Vilém „Vilda“ Jakš, „český Rocky“ první republiky, boxoval jako první Čechoslovák o titul mistra světa. Během války byl členem 311. československé bombardovací perutě RAF. Po zásahu německého stíhače se v roce 1943 jeho letadlo zřítilo do vln Biskajského zálivu.
Vilém „Vilda“ Jakš se narodil 25. dubna 1910 v Bratčicích u Brna jako nejstarší ze čtyř dětí rolníka Josefa Jakše a Růženy Chmelíkové. O živitele přišla rodina brzy - otec zmizel ve víru první světové války během Brusilovovy ofenzívy u Lucku na ukrajinské Volyni, za nezvěstného byl prohlášen v létě roku 1916. I v letech poválečných se rodina těžce protloukala, proto později Vilda spolu s mladším bratrem Jožkou přijali strýcovu nabídku, aby se u něho v Praze vyučili čalouníky.
„Vilda byl zvláštní kluk,“ vzpomínala později maminka Růžena. „Ani jednou nebyl nemocný. Nic na něho neplatilo. Když vycházel ze dveří, tak si vždy pískal.“ Už tehdy byl odvážný a vydržel i to, co jeho vrstevníci nikoliv. „V zimě se klouzával jen tak naboso. Jednou spadl pod led. A když se dostal z vody, neutíkal domů, ale v krunýři z ledu si hrál dál až do večera.“
V Praze se Vilda kromě čalounického řemesla začíná věnovat oblíbenému sportu - boxu. A také se nadchne pro trampování. Ostatně právě s trampingem se pojí jeho první pořádná boxerská zkušenost. Když roku 1928 stavěli na Sázavě srub Harward, zatlučené kůly připomněly osadníkům pěkný boxerský ring, což je inspirovalo k vyhlášení boxerského turnaje. Do něj se jako první přihlásil statný profesionální řezník, proti němuž se nikdo neodvážil nastoupit. Nikdo kromě Vildy Jakše. Ten pak řeznickému šampiónovi vzdoroval tak dlouho, že mohutný soupeř musel zakončit zápas zakázaným úderem shora do hlavy – takovým, jakým se omračoval dobytek před porážkou. Vilda naštěstí vyváznul bez následků, neboť rukavice ztlumila tvrdý úder. Mladík kupodivu na box nezanevřel, a začal se mu pořádně věnovat nejprve amatérsky, později profesionálně.
Ring volný
Mezi nejlepší boxerské amatéry se „Vilda“ vypracoval v nuselských klubech. Vyhrál mistrovství republiky, zamířil do reprezentace a roku 1932 se zařadil k profesionálům. Slibně nastartovanou kariéru v létě téhož roku přerušila povinná vojna, kterou si Vilda „odkroutil“ u 81. letky 5. leteckého pluku Praha-Kbely. „Klidný, pořádný, inteligentní, energický a ukázněný“ Jakš odchází do zálohy po čtrnácti měsících základní vojenské služby.
Vilda Jakš, který odboxoval bez porážky tři desítky soubojů a úspěšně nastoupil i proti slavnému Františku Nekolnému (1907 - 1990), se stal prvorepublikovou celebritou. Hvězdná hodina bratčického rodáka nastala 4. května 1935 ve 22:00 hodin v pařížském Palais de Sports. Tehdy „Žaks“, jak Jakšovi přátelsky říkají francouzští fanoušci, bojuje jako první Čechoslovák před 16 000 diváky o titul mistra světa v boxu ve střední váze. Protivníkem a dosavadním obhájcem titulu je třicetiletý Francouz Marcel Thil.
O pět roků mladší Jakš bojuje svůj jednatřicátý zápas v profesionálním ringu, Československý rozhlas vše přenáší v živém přenosu. Francouzský borec má více zkušeností, podporu pařížského publika i lepší formu. (A zřejmě také lepší disciplínu, Vilda se před utkáním na pár dní „ztratí“ svému manažerovi Krassovskému ve společnosti půvabné herečky.) Jakš sice má „pověst skvělého tanečníka a bleskurychle uniká“ a dosti dlouho vydrží s Thilem držet krok, nakonec však zkušenějšímu soupeři ve 14. kole podlehne. I tak si ale získá všeobecné sympatie a vysoké hodnocení, ostatně budoucí zářnou kariéru mu předpovídá samotný Thil. Bohužel věští špatně, neboť hvězdný rok 1935 je Vildovým předposledním rokem v profesionálním ringu.
