Osvobozena v Bergen-Belsenu. Příběh Evy Smolkové-Keulemansové, první profesorky analytické chemie

/ /
Eva Smolková-Keulemansová po válce.
Eva Smolková-Keulemansová po válce.
zdroj: Paměť národa

Osmnáctiletá Eva ležela 15. dubna 1945 na betonové podlaze v jednom z baráků koncentračního tábora Bergen-Belsen s desítkami vězeňkyň a měla hrůzu, že Spojenci o existenci lágru nevědí. Dunění, které slyšely a které je udržovalo při životě, totiž ustalo.

„Bylo ticho – a potom se ozvalo: 'Pozor, pozor' ve všech jazycích – a my byly osvobozeny,“ popsala závěr svého válečného utrpení Eva Smolková-Keulemansová, rozená Weilová. Po osvobození britskou armádou vážila 40 kilo, trpěla tyfem, žloutenkou a tuberkulózou a její vzpomínky na první dny svobody byly proto zastřené.

Zapamatovala si světlou prostornou místnost a bílou postel, nad kterou se skláněli lékaři a sestry. Zbědovaný zdravotní stav jí paradoxně zachránil. Nebyla schopná dojít k otevřeným skladům potravin, které se staly mnoha vězňům po osvobození osudnými. Vyhladovělí se na jídlo vrhli a následky byly smrtelné.

Helsingborg, kde Eva trávila karanténu. Foto: Paměť národa
Helsingborg, kde Eva trávila karanténu. Foto: Paměť národa

Díky péči osvoboditelů a Červeného kříže se pomalu zotavovala a její myšlenky se upínaly k návratu domů – do Prahy. Nemohla ale uvést adresu nikoho, kdo by se jí v Praze ujal, a byla vybrána do skupiny 6 000 vězňů, které přijalo Švédsko na půlroční ozdravný pobyt. „Chovala jsem se jako malá a prosila, aby mne odvezli do Prahy. Marně. Jednoho dne mě v náručí odnesli do vlaku směr Lübeck."

Odsud odplula lodí do Švédska, kde v Helsingborgu trávila karanténu. Vřelí Švédové chodili bývalé vězně zdravit, když se procházeli po zahradě, a Eva se přes plot seznámila se švédskou dívkou, jejíž rodina si ji chtěla adoptovat. Touha vrátit se do Prahy byla ale větší. Zvlášť když se dozvěděla, že po ní pátrá babička a teta, které jako jediné z rodiny válku přežily.

Touha vrátit se do Prahy

Narodila se v dubnu 1927 v Libni do skromné židovské rodiny Weilových. Tatínek Oskar pracoval jako výpravčí v Častolovicích, maminka Alice dovedla vést domácnost hospodárně: „Já jsem nikdy nepocítila nějakou nouzi, že by mi něco chybělo, ale moje dětství hrálo velkou roli v mé budoucnosti. Zvláště pak v době Terezína a dalších horších míst, kam se člověk dostal.“

Eva s rodiči. Foto: Paměť národa
Eva s rodiči. Foto: Paměť národa

Byli typickou asimilovanou židovskou rodinou, slavili jak Vánoce, tak i židovské svátky, na které chodili do libeňské synagogy. Sourozence neměla a mezi její libeňské kamarády patřili i Arnošt Lustig a jeho sestra Hanka.

V době vyloučení židovských dětí ze škol studovala druhým rokem na gymnáziu ve Vysočanech a vedení školy rozhodlo, že má školu dál navštěvovat. Zasáhl tatínek, který se obával, že je tím škola ohrožována, a tak školu opustila a začala navštěvovat soukromé vyučovací kroužky a pracovat v tzv. židovských dílnách.

Eva na cestě do školy. Foto: Paměť národa
Eva na cestě do školy. Foto: Paměť národa

Povolání do transportu pro celou rodinu přišlo v roce 1943, do Terezína přijeli z nádraží Praha-Bubny 6. března. Eva se v Terezíně rychle adaptovala díky vedení Ireny Krauseové, která kromě zakázaného vyučování mladé dívky vedla k aktivnímu životnímu stylu.

V prosinci 1943 nastoupila i s rodiči do transportu do Osvětimi a Eva ani po více než 70 letech nechtěla na největší vyhlazovací tábor vzpomínat: „To je pro mě takový horor, že nemám, o čem povídat.“ Dlouhotrvající apely v zimě, nesmyslné práce, jejichž jediným účelem bylo fyzické vyčerpání... Po šesti měsících došlo k nečekané situaci. „Byl červen 1944, selekce, a maminka i já jsme byly uznané práceschopnými.“

Společně s maminkou se dostaly na odklízecí práce po bombardování do Hamburku, kde byly umístěny ve skladištích přístavu Dessauer Ufer. „Hamburk byl pro nás uvolnění, i když za velmi omezujících podmínek. Oproti Osvětimi jsme se měly výrazně lépe. Lepší bylo nejen jídlo, ale i jednání dozorců.“

V dubnu 1945 byla, už bez maminky, evakuována do Bergen-Belsenu. Na konci války zahynul i její tatínek – během pochodu smrti ze Sachsenhausenu.

