Vesnice Loučka měla na konci války hned dvakrát lehnout popelem. Rodná ves Josefa Petrů však osdu Ploštiny jako zázrakem unikla. Zkáza a dramatické výjevy se jí ovšem nevyhnuly...
„Němci přišli na náš dvůr a řekli mamince, ať zavolá děti. Vyšli jsme ven, na ulici už bylo plno děcek. Vojáci nás nahnali všechny do jednoho baráku. Bylo nás tam nejméně třicet. Když se ozvala silná rána, hlavně malé holky začaly brečet. Vystrašení jsme ale byli všichni. Z okna kuchyně jsme viděli dým a plameny,“ popisuje Josef Petrů události, ke kterým došlo v jeho rodné Loučce na jižním Valašsku na konci druhé světové války.
Tuto obec měl postihnout stejný osud jako nedalekou Ploštinu, kterou Němci vypálili v dubnu 1945. A Loučku měla tato zkáza postihnout hned dvakrát. Poprvé 22. dubna 1945, podruhé začátkem května, kdy tomu zabránil příchod osvobozenecké rumunské armády.
Právě vzpomínky Josefa Petrů jsou zřejmě nejkonkrétnějším existujícím zdrojem informací o tom, co se v Loučce na konci války stalo. Narodil se 17. srpna 1936 jako druhé ze tří dětí Marii a Josefu Petrů. Rodina žila v jediné světnici své malé chalupy. Měli malé hospodářství, kus pole, dvě krávy a dvě ovce.
Vojáci wehrmachtu obsadili školu, cílem bylo potlačit partyzánský odboj
Když bylo malému Jožkovi 9 let, přijela do Loučky v lednu 1945 skupina asi 30 německých vojáků s jasným úkolem: potlačit partyzánský odboj v oblasti Vizovických vrchů a kontrolovat strategickou křižovatku mezi Vizovicemi, Slavičínem, Luhačovicemi a Valašskými Klobouky.
Vojáci se ubytovali v místní škole. Žáci, mezi kterými byl i malý Jožka, se kvůli tomu museli při učení střídat v malé místnosti. Podle něj se z komanda vyklubali poměrně slušní lidé. „Byli to starší muži kolem padesátky, často právníci a učitelé. Většina z nich pocházela ze Sudet.“
„Ti, kteří byli u nás, nikdy žádné partyzány nechytili. Spíše pomáhali místním lidem. Mužům dávali cigarety, ženám konzervy. Jeden z nich chodil za tatínkem, debatovali spolu o politice.“
Hlavní spojku mezi vesničany, Němci a partyzány tvořil řídící učitel Kučera, který se mimo jiné přátelil s pamětníkovým otcem Josefem Petrů starším. Bydlel ve škole obklopen německými vojáky, a když to situace vyžadovala, chodil vyjednávat s partyzány. Součástí bylo i převádění válečných zběhů k pasekářům. Právě sem do odlehlých horských chalup se partyzáni stahovali nejčastěji. Přitom by stačilo obyčejné udání gestapem, aby Kučera i Josef Petrů st. podepsali ortel smrti nejen sobě, ale i svým nejbližším.
Podle pamětníka neměli tamní partyzáni dobrou pověst. Nejenže ohrožovali životy vesničanů, ale také pravidelně vykrádali obchod a hospodu. Když přivezli cukr nebo cigarety, všechno prý v noci vyrabovali. Na obyvatele, kteří měli už tak všeho nedostatek, nezbylo nic. „Bylo mezi nimi plno lumpů, zlodějů a darebáků. K nám chodili akorát krást. Lidé je začali nenávidět,“ tvrdí pamětník.
Odplata za zastřelené gestapáky se obešla bez mrtvých
Vizovické vrchy protínala mezi Loučkou a Vizovicemi frekventovaná vojenská cesta. Na ní nedaleko Loučky partyzáni v polovině dubna 1945 přepadli důstojníky gestapa. Dva zastřelili, dva zranili.
Místní obyvatelé vytušili, že vypáleni osady Ploština, ke kterému došlo o tři dny dříve, se může stát spouštěcím mechanismem. Tušili, že po přepadení, ke kterému došlo ve Vizovických vrších, se další krvavou zastávkou německého komanda může stát právě Loučka. 22. dubna 1945 postupovala německá armáda v této obci podle stejného scénáře jako na Ploštině. Zajistili únikové cesty z vesnice a lidi už věděli, že bude zle. Své cennosti začali vynášet z domů v naději, že je zachrání před zkázou.
