Právníci v čase bezpráví. „Nezlobte se, pane doktore, musel jsem ho odsoudit.“

/ /
Josef Baxa jako soudce Okresního soudu v Plzni, 1985 (ilustrační foto).  Zdroj: archiv pamětníka
Josef Baxa jako soudce Okresního soudu v Plzni, 1985 (ilustrační foto). Zdroj: archiv pamětníka

Jaká byla role advokátů v době, kdy právní řád platil jenom naoko? Právníci mluví o proměnách systému od padesátých let až do doby normalizace. Jejich vzpomínky zaznamenala Paměť národa.

„Při procesu byl jedním z advokátů doktor Karol Štěpánek-Stome, který pronesl vynikající závěrečnou řeč. Vybral si příklady sprostých slov ve světové literatuře, třeba z Haškova Švejka nebo z díla francouzského spisovatele Rabelaise. Citoval také Lenina, který v dopise příteli Zamjatinovi napsal, že buržoazní zákonodárství je na hovno.“ Tak vzpomíná advokát Milan Hulík na proces se skupinou The Plastic People of the Universe, jejíž členové byli obviněni z výtržnictví mimo jiné právě kvůli používání vulgarismů v textech. Před soudem za ně bojovalo hned několik obhájců, o jejich odsouzení však bylo rozhodnuto už předem. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Role advokátů před rokem 1989 byla mimořádně složitá. Pracovali v systému, kde o skutečné nezávislosti soudů nemohla být řeč. Ale i komunisté se zejména od konce 70. let snažili navenek zachovávat zdání právního státu, a tak mohli obhájci v politicky motivovaných procesech dosáhnout alespoň částečného snížení trestu. 

„Když tam bude sedět advokát, aspoň je nebudou bít“

Nezávislost justice se začala hroutit už před rokem 1948. „Gottwald ještě neslezl z balkónu a už jsme byli sirotci,“ žertuje Václav Stieber, když vzpomíná na svého otce, soudce Václava Stiebera staršího, který byl zatčen 26. února 1948. Předtím působil jako soudce mimořádného retribučního soudu, který měl na starosti případy kolaborace z dob protektorátu. „Zakládal si na své neovlivnitelnosti,“ vypráví Václav Stieber a vzpomíná, jak se jednotlivé případy snažili komunisté zmanipulovat: 

„Jednou za ním přišli komunisté z jakési závodní rady a řekli, že si ‚to jdou zkontrolovat‘. Vyrazil s nimi dveře.“ 

Už v roce 1947 jej ministr spravedlnosti Prokop Drtina z retribučního soudu odvolal, Václav Stieber starší však i nadále mohl zůstat u okresního soudu. Prozatím. Hlavním motivem jeho popřevratového uvěznění bylo zřejmě to, že obvinil kladenskou komunistickou poslankyni Barboru (Betynu) Škrdlantovou z rozkrádání konfiskátů po Němcích, a podal návrh na zrušení její poslanecké imunity. 

Josef Lžičař, 2019. Zdroj: Paměť národa
Josef Lžičař, 2019. Zdroj: Paměť národa

Už o několik měsíců později se justice stala nástrojem hromadného vraždění a zavírání odpůrců režimu. Role obhájců v té době byla zcela marginální, vyšetřování dirigovali výhradně prokurátoři a rozsudky byly určeny předem. Advokáti nesměli asistovat u výslechů, takže vyšetřovatelům nic nebránilo při nich používat brutální metody. „Za stav vyšetřování v té době odpovídala prokuratura. Prokurátor byl v procesu mocný pán a advokát dostal spis až k soudu, když už bylo všechno vyšetřeno,“ říká advokát Josef Lžičař. Ten také uvádí, že novelu, která umožnila vstup obhájců do vyšetřování, pomohl prosadit v první polovině 60. let tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal: „To vím z druhé ruky – ale Štrougal prý řekl: ‚Když tam ten advokát bude sedět, tak aspoň vyšetřovatelé nebudou toho obviněného bít.‘“

Proč zrovna na práva?

Josef Baxa po promoci. Zdroj: archiv pamětníka
Josef Baxa po promoci. Zdroj: archiv pamětníka

Co v té době motivovalo mladé lidi hlásit se na právnickou fakultu? Často to byl zájem o humanitní studium, které je ale prakticky zaměřené, anebo pocit, že s právnickým vzděláním budou mít pestré možnosti volby povolání. Dagmar Lastovecká, pozdější soudkyně Ústavního soudu ČR, měla vzor ve svém otci, právníku Zdeňku Kesslerovi, který byl v padesátých letech z politických důvodů vězněn. Na čerstvě obnovenou brněnskou právnickou fakultu navíc nastupovala v roce 1969, v době, kdy ještě přetrvávala uvolněnější atmosféra pražského jara. Už od druhého ročníku se ale poměry ve škole začaly měnit: „Profesory, kteří přišli v roce 1968, povyhazovali. Někteří spolužáci už na fakultě vstupovali do KSČ. To bylo zklamání, rozčarování.“ Jeden profesor, který se ke studentům choval přátelsky, přisedával si k nim v menze a dával se s nimi do řeči, podle ní na své žáky donášel Státní bezpečnosti. 

