Vodní skauti z nymburské vily Tortuga už jako kluci za války pomáhali v protinacistickém odboji. Vlast vám to nezapomene, slibovali jim po osvobození. Zapomněla, a to velmi rychle.
Většinu z těch, kteří se před válkou stali členy nymburského skautského oddílu, přivedla ke skautingu touha po dobrodružství, romantice a pospolitosti. „Přestalo nás bavit házet po sobě drny nebo si na ulici kopat s hadrákem,“ říká Otakar Randák, skautským jménem Oskar.
„Hledal jsem u skautů dobrodružství, které jsem v sokolském ‘tělo cvič, paže tuž’ tolik nenacházel,“ dodává Vladimír Vach, skautským jménem Jufura. Jen Emil Tuma, skautským jménem Eman, do oddílu přišel natruc tatínkovi, aby mu ukázal, že není rozmazlený jedináček, za něhož ho otec považoval.
Bezstarostné časy začínajících vodáků pod vedením Otty Hamtila (Sáhib) ale skončily s příchodem nacistů. V roce 1940 ještě odjeli na letní tábor, ale právě během něho přišlo nařízení, že všechny tábory jsou zakázány. Skauti pokračovali ve své činnosti jako družiny Klubu Mladého hlasatele – časopisu, kde na pokračování vycházely příběhy Rychlých šípů.
V té době také získali nové útočiště. Zámožní rodiče Karla Rumla (skautským jménem Sergej) poskytli oddílu prostor v podkroví své funkcionalistické vily v nymburském Zálabí. Skauti novou klubovnu nazvali Tortuga, podle ostrůvku v Karibiku, který za války sloužil jako základna pirátů a úkryt uprchlíků před Španěly.
Kluci, kterým v té době bylo okolo patnácti let, nejvíc toužili po vlastním plavidle. Nejprve si postavili dvousedadlový kajak, který po jeho rozervané přídi nazvali Vorvaň. Vzápětí se pustili do stavby plachetnice téhož jména, kterou spustili na vodu roku 1943. Od té doby si oddíl říkal Posádka Vorvaně. Její členové – kromě již zmíněných to byl ještě Vladimír Novák (Dulín) a Bohumil Pavelec (Plavec) – záhy překročili hranici klukovských dobrodružství a začali se pouštět do stále riskantnějších akcí.
Otto Hamtil, který byl také členem místního hasičského sboru, začal své svěřence cvičit ve střelbě, jízdě na motocyklu a řízení auta. Ve vinných sklepích pod farou hradebního kostela sv. Jiljí získávali dovednosti potřebné k tomu, aby mohli vytvořit zpravodajskou štafetu: předávali zprávy pro vysílačku československé armády, umístěnou na Českomoravské vysočině, kde působila skupina výsadkářů Calcium.
Stále připraveni
Pro dospívající skauty tato činnost znamenala vzrušující mix adrenalinu a uspokojení z toho, že slouží své vlasti: „Chodil jsem spát oblečený, abych byl kdykoli připravený,“ vzpomíná na ty dny Emil Tuma.
V posledním roce války se skautská družina začlenila do dispoziční čety hasičského sboru v Nymburce a společně s hasiči a železničáři se účastnila povstání proti Němcům, které zde vypuklo už 2. května.
„Fungovali jsme jako stráž národního výboru a jako spojky, protože velení československé armády bylo v Mladé Boleslavi a jinak se s nimi komunikovat nedalo,“ vzpomíná Otakar Randák.
Další ze skautů, tehdy sedmnáctiletý Karel Ruml, připomíná, jak skauti odstranili nálož trhavin, kterou chtěli Němci vyhodit do povětří nymburský most: „Bylo to od nás bláhové. Byli jsme kluci a nevěděli jsme absolutně nic o zneškodňování výbušnin. Pouze jsme měli kleštičky na přecvaknutí drátu. No ale kupodivu jsme nevybuchli, dynamit zneškodnili a most přežil válku.“
Už za pár týdnů nato, v červnu 1945, je vedení města pozvalo na nymburské náměstí, kde se konala veřejná oslava osvobození republiky. „Nastoupili jsme tam se zbraní a nějaký řečník z Rudé gardy řekl: ,Vlast vám to nezapomene.´ Zapomněla, a dost brzy, hned v roce 1948,“ připomíná Otakar Randák s hořkostí nadcházející události.
Za hranice nebo do lágru
Těsně po válce si Posádka Vorvaně ještě užívala radost z obnovy Junáka a z dobývání českých řek: v roce 1946 uskutečnili plavbu od rakouských hranic až do Nymburka, pluli celkem šestnáct dní a příliš si nelámali hlavu s tím, že kdyby jejich plavidla ztroskotala, nemají peníze na cestu domů.
