Je 16 hodin, pochmurné a mrazivé úterý 14. března 1939. Z pražského Wilsonova nádraží právě vyjíždí zvláštní vlak do Berlína. Jeho nejdůležitějšími cestujícími jsou Emil Hácha, prezident Česko-Slovenské republiky a František Chvalkovský, ministr zahraničí.
Doprovod jim dělají prezidentova dcera Milada Rádlová a mladý úředník prezidentské kanceláře Josef Kliment. Do Berlína vlak dorazil pozdě večer a počasí bylo stále mizerné.
Život ve zbytku okleštěné republiky ten den jejím obyvatelům znepříjemňují kromě nevlídného a studeného počasí i čerstvé zprávy ze Slovenska, jehož sněm si v poledne odhlasoval vytvoření samostatného Slovenského státu v čele s Jozefem Tisem. Atmosféra je napjatá už několik posledních dní, hlavně v Praze, kde v centru města sílí provokace a výtržnosti německých studentů, úkolovaných z Berlína. K nim se přidávají i čeští fašisté, a tak mají policejní síly plné ruce práce. Výtržnosti se objevují i na dalších místech republiky, např. ve Stonařově lynčuje německý dav české četníky, v Pohořelicích hoří česká celnice.
Řada lidí proto teď raději oželí i novou filmovou komedii Vlasty Buriana a Karla Lamače U pokladny stál, kvůli které se už měsíc tvoří fronty před pokladnami kin. Do myslí se vkradla nervozita z nejasné budoucnosti. A to si řada lidí myslela, že nic horšího než loňský Mnichov je už nemůže potkat.
Než dorazil Háchův vlak do Berlína, mohli jeho cestující za okny vidět nepřetržitý proud vojenské techniky a vojáků, jak se valí směrem k hranicím republiky. Muselo jim být jasné, že budoucnost Čech a Moravy bude jiná, než o jaké si prezident Hácha s Adolfem Hitlerem přál hovořit. V tu chvíli si zřejmě ani tak zkušený a výborný právník, jakým Emil Hácha bezesporu byl, v koutku duše nepomyslel, že v Berlíně, byť proti své vůli, za několik hodin podepíše ponižující dokument, na jehož základě složí „osud českého národa a země v důvěře do rukou vůdce Německé říše”.
Cílová stanice Londýn
Přibližně ve stejnou dobu, kdy z Wilsonova nádraží odjíždí vlak s prezidentem Háchou na potupné setkání s Hitlerem do Berlína, spěje na ruzyňském letišti do finále narychlo, ale o to pečlivěji připravená operace armádní rozvědky, kterou zasvěcení znají pod krycím názvem operace Transfer.
V letištní hale není až taková zima jako v ulicích města. Ale muž v civilním obleku, který tady od půl druhé čeká, určité vnitřní mrazení pociťuje. Jako zpravodajský důstojník ale navenek nedává nic znát. Po dvou hodinách čekání se ho najednou neznámý muž anglicky zeptá, jestli je major Frank. Když mu odpoví, že ano, dozví se, že letadlo přistálo a právě doplňuje palivo. Asi za deset minut Aloise Franka osloví, tentokrát německy, pilot v uniformě holandské společnosti KLM a sdělí mu, že je vše připraveno a pánové mohou přijet.
Po těchto slovech Frank z letištní telefonní budky zavolá svého nadřízeného, kterým není nikdo jiný než prozatímní přednosta vojenské zpravodajské služby a plukovník generálního štábu František Moravec. Krátce po telefonátu, v 15:45, odjíždí ze dvora budovy Hlavního štábu v Dejvicích tři osobní automobily s deseti muži. Jejich trasa na ruzyňské letiště vede kvůli nacistickým špiclům složitými oklikami.
Přestože počasí není pro let zrovna ideální, je větrno a déšť se střídá se sněhovými přeháňkami, stříbřitý dvoumotorový Douglas DC-3 společnosti KLM s jedenácti zpravodajskými esy se v 17:40 rozjíždí po ranveji a startuje směr Rotterdam a pak do cílové destinace Londýn.