V Loučce se Němci nakonec spokojili s vypálením sedmi stodol a jednoho domu a zabráním majetku včetně dobytka ze sedmi usedlostí. Původně hrozili tvrdší odplatou. Jak pamětník na začátku popsal, děti měly být ušetřeny, vojáci je všechny odvedli do jedné chalupy. S velitelem trestního komanda vyjednávali starosta Josef Hlavička a právě řídící učitel Kučera, který také tlumočil.
Velitel držel starostovi pistoli u hlavy a ten musel ukázat, které usedlosti mají vypálit. Nikdo neví, jak to tenkrát Hlavička s Kučerou zařídili. Toho dne, kdy měla být Loučka srovnána se zemí, totiž nikdo z místních nepřišel o život.
Než vojáci i s dobytkem a proviantem na vozech odtáhli, velitel pohrozil, že jestli partyzáni ještě jednou přepadnou německé vojáky, vystřílejí všechny muže z Loučky od 15 let a obec bude definitivně vypálena a vydrancována. Jako kdyby obyvatelé Loučky mohli ovlivnit počínání partyzánů... Tuto výhružku bylo třeba brát vážně, hned o den později totiž byla vypálena obec Prlov. Popelem lehlo osm domů, o život přišlo 15 místních obyvatel.
Druhému vypálení Loučka jen taktak unikla
O několik dnů později partyzáni opět přepadli na cestě mezi Loučkou a Vizovicemi německé vojáky, kteří vezli cukr na frontu. Dva byli zabiti. „Šel jsem tehdy zrovna z Vizovic od zubaře, viděl jsem rozbité vozy a mrtvé nebo umírající koně. Utíkal jsem to říct doma. Všichni měli veliký strach,“ vzpomíná. Velitelství gestapa ve Vizovicích na to ohlásilo, že 2. května bude Loučka vyhlazena.
Jednotky gestapa se už blížily k Loučce, aby hrozbu splnily. Místní obyvatele zachránily rumunské jednotky osvobozujícího vojska, kterým veleli Rusové. „Rumuni zahájili dělostřeleckou palbu. Gestapáci se zastavili a vrátili se do Vizovic. Byla to otázka necelého dne… Loučka mohla být i s lidmi zlikvidována,“ říká pamětník.
V kopcích nad vesnicí, kde Němci vybudovali zákopové pásmo, začaly těžké boje a pokračovaly až do 3. května odpoledne. Granáty dopadaly i na vesnici, kde se schovávalo několik Němců. Hořely domy a stodoly, obyvatelé výbuchy přečkali ve sklepích.
„V jedné uzavřené stodole byly koně německých důstojníků. Byli uvázáni, nemohli utéct, padaly na ně hořící trámy. Viděl jsem pak, jak vesnicí běhali popálení koně jak šílení a řvali bolestí.“
Rumuni a Rusové vypili celou pálenici
Loučka byla osvobozena, ale klid tam ještě nebyl. Do vesnice se stáhlo rumunské vojsko. „Nejdříve se chovali docela slušně, poráželi dobytek a vařili maso v kotlích. Pak zjistili, že u nás máme velkou pálenici. Kořalku nabírali do puten a hrnců, pili to z hrnků jako vodu... Za hodinu na ně byl strašný pohled. Začali být nepříjemní, ženské se musely schovat, aby je neznásilnili. Dvě ženy ale chytili... Druhý den pokračovali dál na frontu, jenže pak přišli Rusové. Kradli hodinky a pak zase ten alkohol… Ženské už doma vařily, a znovu se musely utíkat schovat. Naštěstí si oficíři přišli s vojáky udělat pořádek a byl konečně klid,“ popisuje Josef konec války v Loučce.
Lidé začali opravovat domy, skoro všechny byly poničené, škola byla v troskách. Otec Josefa patřil k obecním samaritánům, kteří měli nařízeno vyhledat těla německých vojáků a pohřbít je tam, kde je najedou. Čtyři rumunské vojáky pochovali na kraji vesnice. Další muži sbírali zbraně a munici, která tam po bojích zůstala. V obci byl zřízen revoluční výbor, který jako první vedl řídící učitel Kučera.
Obyvatelé obcí na jižním Valašsku měli v závěru války velké štěstí. Podle zápisů ve vizovickém zámku měly být do 4. května 1945 vypáleny kromě Loučky také obce Újezd, Vysoké pole, Drnovice a Tichov.