Při stavbě lodí experimentovali s novými technikami a v Polabí se účastnili mnoha skautských vodáckých závodů, jako byla Kolínská pádla, Poděbradský kilometr nebo nymburská Modrá stuha Labe. Ale nad skautingem už se znovu stahovala mračna.
V roce 1948 se poté, co všichni účastnici Kolínských pádel dojeli do cíle, konal velký skautský průvod městem. Jeden z přítomných svazáků o tom vzápětí napsal stížnost na vedení ČSM a obvinil skauty z „antisocialistické činnosti“.
Zákaz vodního skautingu tak na sebe nenechal dlouho čekat. V té době také skauti přišli o svou klubovnu: vila rodiny Rumlových totiž byla v roce 1948 vyvlastněna a národní výbor její interiér rozdělil cihlovými příčkami na malé byty pro „sociálně slabé“. Tortugu čekalo čtyřicet let chátrání.
Členové Posádky Vorvaně dospívali do věku, kdy se jejich osudy začaly rozcházet. Za normálních okolností by nejspíš odešli na studia, nastoupili do práce, založili rodiny a o víkendech dál sjížděli hladiny českých řek. Ale ve stalinistickém Československu nabraly jejich osudy dramatické obrátky. Posádka Vorvaně se definitivně rozpadla: někteří členové skončili za hranicemi, jiní za dráty lágrů.
Otakar Randák, který v roce 1948 studoval ČVUT, se v únoru zúčastnil legendárního pochodu studentů na Hrad ve snaze podpořit prezidenta Beneše. „Jako skaut jsem byl přesvědčený, že mám povinnost tam jít. Před vstupem na Hrad mě ale zatkli esenbáci. Posbírali nás a vyházeli ze školy. Měl jsem štěstí, že jsem dokončil alespoň první státnici,“ konstatuje. Namísto studií ho poslali rovnou na vojnu k Pomocným technickým praporům, kde pracoval na podbíjení kolejí.
Vladimír Novák, řečený Dulín, působil v nadcházejících letech jako agent-chodec. Když se nakonec odhodlal k emigraci, vrátil se do Čech pro svou dívku Svatavu a společně přeplavali Dunaj u Bratislavy. Další z členů oddílu, Vlastimil Krejčí (Buňa) byl v procesu s národně-socialistickou mládeží odsouzen na doživotí a propustili ho až na amnestii v roce 1960.
Společně s ním zatkli i Karla Rumla (Sergeje), syna majitelů Tortugy. Vzápětí ho propustili, protože zjistili, že se skupinou Vlastimila Krejčího nemá nic společného. Jenže Karel-Sergej byl ve skutečnosti v odboji také, jen v jiné skupině. Jako kurýr vozil zprávy z Polska do Prahy. Pochopil, že se musí rychle dostat za hranice, a stal se jedním z pasažérů pověstného Vlaku svobody, který v roce 1951 projel z Aše do německého města Selb.
Znovu pod skautskou vlajkou
Nymburští vodáci pokračovali v činnosti i v následujících desetiletích jako kanoistický oddíl Tělovýchovné jednoty Lokomotiva Nymburk, kde stále působili bývalý člen Posádky Vorvaně Bohumil Pavelec (Plavec). Pod skautskou vlajkou ale znovu mohli vyplout až po roce 1989.
V té době se také do Československa vrátil Karel Ruml a jeho sestra Eva, kteří uplynulé desítky let prožili v emigraci. Vilu Tortuga, dědictví po svých rodičích, našli ve zcela zdevastovaném stavu, s rozkradeným zařízením a interiéry vydrancovanými bezdomovci, kteří dřevěný nábytek i parkety postupně spálili v improvizovaných plechových kamnech. Po zdlouhavém restitučním řízení se rozhodli věnovat celou budovu pro vybudování mezinárodního skautského střediska, které dodnes nese název Tortuga.
Staří přátelé z Posádky Vorvaně se zde setkali znovu jako šedesátníci. Alespoň ti, kteří se roku 1989 dožili. Vlastimil Krejčí se z vězení vrátil s podlomeným zdravím a zemřel ještě před čtyřicítkou.
Ostatní členové Posádky Vorvaně se ale scházeli i v nadcházejících letech. Otakar Randák začal působit jako vedoucí oldskautského klubu Hlavní přístav a podílel se na vybudování skautského školícího střediska. Když v roce 2019 zemřel, hosté přišli na pohřeb podle jeho přání v pruhovaných námořnických tričkách a s kytarami…
„Skauting považuji za nejlepší část svého mládí,“ konstatuje jeden z jejich vodáckých souputníků, Vladimír Vach: „Oskar, Dulín, Plavec, Eman, Sergej – díky nim a jejich působení jsem se stal tím, čím jsem byl. Navzájem jsme se zformovali tak, že jsme zůstali slušnými lidmi.“