„Bát se? Na to jsme neměli čas,“ odpovídal Tomáš Lom na otázku, jestli při válečných letech ve službách britské RAF někdy cítil skutečný strach. Příslušník československé 311. bombardovací perutě zemřel ve středu 23. června 2021.
„My kluci, kteří jsme vyrůstali ve třicátých letech, jsme byli vychovaní k tomu, že Československo se musí bránit,” řekl Tomáš Lom v rozhovoru pro Paměť národa roku 2019. On sám byl k boji proti nacistickému Německu motivován dvojnásob: jako Čechoslovák i jako příslušník židovské menšiny, který v době dospívání kvůli nacistické hrozbě ztratil domov.
Tomáš — kterému jeho přátelé v poválečné době říkali Tom — se narodil 1. srpna 1924 v rodině židovského očního lékaře Arnolda Löwensteina. Maminka mu záhy zemřela a otec se znovu oženil se svou sekretářkou Anny. Po Mnichovské dohodě a jen pár dní před okupací Československa našla rodina útočiště ve Velké Británii, kde otec pracoval v laboratoři nemocnice v Glasgow. Patnáctiletý Tom zde začal studovat na kvakerské internátní škole, úspěšně odmaturoval a nastoupil na přírodovědeckou fakultu. Ale sotva dosáhl osmnáctin, přihlásil se na ambasádě s žádostí, že chce sloužit u československých letců.
To se mu ovšem nepodařilo hned. Armádní byrokracie ho totiž nejdříve přidělala k pozemnímu vojsku v Cholmondeley. „Těžce jsem to nesl, při každém nástupu pěchoty jsem hlásil, že jsem tam omylem, že jsem chtěl k letectvu. Nebrali to na vědomí,“ říká Tomáš Lom. Pomohly mu náhoda a trocha štěstí: když jednou držel noční hlídku u brány, z vycházky se dostavila skupina značně podroušených vojáků včetně velitele. „Zařval jsem na ně: ,Stůj, kdo tam, heslo!’ A oni na mě: ,Pitomče, nech toho, je s námi velitel.‘ Já na to: ,To je mi jedno, chci slyšet heslo!’“ Výměna názorů trvala ještě chvíli, až jiný voják vpustil opilé kolegy do kasáren. Tomáš Lom měl být potrestán za vzpurné chování. Jenže to by zároveň před nadřízenými vyšlo najevo, že velitel se účastnil opilecké výtržnosti. A tak se záležitost zametla pod koberec a Tomáše Loma poslali k vytouženému letectvu.
Umíralo se v boji i ve výcviku
V roce 1943 absolvoval pětiměsíční výcvik na radiooperátora. „Dneska už to je úplně zbytečná funkce — člověk zmáčkne knoflík a má radiové spojení. V našich dobách to bylo asi sedm knoflíků, které se musely nastavit na přesnou pozici. Spojení probíhalo morseovkou, kterou jsem se musel naučit. Také jsem se učil zacházet s palubní radiostanicí a střílet kulometem. Palubních střelců bylo potřeba hodně,“ říká Tomáš Lom, který jako radista dosáhl hodnosti seržanta. V prosinci roku 1944 byl přidělen k československé 311. bombardovací peruti.
Původně měl nastoupit do posádky kapitána Josefa Simeta, nakonec to ale dopadlo jinak: „Přišel za mnou mládenec, který měl stejnou kvalifikaci jako já, a říkal, že má sloužit u Hořejšího, ale že kamarády má u Simeta, a tak jestli bych si to s ním nevyměnil. Já mu odpověděl: ‚Když to zařídíš na velitelství, proč ne. Nemám nikoho ani u jednoho z nich. Je mi to fuk.‘ On to zařídil a já nastoupil u Hořejšího.“
Tomáš Lom tehdy ještě netušil, jak veliké měl štěstí. Josef Simet měl totiž ještě během výcviku nehodu, jeho letadlo při startu nenabralo dostatečnou výšku a nabouralo do kopců nad zálivem. Téměř všichni z posádky zahynuli.
Zřítili bychom se do moře a ani pes by po nás neštěkl
„S radarem to umíš?“ uvítal nováčka v posádce kapitán Hořejší. Tomáš Lom přiznal, že radar vidí poprvé. Ale záhy se jej naučil ovládat a dokázal Hořejšího letadlo navigovat i při letu v hustých mracích. „S Hořejším jsme se spřátelili, i když v RAF vládl striktní kastovní systém a oficíři se s mužstvem moc nedružili,“ dodává Tomáš Lom.
Ve službě u kapitána Hořejšího, kterého pamětník líčí jako geniálního pilota, došlo při jednom z cvičných letů k dramatické události. Jeden z členů posádky vypustil osvětlovací fléru špatnou stranou a následkem této chyby došlo k vznícení fléry už v prostoru letadla. Požár se nepodařilo uhasit ani s pomocí ručních hasicích zařízení a došlo k poškození směrového kormidla. „I bez směrovky kapitán Hořejší ale hrdě přistál, uměl to nasměrovat pomocí čtyř motorů. Kdyby však fléra přepálila vejškovku, tak bychom se zřítili do moře a ani pes by po nás neštěkl,“ líčí dobrodružství Tomáš Lom.
Smrt letců RAF už během výcviku nebyla žádnou výjimkou a ještě menší šanci na přežití měli ti, kteří se vydávali bombardovat německá města hluboko v evropském vnitrozemí.