„Jakš je skvělý šermíř pěstí a má před sebou krásnou budoucnost,“ řekl o Jakšovi hvězdný boxer Thil.
Slavný československý boxer se nejprve nechá obalamutit podvodníky s padělanými cennými papíry, poté se dostane do neshod s ČSUBP (Československá unie boxerů profesionálů), která mu dokonce uštědří podmínečný doživotní zákaz činnosti. 1. září 1936 zatrpklý Jakš rezignuje na profesionální kariéru. Přesto je následně vyzván, aby obhájil titul mistra Československa. Vilda nejprve přislíbí, avšak v důsledku automobilové havárie už k poslednímu zápasu nedojde. Přes původní velké obavy naštěstí nejsou zranění natolik vážná, dokonce se objevují i spekulace o tom, že se Vilda možná vyhne pokutě za odřeknutý zápas, avšak on už do ringu nenastoupí.
Usadí se ve Francii, kde vlastní obchod s broušeným sklem, a věnuje se partnerce, půvabné herečce maďarského původu Käthe von Nagy (ano, právě s ní tehdy před mistrovstvím světa manažerovi Krassovskému utekl), se kterou se také krátce ukáže na filmovém plátně. Přátelí se i s dalšími hvězdami francouzské kinematografie, například se slavným Jeanem Gabinem.
Ve střelecké věži
Poklidné časy netrvají dlouho, za dveřmi je další celosvětový válečný konflikt. Když Československo v roce 1938 vyhlásí mobilizaci, Vilda se přes naléhání přítelkyně, aby s ní zůstal na Francouzské riviéře, vrátí zpět do republiky. Po dlouhé době oblékne uniformu a hlásí se u 81. letky 5. leteckého pluku. Když mnichovská dohoda pohřbí všechny naděje, je 7. října 1938 zklamaný boxer postaven spolu s ostatními vojáky mimo vojenskou službu. Jakš se ovšem vzdát nehodlá. Rozhodne se bojovat za obnovení samostatného Československa v zahraniční armádě.
Odchod není jednoduchý. Nakonec Vilda Jakš využije bývalých známostí v ČSUBP a získá zfalšované potvrzení o neexistujícím boxerském utkání, které má utužit přátelské vztahy s fašistickou Itálií. Pokud by byl vyzrazen, má Jakš kromě zbraně připravenu i pěknou historku o tom, jak se vloupal do kanceláře a ukradl razítko, tou chtěl v případě nutnosti ochránit své pomocníky. Naštěstí nemusí použít ani jedno, a tak 9. února 1940 Vilda opouští republiku. Cestuje přes Itálii, Bělehrad až do Bejrútu a Alexandrie, aby ke konci března téhož roku dorazil do francouzského Marseille.
Po vstupu do zdejší armády je převelen do středomořského Agde k dalším československým vojákům. V květnu se Jakšova jednotka přesune do Bordeaux, odkud je lodí přemístěna do Velké Británie, do města Falmouth dorazí 23. června 1940. V Anglii je Vilda Jakš na vlastní žádost zařazen k jednotkám Royal Air Force, přestože mu nabízejí i místo instruktora u „commandos“, přepadových jednotek. Po ustavení 311. československé bombardovací perutě je přijat do jejích řad na místo palubního střelce.
První bojovou akcí se stal nálet na bruselské seřaďovací nádraží v noci z 10. na 11. září 1940, kterého se v úloze zadního střelce zúčastnil i Vilda Jakš. Akce se nicméně nezdařila, neboť kvůli špatnému počasí posádka nemohla shodit bomby. Příště již měli větší úspěch.
