„Přesně o půlnoci 21. srpna jsem překročil hranici. Jak podle švýcarských hodinek...“ říká polský podplukovník ve výslužbě Henryk Wrona. Jel v čele 11. tankové divize a hranici překročil při invazi pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa jako první Polák.
Polská lidová armáda se v srpnu 1968 na příkaz polského komunistického vůdce Władysława Gomułky zapojila do „Operace Dunaj“, největší vojenské akce v Evropě od konce druhé světové války, která potlačila reformy v Československu. Sověti nechtěli opakovat situaci z října 1956, kdy sami krvavě potlačili maďarské povstání. Připravili proto plán bratrské pomoci, která měla Čechoslováky zachránit před západními imperialisty a kontrarevolucí.
Sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi na něj kývli představitelé čtyř zemí Varšavské smlouvy – Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky. Vyslat do Československa armádu odmítly Rumunsko a Albánie, která byla členem Varšavské smlouvy pouze formálně. V září 1968 na protest proti okupaci Československa definitivně vystoupila.
Něco se chystá
Polští vojáci tušili, že se „něco chystá“, všimli si cvičení a přesunů k československo-polské hranici, které probíhaly od jara roku 1968. Henryku Wronovi bylo 23 let a rok předtím absolvoval důstojnickou školu pro tankisty v Poznani. Říká, že invazi nepředcházela žádná politická školení o situaci v Československu. Právě se mu narodila první dcera, když dostal telegram, aby se 20. srpna 1968 dostavil ke své jednotce v Żagani. „Měl jsem se okamžitě vrátit k jednotce, aniž bych věděl, co mě čeká,“ vzpomíná a dodává, že, svou dceru pak viděl až v listopadu po návratu polské armády z Československa.
Na hraničním přechodu Lubawka — Královec měl pocit, že Češi polské vojáky vítají, protože závora byla nahoře. „Když jsem ale dojel k budově pohraničníků, viděl jsem uvnitř naše červené barety. Českoslovenští vojáci tam nebyli, jen naše výsadkové jednotky,“ popisuje.
Krátce po Wronovi překročil hranice na stejném místě jeho kamarád z důstojnické školy pro tankisty Tadeusz Oratowski. Bylo mu 24 let a invaze mu překazila líbánky. Ke svému útvaru v Krosnu Odrzańském se musel dostavit týden po svatbě. Jeho jednotka byla vyzbrojena zastaralejšími tanky než jednotka Henryka Wrony disponující stroji T-55/M. Ve druhém sledu mířily do Československa tvz. berlíňáky, sovětské tanky T-34, které zažily dny své největší slávy v době druhé světové války. Tanky T-34 proslavil v Polsku seriál Čtyři v tanku a pes o polských tankistech a psu Šarikovi bojujících na východní frontě.
Netušili jsme, kam jedeme
Henryk Wrona v čele 11. tankové divize i Tadeusz Oratowski velící 11. pluku 4. mechanizované divize se svou trasu dozvídali postupně na dodávaných arších mapy. Prý nebylo jednoduché zorientovat se. „Nikde nebyly žádné silniční ukazatele, žádné informace o názvech ulic či vzdálenostech, všechno to náhle zmizelo. Všude jen nápisy na zdech Dubček a Svoboda a další takové,“ říká o cestě do vnitrozemí Čech Tadeusz Oratowski, který o účasti v invazi napsal knihu Tankem do Československa.