„Věděli jsme, že pravděpodobnost, že se večer nevrátíme do kasárem, že se utopíme v moři nebo shoříme v nějakém karambolu, je veliká, že ta možnost tu byla a s tím jsme do toho šli. Člověk musí počítat i s nejhorším a doufat v to nejlepší,“
říká Tomáš Lom. On sám měl štěstí: s letadlem kapitána Hořejšího absolvoval jediný operační let, třináctihodinovou hlídku mezi Norskem a Islandem.
Poté byl převelen do operačního výcvikového střediska na Bahamských ostrovech, kde měl školit nováčky-radisty. Ani tato práce ovšem nebyla bez nebezpečí. Při jednom nácviku bombardování z malých výšek zůstala bomba viset v závěsu letadla, vybuchla a rozbila, co bylo v jejím dosahu. „Já měl štěstí, že jsem nebyl zasažen žádnými střepy, ale hydraulika na spouštění podvozku byla jako řešeto. Pilot kapitán Engel bravurně přistál při minimální rychlosti pouze na jednom kole.“
Kvůli Anglii si zavařil
Na Bahamách se Tomáš Lom dočkal konce války. Zatímco jeho otec zůstal ve Skotsku, Tomáš i jeho bratr Valter se vrátili do Československa, v srpnu 1945 přicestoval do Prahy a nějaký čas ještě sloužil dál, ale spíše při dílčích úkonech, jako bylo například hlídání v ruzyňském hangáru. Židovské německy znějící příjmení Löwenstein si bratři změnili na Lom. Valter ovšem brzy po únorovém převratu pochopil, že v komunistickém Československu se mu dobře žít nebude. Po falešném obvinění ze „špionáže“, založeném na tom, že v jeho pracovní zásuvce se našly fotografie kouřících komínů a chemické vzorce, se rozhodl emigrovat. Se zbraní v ruce se mu v Bratislavě, kde pracoval, podařilo přejít most přes Dunaj do Rakouska.
Tomáš mezitím už také zjišťoval, že jako bývalý letec RAF bude čelit mnoha ústrkům. Už tím, že se netajil svou znalostí angličtiny a sympatiemi k Velké Británii, si u prověrkových komisí všeho druhu dostatečně „zavařil“. Aby vůbec mohl dostudovat Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, musel na nátlak člena jedné takové komise udělat ústupek režimu. „Vstoupil jsem tedy do komunistické strany a naučil jsem se zpívat Internacionálu, což musela být hrůza poslouchat.“
Po dokončení studií nastoupil do laboratoří závodu Tesla VUVET, kde se zabýval vývojem vakuové techniky a elektrotechniky. Úkoly, které dostával od stranického výboru KSČ, podle něj neměly s ideologií nic společného: například měl za úkol vést radioamatérský kroužek nebo tělovýchovnou jednotu.Komunistický režim se však nespokojil s tím, že Tomáše Loma vtlačil do KSČ, žádal od něj ještě jeden ústupek: na jaře 1955 ho oslovila Státní bezpečnost a snažila se ho přimět ke spolupráci. Žádali po něm, aby donášel informace na své spolupracovníky z Tesly VUVET.
„Věděl jsem, že když nepodepíšu, kouká z toho pronásledování pro rodinu, já bych skončil v zaměstnání, možná v těch rudejch dolech nebo co,“ říká Tomáš Lom. A tak v první chvíli spolupráci neodmítl. Všechny informace, které Státní bezpečnosti poskytl, ale pro ni byly dokonale nepoužitelné. Šlo o záznamy ze stranických schůzí a technické podrobnosti z výroby, kterým estébáci nerozuměli. Po několika měsících, v prosinci téhož roku, tak StB své pokusy o přinucení ke spolupráci vzdala.
Po srpnové okupaci 1968 byl Tomáš Lom vyloučen z KSČ a v Tesle VUVET přišel o funkci náměstka, což mu ale jedině vyhovovalo: nadále se totiž mohl věnovat výzkumné vědecké práci.
Pane prezidente, Váš pamětní list nemohu přijmout
Až do konce života zůstal Tomáš Lom velkým anglofilem, ale zároveň měl pozitivní vztah i k Evropě a k evropské integraci; netajil se se svým názorem, že Britové to „s Brexitem pěkně zvorali.“
Do příchodu pandemie koronaviru se se svou kamarádkou a sousedkou Hanou Klímovou účastnil besed o letcích RAF a pomáhal jí propagovat její knihu Dobrodružství pana Wellingtona, která toto téma přibližuje dětem. A i během pandemie zůstával duševně svěží: „Já mám štěstí, i v době tohoto koronamoru mám bohatý program pro tělo i ducha. Za války jsem nedočkavě čekal, až roku 1943 dosáhnu vojenského věku, abych se mohl zapojit do boje proti nacistickému moru, a dnes se nemůžu dočkat rána, abych vyrazil na procházku s kamarádkou Hani. Chodíme lesem a probíráme natáčení našich podcastů, které se vysílají na Facebooku a na YouTube. Budou sloužit on-line jako náhrada za besedy, na které jsme spolu jezdili do škol, knihoven, na srazy leteckých nadšenců i jinam,“ svěřil se před rokem Paměti národa.
A když mu prezident Zeman tak jako ostatním válečným veteránům loni zaslal pamětní list u příležitosti výročí osvobození Československa, Tomáš Lom mu ho vrátil se stručným, jasně formulovaným vzkazem: „Domnívám se, že vzhledem k Vašim stále zjevnějším aktivitám, jež se mi jeví jako vlastizrádné ve prospěch systémových protivníků České republiky, je protismyslné, abyste právě Vy rozesílal Pamětní listy ‚k výročí osvobození Československa‘ lidem, kteří za vlast nasazovali život. Proto jej ani já nemohu přijmout.“