Přestože byla 311. československá peruť řazena k jedné z nejlepších bombardovacích perutí RAF, ostatně její letci pak na konci války vyhledávali německé ponorky, které se ještě po kapitulaci Německa odmítaly vzdát, byla výsledná bilance ztrát peruti velmi vysoká, téměř padesátiprocentní (250 padlých vojáků, 35 zajatých). Na vině byla především zastaralejší letecká výzbroj původně tvořená „Wellingtony“ (Vickers Wellington). Následné přezbrojení na americké „Liberatory“ (Consolidated B-24 Liberator) situaci poněkud vylepšilo. Přesto protiponorkové a hlídkové lety zůstávaly riskantními a vysoce náročnými operacemi, které trvaly někdy až šestnáct hodin. Porucha na stroji či střet s nepřátelským letounem prakticky vždy vedly k tragickému konci.
„Až se jednou dostanu domů, v životě nechci vidět víc vody pohromadě, než teče v Sázavě pod Medníkem, kde jsem míval chajdu.“
V říjnu 1940 získává Vilda Jakš medaili Za chrabrost před nepřítelem, v červnu následujícího roku Československý válečný kříž. Během patnáctého letu je raněn a po uzdravení načas končí s létáním. Působí jako instruktor v pilotní škole i jako sportovní rotmistr, vede letecké nováčky při základním vojenském výcviku. V červnu 1943 se ovšem hlásí zpět do aktivní služby mimo jiné kvůli poznámkám, které tvrdí, že se svou instruktorskou prací vyhýbá boji.
Během léta 1943 získají letci „třistajedenáctky“ namísto zastaralých Wellingtonů lépe vybavené Liberatory s větším doletem. Nyní je úkolem vyhledávat nad Biskajským zálivem ponorky a ničit je. První operační let připadne na 21. srpna 1943, Jakš se má operace účastnit. Radiotelegrafista 311. perutě Miroslav Vild vzpomíná na jeho slova, když s ním naposledy mluvil. „Víte, pane kapitáne, kdybyste mě postavil v ringu přímo proti Carnerovi,“ říkal prý Vilda, „tak do toho půjdu hlava nehlava, i když budu vědět, že dostanu napráskáno.“
„Do tý mašiny, i když vím, že je to moc pěkný, se mi nechce. Já vám to řeknu upřímně, já mám opravdu strach, a já nevím z čeho. Ty tři lety snad vydržím, a pak se na to vykašlu.“
K protiponorkovému průzkumu vzlétnou toho dne nad Biskajský záliv dva letouny. Na palubě Liberatoru GR.Mk.V, BZ 780 je pod velením líšeňského rodáka a velitele peruti Jindřicha Breicetla (1913 - 1943) i palubní střelec Vilda Jakš. Když se objeví skupina německých dálkových stíhačů, Čechoslováci jeden nepřátelský stroj sestřelí a druhý poškodí. Na základnu se už Breicetlův Liberator ale nevrátí. Zmizí kdesi ve vlnách Biskajského zálivu. Letoun ani žádný voják z osmičlenné posádky není nikdy nalezen. Jejich jména najdete mezi ostatními nezvěstnými letci v britském národním památníku v Runnymede.
„Milá maminko, když tento dopis dostanete, tak mě už doma nečekejte. Loučím se s Vámi a všechny doma zdravím. Vilda.“ Dopis na rozloučenou s datem 10. září 1940 uschoval Vilda do vojenského kufru pro případ, že by se nevrátil.
Na Jakšově rodném domku v Bratčicích u Brna je umístěna pamětní deska se třemi jmény. Kromě Vildy je zde zmíněn otec Josef, který padl za 1. světové války a stejně jako později jeho syn byl prohlášen za nezvěstného. Třetím z rodiny je mladší bratr Jožka, který byl členem ilegální odbojové skupiny KSČ a zahynul v koncentračním táboře Mauthausen.
V roce 1986 se v československých kinech objevil film režiséra Jaroslava Soukupa „Pěsti ve tmě“ inspirovaný životem slavného prvorepublikového boxera. Hlavní hrdina se v příběhu jmenoval Vilda Jakub a jeho postavu ztvárnil herec Marek Vašut.
Roku 1991 byl „český Rocky“ a odvážný letec RAF Vilém „Vilda“ Jakš povýšen do hodnosti podplukovníka in memoriam.