Cíl operace Transfer byl splněn, skupina československých zpravodajců i s důležitými materiály odletěla do bezpečí. Československý zahraniční odboj tak mohl zahájit svoji práci proti nacistickému Německu.
Na vlastní pěst, politikům navzdory
S Jindřichem Markem, historikem Vojenského historického ústavu, stojíme před vcelku nenápadným čtyřpatrovým domem v dnešní Rooseveltově ulici 47.
„Tady žil se svojí rodinou plukovník generálního štábu František Moravec. Bydlel zhruba 400 metrů od budovy Hlavního štábu na dnešním Vítězném náměstí, kterou armáda využívá dodnes jako svůj Generální štáb. A právě z tohoto domu tam František Moravec odchází i 14. března 1939. To byl den doslova nabitý událostmi. Vojenští zpravodajci, kterým velel právě Moravec, měli od svých kontaktů zprávy o tom, co se chystá. Už den před 14.březnem informovali vládu, že nacistické Německo hodlá obsadit české země,” říká Jindřich Marek.
„Politici jim ale tehdy řekli, že jen straší. Je to taková ta situace, jakou dějiny nabízejí mnohokrát, prostě vojáci nebyli vyslyšeni. Takže potom jeli po své linii a vznikla operace Transfer, která vyvrcholila odletem Moravcovy jedenáctky do Anglie.”
Prvními, kdo informoval Moravcovo 2. oddělení Hlavního štábu, tedy vojenskou zpravodajskou službu, byli francouzští kolegové. Podle jejich informací měli nacisté obsadit Česko-Slovensko, jak zněl od listopadu 1938 oficiální název státu, v úterý 14. nebo ve středu 15. března 1939.
Podobné informace měli zpravodajci také z jiných zdrojů, zejména od svého klíčového německého agenta Paula Thümmela s krycím označením A-54. Ten už 11. března 1939 a znovu o dva dny později varoval, že k obsazení dojde 15. března.
Jak tvrdí historik Jindřich Marek, A-54 si velice dobře uvědomoval, jaké důsledky by pro něj osobně mělo to, kdyby se československý zpravodajský archiv s jeho složkou dostal do rukou nacistů.
„Dnes víme, že Thümmel nehrál s naší zpravodajskou službou vždy korektní hru. Nebyl to žádný antifašista, spíš člověk mnoha tváří a trochu i dobrodruh, ale tehdy byla jeho informace pravdivá. Měl totiž velký zájem na tom, aby stopy o jeho spolupráci s československými zpravodajci zmizely, jinak by byl ve velkém nebezpečí.”
Plukovník Moravec o chystaném obsazení informoval v pondělí 13. března vládu, ale tady se setkal s despektem a téměř ponižujícím posměchem. Ministr zahraničí František Chvalkovský jeho informace bagatelizoval, dokonce ho okřikl, ať před vládou nehraje divadlo, že je v Berlíně klid.
Taková vládní reakce plukovníka Františka Moravce nemile překvapila a zdrtila. Rozhodl se proto jednat na vlastní pěst a využít nabídku britské Inteligence Service, kterou jemu a přednostovi jeho pátrací sekce Emilu Strankmüllerovi o den dříve v Praze učinil major Harold Gibson - dostat část zpravodajců a důležitých dokumentů do bezpečí na britské ostrovy. Operace Transfer se rozjela na plné obrátky.
Rozkaz zněl jasně: Spálit tajné dokumenty
Britové na 14. března 1939 zaplatili pro 12 československých zpravodajců mimořádný let holandské společnosti KLM, který oficiálně startoval v rumunské Bukurešti, měl mezipřistání v Praze a Rotterdamu a jeho konečný cíl byl Londýn. Letadlo pro 14 cestujících bylo ale celé vyhrazeno jen pro dvanáct pasažérů, kteří měli odletět z Prahy. Spolu s nimi se v letadle počítalo i s přepravou části nejvýznamnějších dokumentů, které už od 13. března zpravodajci horečně třídili a připravovali. Do zapečetěných balíků uložili především detailní evidenci živé agenturní sítě, doklady o vývoji vojenského zpravodajství ve 30. letech a také přesně účetně evidovanou korunovou i valutovou hotovost ze zpravodajského fondu. Major Gibson pak zajistil přepravu zbylého množství dalších důležitých dokumentů do Velké Británie diplomatickou kurýrní poštou.
