Když Němci obsazovali v březnu roku 1939 Pardubice, měla Anna čtyři roky. „Bydleli jsme nedaleko Masarykových kasáren a němečtí vojáci mě u nich přejeli autem,“ popsala. Měla přijít o nohu, amputace nakonec nebyla nutná.
„Strávila jsem dva roky v nemocnici a vyvázla bez amputace a bez následků. Já totiž při vší smůle mám nakonec vždycky štěstí. Zůstala mi jen jizva na noze, to je vše,“ vysvětlila Anna Štichauerová. Po návratu z nemocnice se vrátila domů, bydleli v té době s rodiči v bytě, který byl součástí hostince U Zeleného stromu. Jeho majitel a pronajímatel se přátelil s Němci.
„Náš domácí byl bývalý námořní důstojník. Měl ušetřeno hodně peněz a když odešel do důchodu, koupil si zájezdní hostinec U Zeleného stromu. My jsme bydleli v bytech, které nechal přestavět ze stájí,“ popsala prostředí, ve kterém vyrůstala.
Domácí popíjel s gestapáky
Domácí s německými vojáky často popíjel, což rodině komplikovalo běžný každodenní život. „Nebyl to špatný člověk, ale chtěl se mít za každé doby dobře. Často za ním na návštěvu chodili dva členové gestapa, neustále se tam pilo a oslavovalo.“
Oba gestapáci, kteří do hostince chodili, se 24. června 1942 účastnili vypálení osady Ležáky. V ten den přijela před dům, ve kterém Anna s rodiči žila, kolona nákladních vozů přikrytých plachtami.
„Ti dva gestapáci byli zrovna u domácího. My jsme se museli jít na ty vozy na silnici podívat. Bylo to špatné, z vozů byl slyšet nářek žen a dětí,“ popsala, co bezprostředně po příjezdu náklaďáků slyšela. Z protějšího domu prý vyšla paní, která hlasy slyšela a donesla jim chléb, mléko a salám.
„Z auta vylezl gestapák a hrozil jí pažbou pušky, až jí tácek s jídlem vyrazil z ruky. Takže to dětem ani ženám nemohla dát. Její manžel vyběhl z domu, měl obavu, že ji také zatknou a dají k lidem z Ležáků,“ pokračovala. Podle Anny Štichauerové to byl šokující zážitek, všichni přihlížející prý tušili, že se stalo něco hrozného, nikdo však nevěděl co. „Poté přijel od Chrudimi pán na koni a křičel, že hoří Ležáky. Věděli jsme, že dopadly stejně jako Lidice,“ dodala.
Toho večera němečtí vojáci obklíčili nedaleké pardubické krematorium. „Začali vozit popravené z Ležáků. Trvalo to celou noc. Hlídali, aby popel nikdo neschoval. Správce krematoria Antonín Šafařík i přesto nějaký ukryl. Ten je teď v Ležákách vystavený,“ vysvětlila Anna.
Stažené žaluzie připomínaly dobu temna
V té době už téměř měsíc platilo stanné právo. Popravy se konaly na pardubickém Zámečku. „Mně bylo sedm let, rodiče se o tom přede mnou ze strachu raději nebavili. Mezi lidmi bylo mnoho zrádců. Rozhlas jsme poslouchat nemohli, neměli jsme totiž elektřinu. Z doslechu ale vím o jednom pánovi, který pracoval v Kávovinách a byl za poslech zahraničního rozhlasu popraven,“ vysvětlila Anna.
Z doslechu pak také znala příběhy dalších obětí ležácké tragédie a řádění německé tajné policie. Vzpomínala tak například na Ludmilu Malou, která spolupracovala s parašutisty. V momentě, kdy ji gestapo začalo bušit na dveře, spolkla jed cyankáli.
Zbytek války se nesl v ponuré atmosféře naplněné strachem. „Museli jsme mít kvůli letadlům zatemněno. To připomínalo dobu temna, tak se tomu období také říkalo,“ vzpomínala. Majitel hostince v té době často slavil, stále se hodně pilo a často se podávala pečená husa. „Jednou jsem je přes okno sledovala, alkohol tekl proudem, a když si mě všimli, podali mi přes to okno pečené stehno,“ popsala s úsměvem.
Každodenní pijatiky však ztěžovaly rodině život. „My jsme kvůli hluku nemohli spát, ale museli jsme být zticha,“ popsala nepříjemný každodenní strach. Mamince prý po jednom z večírků pana domácího s gestapáky došla trpělivost. „Zašla k němu a před hosty mu vynadala. Druhý den se jí omluvil a přinesl dvacet vajec. Napomenul ji však a připomněl, že to bylo nevhodné, protože členové gestapa umí česky,“ vysvětlila.
V roce 1944 se Pardubice staly cílem tří náletů anglo-amerického letectva. Ty měly vyřadit z provozu místní rafinerii minerálních olejů a také zničit letiště. K náletům došlo 22. července, 24. srpna a 28. prosince, zahynulo během nich téměř tři sta obyvatel. Nálety poškodily nebo úplně zničily okolo devíti stovek domů.
Kdo je vlastně náš domácí?
Po válce, v době, kdy se začalo pátrat po válečných zločincích a kolaborantech, vyslýchali také domácího a majitele hostince U Zeleného stromu.
„Říkalo se, že býval na Zámečku i v době poprav, ale nedokázali mu to. V roce 1945 ho zavřeli, sháněli se svědci. Neprokázalo se nic, chtěl se mít dobře a dobře se opravdu měl. Němci do jeho podniku vozili pití. Po válce se se svou ženou rozvedl a vzal si služku, se kterou odešli do Německa.“ Annin otec ho později potkal v pohraničí a bývalý domácí se údajně dožil vysokého věku
Po válečném traumatu Anna dochodila obecnou školu. Poté studovala na střední zdravotnické škole, kde v roce 1954 složila maturitní zkoušku a začala pracovat jako zdravotní sestra. V roce 1990 odešla do důchodu. O sedm let později se přihlásila na kurz průvodců a několik sezón prováděla návštěvníky expozicemi pardubického zámku.
... [Zpráva byla zkrácena] Zobrazit celou zprávu