Po válce zmizely z Československa stovky Rusů. Odvlekla je sovětská kontrarozvědka SMERŠ

/ /
Anastáziina maminka Sofie s otcem (vpravo) a dědečkem (uprostřed), který zmizel 20. května 1945 neznámo kam.
Anastáziina maminka Sofie s otcem (vpravo) a dědečkem (uprostřed), který zmizel 20. května 1945 neznámo kam.

Den po Rudé armádě vstoupili do Prahy agenti sovětské kontrarozvědky SMERŠ (Smrt špionům). Úkol pozatýkat Rusy, kteří našli po roce 1921 v Československu útočiště před bolševickým terorem, začali plnit hned 11. května 1945.

Do sovětských pracovních táborů, tzv. gulagů, odvlekli přibližně tisíc mužů ruské národnosti. Před pomstou Stalina je nezachránilo ani československé občanství, které řada z nich měla.

„Do večera bude váš muž zpátky. Potřebujeme se ho jen na něco zeptat,“ říkali sovětští agenti. Když přišli 20. května do Nuslí pro Sergeje Vladimiroviče Marakujeva, už asi nic takového neslibovali. Zatýkání probíhalo víc než týden a poplašné zprávy se v ruské emigrantské komunitě rychle šířily. Anna Marakujevová svého muže už nikdy neviděla. Čekala na jeho návrat až do své smrti v roce 1962, aniž by dostala od sovětských orgánů jakoukoli informaci o jeho dalším osudu.

Odvlečený Sergej Vladimirovič Marakujev. Foto: Paměť národa/Anastazie Kopřivová
Odvlečený Sergej Vladimirovič Marakujev. Foto: Paměť národa/Anastazie Kopřivová

„To bylo to nejhorší,“ řekla Paměti národa Anastazie Kopřivová, vnučka odvlečeného Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Co se s dědečkem stalo, zjistila až po roce 1990, když sovětské velvyslanectví stručně odpovědělo na její soukromý dopis. Po 45 letech konečně zjistila, že dědeček dávno zemřel, zemřel v roce 1945 tři měsíce po svém zatčení.

A až po letech se dočetla v knize SMERŠ: rok v táboře nepřítele podrobnosti o činnosti jedné z nejpřísněji utajovaných špionážních organizací 20. století – sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ (zkratka Smrt špiónům). Knihu pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij napsal tlumočník Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, který před válkou studoval v Praze v ruském emigrantském gymnáziu.

„Tato organizace existovala jen na konci války a krátce po ní. Byla založena při NKVD pro boj s nepřáteli Sovětského svazu na cizím území, ale NKVD nepodléhala. Cílem bylo ve všech státech, kam Sověti pronikli, vylovit ty, kteří byli nepřáteli Ruska, tedy antibolševiky,“ vysvětlila Anastazie Kopřivová.

Z deníku tlumočníka Smerše Michaila Mondiče, 10. května 1945: „Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme jim nepřinášeli svobodu. Nesli jsme s sebou smrt. Vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se, svátečně oblečených děvčat a chlapců. My se musíme co nejdřív dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít!“

Siněvirskij ve své knize popsal, jak agenti Smerše spěchali z Ostravy do Prahy, když se dozvěděli, že v Praze vypuklo povstání. „Jak se spěšně  prodírali po silnicích ucpaných odstavenou vojenskou technikou a houfy uprchlíků, aby byli v Praze co nejdříve. Přijeli 10. května večer a 11. ráno se začalo zatýkat.“

Nepřítel státu

Dědeček Anastazie Kopřivové se na seznam nepřátel Sovětského svazu dostal proto, že se v Československu stal ředitelem ruské školy zemědělského družstevnictví a spolupracoval s kozáckými organizacemi sdružujícími mladé Rusy, kteří bojovali na straně bělogvardějců proti bolševikům a v roce 1921 přišli do Československa v rámci tzv. ruské pomocné akce.

Vasilij Vukolov
Vasilij Vukolov

„Československo bylo jediný stát, který nabídl mladým Rusům pobyt financovaný ze státního rozpočtu, ale za dvou podmínek – že se nebudou v ČSR politicky angažovat, zapomenou na svou válečnou minulost a budou se věnovat pouze studiu," vysvětlila Anastasie Kopřivová, rozená Vukolová.

Mezi těmito mladými muži byl tatínek paní Anastazie Vasilij Vukolov. Rodák z nevelké kozácké stanice Lukovská bojoval v občanské válce na jihu Ruska v Donské kozácké armádě. V Praze nejdříve studoval na ruské dvouleté škole zemědělského družstevnictví, kde se seznámil se Sofií Marakujevou, dcerou ředitele této školy, Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Ten v Praze uvízl na obchodní cestě, při níž dohlížel na výměnu ruských surovin za českou zemědělskou techniku.