O deset let později v roce 1978 nastoupil na pražskou právnickou fakultu pozdější předseda Nejvyššího správního soudu ČR Josef Baxa. Atmosféra i obsah výuky byly už úplně jiné: „Trvale přítomný marxismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, vědecký komunismus, marxistická filozofie, politická ekonomie… Dnes už z tehdejšího učiva nepoužiju nic.“

„Vzít vážně všechno, co jsme se tehdy učili, by znamenalo z toho zblbnout.“

Přesto byl přesvědčen, že i v podmínkách totalitního režimu je možné dosáhnout v jednotlivých případech spravedlnosti. Během vojenské služby, když na štábu vyřizoval drobnou právní agendu, se mu podařilo tři důstojníky dostat před soud za šikanu, bití a zneužívání pravomocí: „Nejtěžší bylo přesvědčit vojáky základní služby, aby proti nim svědčili. Ale nejméně jeden z důstojníků skutečně skončil ve vězení.“

Když ale roku 1984 nastoupil jako mladý trestní soudce u Okresního soudu v Plzni, brzy se dostavilo rozčarování: „Celkově jsem měl v té době pocit, že ne snad, že by se soudili nevinní, ale že před soudem nestojí ti nejtěžší viníci. Konal se například monstrproces s kuchařkami z jídelny, které si nosily domů kastrůlky s jídlem. Ale skutečná ekonomická kriminalita s mnohem větším dopadem jako by neexistovala.“

Obžaloba není v souladu se zákonností. Ani s tou socialistickou

Milan Hulík před rokem 1989. Zdroj: archiv pamětníka
Milan Hulík před rokem 1989. Zdroj: archiv pamětníka

Nevinní se ovšem v době normalizace ocitali před soudem často. Šlo o příslušníky undergroundu, disidenty, signatáře Charty 77, jejichž politická obvinění byla obvykle maskována jako pobuřování, výtržnictví, rozvracení republiky, případně jiné kriminální delikty. Role advokátů v jejich procesech byla velmi důležitá. Nemohli sice svým klientům zjednat spravedlnost, lavírovali v rámci komunistického právního systému, ale mohli alespoň poukazovat na situace, kdy komunisté porušovali své vlastní zákony. Advokát Milan Hulík, který obhajoval mnoho disidentů, vysvětluje: 

„Nemohl jsem solidarizovat s disidenty, ale upozorňoval jsem, že obžaloba není v souladu se socialistickou zákonností.“

K jeho klientům patřil Petr Cibulka, Petr Uhl, František Stárek či Charlie Soukup: „Nejraději jsem měl Frantu Stárka. Nikdy nezapomenu, jak se ho při procesu předseda senátu ptal, jestli uznává svou vinu. Franta mu odpověděl: ‚Já neuznávám vůbec fašistickou příslušnost tohoto soudu.‘“

Snímek Milana Hulíka v publikaci VONS. Zdroj: Advokáti proti totalitě
Snímek Milana Hulíka v publikaci VONS. Zdroj: Advokáti proti totalitě

Disidenty před soudem obhajoval také Josef Lžičař. V roce 1979 hájil Václava Havla ve známém procesu s představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Václav Havel během procesu nevyužil nabídku Státní bezpečnosti, kterou mu ve vazební věznici jeho advokát tlumočil – nabídku vyhnout se vězení a s manželkou vycestovat do USA. „On chvíli zauvažoval a potom říká: ‚A co bude s ostatními?‘ Já jsem řekl: ‚Ostatní asi půjdou před soud.‘ A on to odmítl,“ vypráví Josef Lžičař, kterému prý budoucí prezident, tehdy odsouzený za „podvracení republiky“ ke čtyřem a půl letům vězení, později do jakéhosi samizdatu vepsal: „S díky za skvělou, ale bohužel marnou práci.“

S disidenty se na začátku své soudcovské kariéry setkal i Josef Baxa. V plzeňském HiFi Clubu na náměstí Republiky se konala performance na motivy desky Joe´s Garage od Franka Zappy, v níž účinkovali undergroundoví umělci Vladimír Líbal a Heřman Chromý. V jednu chvíli se na scéně objevili nazí, za což byli obviněni z výtržnictví. „Po výslechu svědků jsem usoudil, že to nepatří před soud, ba ani do trestního práva. Je to otázka umělecké kritiky a vkusu. Pasovat na to paragrafy je naprosto mimo mísu. Takže jsem je zprostil obžaloby,“ říká soudce. Teprve dodatečně se prý dozvěděl, že Vladimír Líbal a Heřman Chromý také jsou signatáři Charty 77 a že celý případ měl i politické pozadí. „Nikdo mi neřekl, jak mám rozhodovat, ale panovalo asi povědomí, že mají být odsouzeni. Městský prokurátor si na mě stěžoval a předseda soudu mi naznačil, že to nebyl úplně obvyklý případ,“ vysvětluje. 

