Polsko má stále pocit křivdy z výsledků druhé světové války

/ /
Důstojníci polské armády v Poznani, 1937
Důstojníci polské armády v Poznani, 1937
zdroj: archiv pamětníka Ivana Hrečka

Otázka válečných reparací se ve vztazích mezi Polskem a Německem vynořuje celých minulých třicet let. V současnosti se o nich mluví nejhlasitěji od roku 1990. A zrovna ve chvíli, kdy Berlín a Varšava potřebují spolupracovat při pomoci Ukrajině proti ruské agresi.

U radnice ve Vratislavi stojí monumentální pomník polského spisovatele Aleksandra Fredry. Vedle jiných informací se na něm píše, že byl do Vratislavi, polsky Wrocłavi, která měla před druhou světovou válkou jako hlavní město německého Slezska jméno Breslau, převezen po válce z dnes ukrajinského Lvova. 

Takových míst najdete ve Vratislavi více. Je tu nejslavnější polská knihovna Ossolineum, která se dnes nachází v klášteře svatého Matouše, nebo Racławické panoráma, pikantní v tom, že zobrazuje vítězství polských povstalců na konci 19. století v bitvě nad ruskou armádou. Také tyto pro Poláky zásadní památky se do Vratislavi dostaly v poválečné době ze Lvova. V polské univerzitě ve Lvově měl ještě mnoho let po roce 1945 kořeny i základ profesorského sboru Vratislavské univerzity. Breslau, kterou nacisté změnili na konci druhé světové války v pevnostní město, přišla po osvobození o své německé jméno a německé obyvatelstvo. 

Stala se městem, kam po vyhnání zdejších Němců přišli polští vyhnanci z východu meziválečného Polska. Vyhnanci ve městě vyhnanců.

Poválečné plakáty lákající Poláky, aby se přestěhovali na západní území, která po skončení války připadla Polsku. Plakáty jsou vystaveny v muzeu Zajezdnia ve Vratislavi.
Poválečné plakáty lákající Poláky, aby se přestěhovali na západní území, která po skončení války připadla Polsku. Plakáty jsou vystaveny v muzeu Zajezdnia ve Vratislavi.

Nejistá západní hranice

To, že západní část Polska, „získaná území“, jak se jim začalo po válce říkat, zůstanou součástí nového polského státu, nebylo dlouhá desetiletí jisté. Novou polsko-německou hranici na Odře a Nise, kterou Polsko spolu s částí východního Pruska získalo téměř čtvrtinu území předválečného Německa, Spolková republika neuznávala. A to až do října roku 1990, kdy byla podepsána smlouva o sjednocení Německa Čtyři plus dva.

Polsku se po těchto jednáních definitivně ulevilo. Nový stát, který druhá světová válka posunula o několik set kilometrů na Západ, konečně získal své definitivní hranice. První smlouva o hranici na Odře a Nise byla s německým sousedem podepsána už v roce 1953. Jenomže v té době se jednalo jen o komunistickou Německou demokratickou republiku, v té době západním Německem s hlavním městem Bonnem neuznanou.

Ve smlouvě se polští komunističtí vládci zřekli reparací od východního Německa právě výměnou za jistotu nové hranice. 

Poláci si také ponechali zabavený movitý a nemovitý majetek Němců vyhnaných z Polskem zabraných území. Pro pořádek dodejme, že velká většina Němců uprchla v závěru války směrem na západ sama ze strachu před postupující sovětskou armádou. 

 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Třicet dva bilionů korun

Od roku 1990 uplynulo dvaatřicet let. Polská vláda nyní vznáší oficiální nárok na reparace od Německa za druhou světovou válku a okupaci, a to v astronomické výši v přepočtu přes třicet dva bilionů korun. Nároky vznesl 1. září, v den výročí vypuknutí druhé světové války a přepadení Polska nacisty, polský „vůdce“ Jaroslaw Kaczynski. Bývalý premiér a předseda hlavní vládnoucí strany Právo a spravedlnost přitom Německu pohrozil, že se jedná o nejnižší možnou částku, kterou by měla Spolková republika Polsku podle něj zaplatit. „K částce jsme došli pomocí té nejomezenější, nejkonzervativnější metody, a bylo by tedy možné ji zvýšit,“ uvedl Kaczynski a dodal: „Je to částka, kterou německé hospodářství unese.“

Aby Polsko dodalo svému nároku větší právní sílu, podpořil požadavek polský parlament a následně byl formou oficiální diplomatické nóty zaslán německému ministerstvu zahraničí. Německá diplomacie, přestože je v jejím čele vůči střední a východní Evropě velice vstřícná šéfka Zelených Annalena Baerbocková, polský požadavek stručně a jasně odmítla. 