Plukovník Moravec začal od 12. do 13. března postupně do plánu zasvěcovat vybrané členy týmu. Podle jeho příkazu o odletu nesměli s nikým mluvit, a to ani s rodinnými příslušníky. Své nic netušící blízké tak zpravodajci museli prozatím nechat ve vlasti. Jejich odchod do exilu se uskuteční později, ještě před napadením Polska.
Těsně před cestou na letiště plukovník Moravec informoval o přesunu do zahraničí své dva nadřízené, kteří mu jeho plán odsouhlasili.
Na palubu dopravního letadla Douglas DC-3 se odpoledne 14. března dostalo v pořádku 11 důstojníků, dvanáctý, major Bohumil Dítě, odlet nestihl, protože měl při návratu ze služební cesty na Slovensku nehodu.
Další tajné a důvěrné spisy na Hlavního štábu, ale i na velitelstvích sborů a většiny divizí, se podle rozkazu začaly v noci ze 14. na 15. března pálit, aby nepadly do rukou nacistů.
„Ve čtvrt na tři ráno 15. března 1939 totiž odposlechli a natočili na válec fonografu příslušníci zpravodajského oddělení Hlavního štábu armády štábní kapitán Čáslavka s praporčíkem Šlégrem telefonický rozhovor z Berlína mezi prezidentem Háchou a předsedou vlády Beranem. To, co vojáci předvídali, se teď s definitivní platností potvrdilo! Za několik hodin začnou německé jednotky obsazovat zbytek Čech a Moravy…,” přibližuje historik Jindřich Marek z VHÚ dobu horečného ničení důležitých dokumentů.
„Spisy se pálily, kde se dalo, v kotelnách, nosily se v kufrech na dvůr Hlavního štábu, polévaly petrolejem a zapalovaly. Další dokumenty se trhaly na kousky a splachovaly do záchodu nebo se nosily do blízkých vojenských bytů a pálily v kuchyňských kamnech. Byla to vyčerpávající práce.”
Němečtí vojáci pak po příchodu nalezli už jen prázdné skříně a trezory. Jak konstatuje historik Jindřich Marek, bohužel ne všude byli tak důslední. Dokonce i na některých vyšších vojenských velitelstvích, např. v Hradci Králové, ale i jinde, docházelo k tomu, že část citlivých dokumentů nacistům do rukou přece jen padla. „Velmi nedůslední byli třeba na ministerstvu vnitra, kde materiály, bohužel, posloužily nacistům jako dobrý zdroj informací do další etapy.”
Letadlo s Moravcovými zpravodajskými důstojníky odletělo z Prahy v poslední chvíli, doslova za pět minut dvanáct. Hodinu po odletu totiž na pražské policejní prezidium dorazil dálnopis z Ostravy se zprávou, že německé vojsko překročilo u Hrušova hranice zbytku republiky a cestou odzbrojuje československé bezpečnostní orgány. Před devatenáctou hodinou příslušníci Leibstandarte SS Adolf Hitler obsadili tehdejší průmyslovou Moravskou Ostravu. Zbytek území okleštěného státu zabrali nacističtí vojáci hned druhý den, 15. března 1939.
Plukovník František Moravec se svými spolupracovníky pokračoval prakticky hned po přistání v Londýně v úspěšné zpravodajské činnosti, spolupracoval s exilovou vládou a prezidentem Edvardem Benešem. Moravcovo oddělení bylo v kontaktu i s domácími odbojovými skupinami v protektorátu a podílelo se na různých protinacistických akcích, z nichž nejvýznamnější je bezesporu odstranění zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