I později se Josef Baxa setkával s náznaky, že porušení zákona ze strany vyšetřovatelů se nemají řešit oficiální cestou – stížností – ale neoficiálně, „mezi námi soudruhy“.

Josef Baxa je jmenovám Václavem Havlem prezidentem Nejvyššího správního soudu, 2003. Zdroj: archiv pamětníka
Josef Baxa je jmenovám Václavem Havlem prezidentem Nejvyššího správního soudu, 2003. Zdroj: archiv pamětníka

„Taky byste se mohl jednou probudit, a už nebudete advokát“

Advokáti disidentů se ocitali pod silným tlakem Státní bezpečnosti. „Při jednom z výslechů mi major Státní bezpečnosti vyhrožoval, že bych se taky jednou mohl probudit, a nebýt advokátem,“ vypráví Milan Hulík. „Odpověděl jsem mu, že jsem vyučený zedník, mám stavební průmyslovku a vždycky se nějak uživím. Ale že se může taky jednou stát, že se probudí on, a už nebude majorem. Zeptal jsem se ho, jaké umí řemeslo. Mlčel.“ Policejní psycholog pak do spisu napsal, že je bezpředmětné vyvíjet na Milana Hulíka existenční nátlak a vyhrožovat mu, že ztratí advokátskou práci.

Do hledáčku Státní bezpečnosti se dostal také Josef Lžičař, když zastupoval Václava Havla v procesu s VONS. Podle svazku dochovaného k jeho osobě v Archivu bezpečnostních složek se na něj tajná policie zaměřila v lednu 1979, kdy ho začala prověřovat jakožto člověka napomáhajícího Chartě 77 a poskytujícího „pravicově orientovaným osobám právní rady nad rámec svých povinností obhájce“. V tomtéž svazku je i vázací akt s jeho podpisem z 30. května 1980, Josef Lžičař ale pravost svého podpisu popírá a jakoukoli spolupráci vylučuje.

Dagmar Lastovecká, promoce v Brně. Zdroj: archiv pamětnice
Dagmar Lastovecká, promoce v Brně. Zdroj: archiv pamětnice

Faktem nicméně je, že tlak na advokáty byl další cestou, jak se StB snažila o disidentech získávat citlivé informace, které proti nim mohla použít při výsleších nebo pomocí kterých se je snažila psychicky zlomit.

Vyhoďte ho z advokacie!

Na samém konci osmdesátých let se možnosti obhájců přece jen rozšířily. Milan Hulík se při procesech s disidenty zaštiťoval například zmínkami o Alexandru Solženicynovi nebo o držiteli Nobelovy ceny míru Andreji Sacharovovi, který se v Sovětském svazu z disidenta stal poslancem Všesvazového sjezdu lidových poslanců a vůdcem legální opozice. Čím dál častěji narážel na nejistotu soudců, kteří tušili, že totalitní režim brzy zanikne, ale přesto se neodvážili rozhodovat proti pokynům shora. Když se jednou po vynesení rozsudku potkal s jedním soudcem na toaletě, soudce se mu omlouval: 

„Nezlobte se, pane doktore, já jsem musel.“ 

Milan Hulík, 2020. Zdroj: Paměť národa
Milan Hulík, 2020. Zdroj: Paměť národa

Přesto mu ještě v létě 1989 akutně hrozilo, že přijde o práci. Dozvěděl se, že na sněmu pražské advokacie si ho vzal na paškál Miroslav Štěpán, městský tajemník KSČ a jeden z nejmocnějších komunistických funkcionářů v Československu: „Vláďa Cilínek mi prozradil, že Štěpán chtěl, aby mě vyhodili z advokacie,“ uvádí Milan Hulík. „Štěpán říkal, že doktor Hulík si pouští pusu na špacír a v závěrečných řečech kritizuje socialismus.“ Ještě sedmnáctého listopadu 1989 měl Hulík ve vězení čtyři nebo pět klientů. Ti si na svobodu museli počkat ale už jen několik dní či týdnů. 

Česká justice stála před novou etapou a velkým úkolem v podobě soudních rehabilitací politických vězňů z uplynulých čtyřiceti let.