„Přijel shodou okolností s nejmladší dcerou, s mou tehdy dvacetiletou maminkou, ale návrat zpět do Ruska už ztrácel smysl a mohl být i nebezpečný.“ Jako ředitel školy se poté v Praze staral o vzdělávání mladých Rusů. Ti příležitosti nabídnuté Československem skutečně vyžili, a když bylo jasné, že se do Sovětského svazu vrátit nemohou, jejich talent a píli využila mladá Československá republika.

Otec Anastazie Kopřivové absolvoval na ČVUT obor zemědělského inženýrství a pracoval ve Státním výzkumném ústavu zemědělském v Dejvicích (dnes je v této budově Ústav organické chemie a biochemie AV ČR). Jeho specializací bylo lukařství a pastvinářství a zvláštní pozornost věnoval parkovému a sportovnímu trávníkářství. Stal se vlastně zakladatelem tohoto oboru v ČSR. A vynikal v práci s mikroskopem. Se svou rodinou se usadil na Hanspaulce, tedy nedaleko svého pracoviště a nedaleko míst v Dejvicích a Bubenči, kde žila početná ruská komunita.

Tým Státního výzkumného ústavu zemědělského, v němž působila řada ruských botaniků včetně otce Anastasie Kopřivové Vasilije Vukolova (zcela vlevo).
Tým Státního výzkumného ústavu zemědělského, v němž působila řada ruských botaniků včetně otce Anastasie Kopřivové Vasilije Vukolova (zcela vlevo).

V Bučkově ulici (dnes Rooseveltově) Rusové postavili družstevní dvojdům, tzv. Profesorský dům, v němž žili ruští intelektuálové a profesoři přednášející na pražských vysokých školách. Další tři ruské domy stály nedaleko: dům na třídě Krále Alexandra (dnes Jugoslávských partyzánů) a dvojdům v Koulově ulici, kde žily například sestra a matka spisovatele Vladimira Nabokova. Rusové měli v Dejvicích a Bubenči své obchody, fotoateliér, tenisový klub nebo školku. Tu vedla významná ruská pedagožka Adelaida Vladimírovna Žekulinová a Věra  Alexandrovna Fridmanová a chodila do ní paní Anastazie.

Speciál Paměti národa k 75. výročí konce války.
Speciál Paměti národa k 75. výročí konce války.

„Sice jsem chodila do ruské školky a doma se mluvilo rusky, hrála jsem si s ruskými dětmi, ale přitom si vůbec nevzpomínám, že bych měla nějaký problém s češtinou, a to ani v první třídě české obecné školy. Oba jazyky mi odmala připadaly přirozené,“ vzpomínala Anastazie.

Rozdíl si uvědomovala z jiného důvodu: „Za války jsme na tom byli my emigranti hůř než Češi. Neměli jsme rodinné zázemí, babičky a dědečky z vesnic, kde bychom si mohli přilepšit. Hlad jsme ale vyloženě neměli. Nezapomenu však, jak matka rozpočítávala kostky cukru, aby s nimi vyšla. Nezapomenu na zápach mýdla, které se vařilo z loje, dávalo se pod postel, kde smrdělo, a pak se z něj krájely mazlavé kostky.“

Květen 1945

Květen 1945 přinesl devítileté Anastazii zajímavý objev: vojáci, kteří přijeli do Prahy, mluvili stejným jazykem. „Až tehdy jsem si uvědomila, že můj rodný jazyk pochází z jiné země. Setkání s ruskými vojáky ve mně zanechalo silný čichový vjem: pach špeku smísený se špatným benzinem a naftou. Přijeli od Šárky a parkovali na Červeňáku (Červený vrch), kde byla dříve jen pole. Vojáci tam pásli koně a můj otec tam za nimi chodil a byl nadšený, že našel své krajany.“

Anastazie Kopřivová při promoci na Univerzitě Karlově. Foto: Paměť národa/Anastazie Kopřivová
Anastazie Kopřivová při promoci na Univerzitě Karlově. Foto: Paměť národa/Anastazie Kopřivová

Tatínek patřil mezi Rusy, kteří si nepřipouštěli, že jim s příchodem Rudé armády hrozí nebezpečí. „Někteří Rusové odjeli už v dubnu do západní zóny, jiní se pakovali 9. května. Dědečkovi bylo v té době 72 let a říkal si, proč by ho měli v jeho věku ještě za něco popotahovat. Ani můj otec se nebál. Vždyť od občanské války, ve které bojoval proti bolševikům, uběhlo přes 25 let, a navíc měl československé státní občanství.“

