveň režimu velmi nepohodlného „národního umělce” - signatáře Charty 77. Kánského o to poprosila Seifertova dcera, a třebaže StB obřad přímo zuřivě monitorovala a snažila se ho narušovat, Kánský odmítá, že by se byl řídil její režií.
„Neskutečně mě buzerovali a nikdo si nedovede představit, co prožíval jednatřicetiletý mladý člověk ve vztahu k celé té jejich mašinerii. Pořád se tam chodili vyptávat, fara byla hlídaná. Obrněné transportéry, vodní děla.”
Přesto se mše zúčastnily tisíce lidí, byť podle představ Státní bezpečnosti mělo jít o „komorní záležitost”. „Potom mi estébáci zavolali a: ‚Pane Kánský, od téhle chvíle vám už nevěříme ani slovo.’” Po roce 1986 už ho prý kontaktovali jen minimálně.
Jestli jsem někomu ublížil, ať se mi přihlásí
Dva roky po sametové revoluci přišel okamžik, kterého se Kánský obával: Syndikát novinářů zveřejnil zprávu o jeho spolupráci s StB. Prožil bezesnou noc, podle svých slov pomýšlel i na sebevraždu. „Pak jsem se vzchopil, pomodlil se a v neděli jsem to řekl na všech bohoslužbách. Provázel jsem to větou – protože jsem nemohl vědět, co jsem kdy řekl a co z toho estébáci udělali – že jestli jsem někomu ublížil, ať se mi přihlásí. Nikdo se nepřihlásil.“
Jednoho ze svých řídících důstojníků později potkal na ulici; na jeho dotaz, jak se mu daří, prý estébák odpověděl, že skvěle – vlastní soukromou bezpečnostní agenturu a nemůže si stěžovat. „Těmto lidem, kteří nás přivedli do téhle situace, se vůbec nic nestalo.”
Kánský byl zastáncem zveřejnění seznamů tajných spolupracovníků a o svém vlastním zapletení se s režimem otevřeně promluvil. „Když to udělá jeden člověk, může to spustit lavinu. Samozřejmě jsou lidé, kteří škodili a dělali to vysloveně pro kariéru, ale naprostá většina byla těch, kteří byli honění jak nadmuté kozy. Říkal jsem si, že když všichni řeknou, jak to bylo, zmizí ta štvanice.” Alois Kánský zemřel v roce 2008.
Příběh Aloise Kánského přibližují pořady Adama Drdy z cyklu Příběhy 20. století odvysílané v roce 2006 a 2013.