„Německá vláda považuje tuto otázku za uzavřenou.“

Berlín se ve svém stanovisku odvolává právě na zmíněnou dohodu Polska s Německou demokratickou republikou z roku 1953 a zprostředkovaně také na jednání Čtyři plus dva. Polsko ve své právní argumentaci tvrdí, že k podepsání zmíněné smlouvy byla Varšava donucena v době nesvobody, kdy byla země okupována Sověty.

Pomník obětem katyňského masakru ve Vratislavi
Pomník obětem katyňského masakru ve Vratislavi

Jednu okupaci vystřídala další 

Tento pocit „sovětské okupace“ od roku 1945 do roku 1990 je další, u části Poláků velice silný historický moment, který je jedním z důvodů, proč Poláci vnímají poválečné dějiny jinak než například Češi. Konec války nebyl z pohledu mnoha Poláků osvobozením, ale pouze výměnou nacistické okupace za novou okupaci sovětskou.

Do Polska se na konci druhé světové války nevrátila exilová vláda z Londýna. V Británii zůstala i velká část západní polské armády Wladyslawa Anderse. Část polského protinacistického odboje přešla také hned v roce 1945 do odporu proti Sovětům, který trval až do počátku padesátých let. 

Polsko proto v současnosti neslaví osmý ani devátý květen 1945.

Polsko a Poláci mají silný historický pocit, že byli za druhé světové války zrazeni. Poprvé na jejím počátku dohodou mezi nacisty a sovětskými komunisty, kteří si rozdělili jejich zemi mezi sebe. A také západními spojenci, kteří jen formálně vypověděli nacistům válku, ale do pádu Polska 6. října 1939 nepodnikli významnější akci. Druhou zradou pak byla Jaltská konference, která zařadila Polsko do sovětské sféry vlivu a Moskvě nechala území meziválečného východního Polska okupovaná na základě smlouvy s nacisty.

S touto dvojí či trojí zradou se navíc pojí i obrovské oběti z řad obyvatel Polska, jejichž počet včetně židovských obětí holocaustu dosahuje asi šesti milionů lidí. A také strašné škody materiální v podobě celých téměř zcela zničených měst. Jak těch původně polských, jako Varšava, tak Polskem po válce získaných, jako Štětín nebo již zmíněná Vratislav či Gdaňsk.

V konečném součtu tak Polsko z pohledu mnoha svých obyvatel v poválečném uspořádání utrpělo další újmu. Území získaná na západě jsou výrazně menší než ta, o které přišlo na východě ve prospěch Sovětského svazu. Také proto je reparačním nárokům vůči Německu stále dopřáváno v Polsku sluchu především ze strany velké části starších obyvatel. Tyto nároky jsou některými politickými subjekty využívány jako vnitropolitická předvolební zbraň, která dokáže mobilizovat část nacionálně cítících polských voličů. Bez ohledu na to, zda požadavky mají, nebo nemají reálnou šanci na úspěch.

Pamětník Jiří Fajmon na česko-polské hranici
Pamětník Jiří Fajmon na česko-polské hranici

Vrátí Litva Polsku Vilnius?

Pozoruhodné je, že vůči Německu jsou tyto nároky vyslovované s lehkostí, s jistotou, že to kvůli německému pocitu viny ve svém konečném důsledku vztah Berlína k Varšavě neovlivní. Vůči svým východním sousedům Polsko nároky nevznáší. Přitom právě zde leží klíč k oné polské ublíženosti a pocitu, že za svůj hrdinský odpor proti nacistům nebylo Polsko odměněno, a naopak obráno o tradiční historická území na východě.

Patří k nim i významná centra polské kultury, jako dnes litevské hlavní město Vilnius, běloruské Grodno nebo ukrajinský Lvov. Už jen z tohoto výčtu je jasné, jak je oproti relativní jednoznačnosti nacistické viny vůči Polsku otázka ztracených polských východních území nejednoznačná a složitá. A kolik zlé krve a problémů by to v tomto regionu ještě mohla způsobit. 

Východní Evropa přitom v současné situaci potřebuje cokoliv jiného než územní spory s Polskem. 

Nostalgie části Poláků po těchto územích, kterým se říká „kresy“, je však dodnes emočně velmi silná.

Z tohoto pohledu je vlastně uklidňující, že polský historický nacionalismus směřuje své nároky jen vůči Německu. To sice Polsku žádné reparace nevyplatí. Ale psychologicky, s nadhledem, s pocitem viny za nacistické zločiny, Berlín i tento nejnovější reparační poryv ve vztazích s Varšavou zvládne.

Autor je evropským editorem Deníku.