Mýlili se oba: otce agenti Smerš neodvedli jen proto, že viditelně trpěl nevyléčitelnou nemocí. Rakovině podlehl dva roky poté a pro rodinu nastaly těžké časy:

„Byla jsem takové chudé dítě, polosirotek. Do života bez otce jsme navíc s matkou a sestrou startovaly s dluhy, protože jsme kupovaly drahé léky ve Švýcarsku v naději, že pomohou. Odmala jsem byla zvyklá nosit darované odložené šaty. A dosud jsem tento bohulibý zvyk neopustila.“

Špatně na tom byla i babička, která neměla nárok na vdovský důchod. „Babička byla vdova – nevdova. Neměla nárok na důchod a žila na sociálním minimu.“

Anastazie vystudovala pedagogické gymnázium pro vzdělávání učitelů národních škol a učila děti v základní škole na pražském Smíchově. Poté absolvovala dálkové studium oboru čeština – ruština – pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupila do Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV. Ruská národnost jí ale nepřinášela v době přátelství se Sovětským svazem žádné výhody kvůli antibolševické historii rodiny. Znalost ruštiny ale výhodná byla. Spolupracovala na učebnicích ruského jazyka a připravovala také rozhlasové kurzy ruštiny pro školy.

Oni byli první

V ústavu pracovala třicet let až do jeho zrušení v roce 1992, kdy odcházela do důchodu. Tehdy se setkala na výstavě o Marině Cvětajevové s novinářem Vladimírem Bystrovem, synem odvlečeného prvorepublikového úředníka ministerstva zahraničí Nikolaje Bystrova. Vladimír Bystrov využil svých bohatých kontaktů a příznivé situace na začátku 90. let, kdy se sovětské archívy pootevřely a Češi se mohli začít ptát.

Anastazie Kopřivová v roce 2018. Foto: Lukáš Žentel
Anastazie Kopřivová v roce 2018. Foto: Lukáš Žentel

Anastazie Kopřivová se stala jeho zástupkyní v občanském výboru Oni byli první, který usiloval o rehabilitaci Rusů, ať již s československým či jiným občanstvím, kteří byli po květnu 1945 zavlečeni do Sovětského svazu. I přes relativní vstřícnost Sovětského svazu na začátku 90. let se jednalo o náročný a zdlouhavý úkol.

„Naším prvním úkolem bylo zjistit, kolika lidí se to týká. S tím nám pomohlo československé ministerstvo zahraničních věcí, které seznam dávalo dohromady přibližně rok. Bylo na něm asi tři sta jmen, a protože vycházel pouze z místních dokumentů, tak nemohl být kompletní,“ popsala pátrání po osudech Rusů.

„S tím seznamem jsme přišli na sovětské velvyslanectví a měli pro každého odvlečeného čtyřstránkový dotazník, do kterého jsme dali i některé provokativní otázky, jako například zda měl dotyčný u soudu obhájce, zda byli nějací svědci, na základě čeho byl odsouzen, jak probíhalo věznění a tak dále. Byl to obrovský svazek, který jsme předali s oficiální žádostí velvyslanci. To vše za přítomnosti novinářů a fotografů, které Vladimír Bystrov pozval.“

Po roce se vrátila třetina dotazníků. Odpovědi na většinu otázek byly proškrtnuté, u mnoha jmen stálo, že chybí v registrech. Anastasie dostala vyplněný dotazník týkající se jejího dědečka. Z něj se dočetla, že byl odsouzen za protisovětskou činnost, která nebyla nijak dopodrobna rozvedena. Vzhledem ke svému stáří a zdravotnímu stavu byl odsouzen „pouze“ na pět let pobytu v pracovně nápravných táborech plus osm let ztráty občanských práv, což znamenalo přikázané místo pobytu.