První dáma chromatografie

Po válce žila s babičkou a tetou v Holešovicích a významnou roli v jejím životě sehrála další žena – bývalá profesorka Jaroslava Fundová, která jí zařídila nástup na gymnázium na Lobkovicově náměstí. Bystrá studentka velmi rychle dohonila zameškanou látku, složila doplňovací zkoušky a už v červnu 1947 odmaturovala.

Eva Smolková-Keulemansová v laboratoři. Foto: Paměť národa
Eva Smolková-Keulemansová v laboratoři. Foto: Paměť národa

Eva vzpomínala, že největší problémy jí při doplňovacích zkouškách dělala chemie, která se nakonec stala její celoživotním posláním i láskou. Pro její studium se rozhodla po prázdninové praxi v chemické laboratoři tatínkova přítele. Po dokončení studia chemie v roce 1952 na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy zůstala.

S dětmi a profesorem Keulemansem. Foto: Paměť národa
S dětmi a profesorem Keulemansem. Foto: Paměť národa

Mladá doktorandka záhy vytušila, že moderní směr analytické chemie představuje plynová chromatografie a separační metody: „Na první konferenci analytické chemie z Brna přijel pozdější kolega a šéf brněnského ústavu a začal nám vykládat o chromatografii, což bylo v době plynové chemie novum. Mně se to strašně líbilo, a tak jsem panu profesorovi Oldřichu Tomíčkovi utekla a začala jsem s pomocí našeho skláře dávat dohromady přístroje. Tak mně začali říkat, že jsem první dáma chromatografie.“

Radost z prvních úspěchů ve vědecké práci jí zakalila smrt manžela Františka Viceny a otce dcery Evičky, který v roce 1955 podlehl rakovině lymfatických žláz. „V době své vážné nemoci ve vysoké horečce obhájil svou kandidátskou práci a stal se první kandidátem fyzikálních věd v Československu,“ napsala Eva Smolková-Keulemansová ve svých pamětech pro svou rodinu.

Vynikající vědkyně

V roce 1958 se vdala za kolegu Josefa Smolku, s nímž měla syna Jášu. Krátce po jeho narození se zotavovala půl roku z následků autonehody. I s touto nelehkou situací se vyrovnala a pokračovala ve vědecké práci a stala se první profesorkou analytické chemie v české historii a jednou z prvních v Evropě.

Eva Smolková - Keulemansová v roce 2015. Foto: Paměť národa
Eva Smolková - Keulemansová v roce 2015. Foto: Paměť národa

Dostalo se jí i mezinárodního uznání, účastnila se konferencí, publikovala v zahraničních časopisech a zasedala v zahraničních vědeckých radách. Na konferenci v Lipsku se po rozvodu s Josefem Smolkou seznámila se svým třetím manželem, nizozemským chemikem Louem Keulemansem, který také patřil průkopníkům chromatografie a v roce 1969 usadil v Praze: „On tady oceňoval kulturu, byl tu rád a politický systém mu nevadil.“

Eva Smolková-Keulemansová dosáhla ve své vědecké i pedagogické práci vynikajících výsledků, za něž v roce 1996 převzala Hanušovu medaili, nejvyšší vyznamenání Společnosti za zásluhy o rozvoj chemie (mezi její první nositele patřili Jaroslav Heyrovský či Otto Wichterle). Je autorkou desítek vědeckých statí, které byly publikovány v našich i zahraničních odborných časopisech. Úspěchů dosáhla i při výchově mladých vědců, kteří prošli její laboratoří na Albertově. Když se ohlíží za svým životem, domnívá se, že ji nevědomě motivovaly nelehké zážitky z válečné doby.

Eva Smolková-Keulemansová je jednou z pěti tisíc pamětníkům, které nabídlo pomoc v době nouzového stavu Centrum pomoci Paměti národa.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Redaktoři Paměti národa se rozhodli v době nouzového stavu pomáhat pamětníkům. Založili Centrum pomoci Paměti národa, které zprostředkuje pomoc i dalších dobrovolníků. Jak tato služba probíhá, najdete na stránce https://pomoc.pametnaroda.cz/.  Děkujeme za případnou podporu!