První strana dotazníku o dědečkovi Anastazie Kopřivové, na které je datum a místo jeho zatčení agenty SMERŠ. Foto: archív Anastazie Kopřivové
První strana dotazníku o dědečkovi Anastazie Kopřivové, na které je datum a místo jeho zatčení agenty SMERŠ. Foto: archív Anastazie Kopřivové

„Odsuzovalo se za to, co se odehrálo před 25 lety, tedy před čtvrt stoletím,“ upozornila Anastazie Kopřivová s tím, že většina mužů (odvlečeny byly pouze dvě ženy) putovala do pracovních táborů na deset let, aniž by jejich rodiny dostaly o jejich osudu jakoukoli informaci – ačkoli o ni sovětské úřady opakovaně žádaly:

„Před rokem 1948, za ministra zahraničí Jana Masaryka, šly z Československa oficiální dotazy na Sovětský svaz přes vládu, ministerstvo zahraničí i Mezinárodní červený kříž. To byly tři cesty, kterými se manželky snažily zjistit, kde jejich muži jsou, zda jsou živí, co s nimi bude. Odpovědi ale nepřicházely. Po roce 1948 a výměně osazenstva na československém vyslanectví v Moskvě už nebylo možné se ani ptát. Velká část Čechů si také říkala, že co mají Rusové mezi sebou, to je jejich věc a my o tom nic vědět nechceme,“ vysvětluje Anastasie Kopřivová.

Jejich trest končil v roce 1955, tedy v období prvního sovětského tání po smrti Stalina. „Tak je opravdu propustili s tím, že musí prokázat, že mají kam jít, což byl po deseti letech bez možnosti korespondence s rodinami pro mnohé problém. A Československo na ně úplně zapomnělo. Velmi rychle lze vygumovat paměť, ať už nemluvením nebo přímo lhaním,“ upozornila Anastasie Kopřivová, která se o oživení této paměti snažila celá devadesátá léta prací ve spolku Oni byli první.

Československého armádního generála Sergeje Vojcechovského odvedl neznámý kapitán Rudé armády 12. května 1945 z jeho bytu v Konviktské ulici v Praze 1. Původně ruský důstojník působil ve velitelských funkcích v čs. legiích a v roce 1921 emigroval do Československa, kde okamžitě získal čsl. občanství a byl přijat do branných sil v hodnosti generála. Za všeobecné mobilizace v roce 1938 byl velitelem 1. armády bránící prostor Čech. Za války se zapojil do aktivit odbojové organizace Obrana národa. Po zatčení zřejmě putoval do sběrného tábora Smerš v polské Ratiboři, poté byl převezen do věznice v Moskvě. Zemřel 7. dubna 1951 v nemocnici gulagu v Tajšetském okrese. 

„Podařilo se nám několik husarských kousků. V době, kdy byla nálada ve společnosti příznivá, se nám podařilo umístit v Praze dvě pamětní desky – jednu na Profesorském domě a jednu na pravoslavném kostele na Olšanech. U nich se vždy 11. května na památku začátku zatýkání konaly vzpomínkové akce za účasti potomků odvlečených, politiků a novinářů. Dále jsme zorganizovali několik výstav a společnost podávala návrhy na státní vyznamenání, které in memoriam získal např. generál Sergej Vojcechovský, kterému jsme odhalili pamětní desku v Brně, kde byl dlouhá léta zemským velitelem," vyjmenovává Anastazie Kopřivová a dodává:

„V Parlamentu také prostřednictvím Milana Uhdeho zazněla omluva odvlečeným Rusům, které stát nedokázal po válce ochránit. Tuto omluvu pronesl také na Olšanech před žijícími vdovami, které dostaly přilepšení k penzi – a potomci dokonce finanční náhradu za práci, kterou odpracovali jejich otcové v lágrech, to jsem považovala za zázrak, i když jsem si říkala, že jim to měl proplatit Sovětský svaz,“ uzavřela výčet aktivit výboru, který zanikl po smrti Vladimíra Bystrova v roce 2010. V té době také skončila vstřícnost Ruska ke kritickému pohledu do vlastní historie.

„Zájem o vyjasňování těchto příběhů je v současné době v Rusku tabuizovaný, protože to je poškozování dobrého jména Sovětského svazu a Ruska a je to hrubé zkreslování hrdinné historie země, takže o těchto věcech se nemluví, ten přístup do archívů, který se pootevřel, se velmi rychle zavřel a získat nějakou informaci lze velmi těžko.“

Anastazie Kopřivová se ovšem tématu ruské emigrace v meziválečném Československu věnovat nepřestala. Do její zřejmě největší databáze ruských emigrantů v České republice přibývají stále nová jména, stejně jako do její obsáhlé sbírky dokumentů a fotografií. Na toto téma napsala řadu článků a publikací a spolupracovala s Památníkem národního písemnictví na velké výstavě v letohrádku Hvězda, jejíž výsledky jsou shrnuty ve dvou sbornících Z historie exilu. Emigrace z území bývalého Ruského impéria v meziválečném Československu, které vyšly v roce 2018 a 2019.

Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!