V Jičíně projížděli kolem rozezleného davu, v Mcelích nedaleko Milovic vypověděl jeden z tanků službu. „Lidé z vesnice k nám začali pomalinku přicházet, ujišťovali nás, že u nich není kontrarevoluce, že je tam klid, že nemají zlé úmysly. Začali jsme si spolu povídat, jeden starší muž poslal malého chlapce pro džbánek piva a začala se úplně jiná diskuse,“ vzpomíná a vybavuje si, že poprosil tři mladíky o adresy. „Řekl jsem jim - tahle válka jednou skončí, potom si popovídáme. Nikdo neměl papír, tak je napsali na kupon od loterie, který jsem si dlouhá léta schovával.“
Do Mcel se opravdu vrátil – v roce 2009 při natáčení polského dokumentárního filmu, který po 41 letech mapoval jeho cestu tankem. Od starostky Mcel se dozvěděl, že jeden z mladíků zemřel a ostatní dva se odstěhovali. Při té příležitosti se podíval po letech i do Milovic, kde jeho pluk dostal v srpnu 1968 za úkol bránit přistávací dráhu vojenského letiště a tři sovětské stíhací jednotky.
Milovické letiště hlídal také Zdzislaw Bykowski, který se invaze účastnil jako voják základní vojenské služby: „Věděl jsem, že se účastním něčeho podlého, odporného, ale lidé se s námi srdečně loučili,“ popisuje situaci v Polsku při odjezdu. „Obdarovávali nás koláči, kompoty, sladkostmi, starší paní nám dokonce na rozloučenou dělaly na čele křížek. Nerozuměl jsem tomu, ale nestoudná propaganda fungovala,“ popisuje odjezd.
Polská odpověď – mlčení
Poláci se se svými vojáky u hranic loučili a proti okupaci nijak výrazně neprotestovali, jak vzpomíná novinář Eugeniusz Smolar, tehdy třiadvacetiletý student Varšavské univerzity: „To mlčení v Polsku bylo strašně smutné. Protesty se nekonaly, lidé zamlklí ještě víc než jindy tiskli hlavy mezi ramena ještě více, ještě více nedávali najevo svůj názor,“ říká Eugeniusz.
„Abych byl upřímný, panovala také „Schadenfreunde“, škodolibé uspokojení z neštěstí druhých. Setkal jsem se s reakcemi: Dobře jim tak. Proč jim má být lépe než nám pod sovětským pantoflem? Když nám je zle, tak ať je zle všem. Nám zakroutili krkem, tak ať si jiní nevyskakují.“
V srpnu 1968 Poláci totiž měli za sebou čerstvou zkušenost z potlačení svého „pražského jara” – vzpoury studentů, kteří v březnu 1968 volali po svobodě slova a po demokracii. Eugeniusz Smolar patřil mezi studenty, kteří 8. března 1968 demonstrovali proti vyloučení studentů Adama Michnika a Henryka Schleifera. Ti museli univerzitu opustit kvůli protestu proti zákazu divadelní hry Dziady, kterou napsal v polovině 19. století polský básník Adam Mickiewicz a kritizoval v ní carské Rusko. Studentské protesty se rozšířily po celé zemi a šéf polských komunistů Wladyslaw Gomulka z jejich rozdmýchání obvinil studenty židovského původu.
Následovala antisemitská kampaň, která donutila k emigraci přibližně 20 tisíc Poláků židovského původu. Židé se stali obětními beránky horkého polského jara, Gomulka se totiž chtěl zavděčit Sovětskému svazu, který těžce nesl vítězství Izraele v šestidenní válce. Také potřeboval umlčet své nacionalisticky a antisemitsky naladěné oponenty uvnitř polské komunistické strany.
Rebelující studenti byli vylučováni ze škol, řada z nich musela narukovat do armády, a v srpnu 1968 se tak sami museli účastnit invaze do Československa. Eugeniusz Smolar byl v srpnu 1968 ještě na svobodě a s dalšími studenty zorganizovali protestní akci ve Varšavě.
„Den po invazi jsme začali pokládat květiny u československého kulturního střediska v Marszalkowské ulici ve Varšavě. Policie nás samozřejmě honila a odstraňovala ty květiny, ale Varšavané to pochopili a začali také přinášet květiny. Neříkám, že masově, ale asi 100 osob se toho zúčastnilo.“
Kromě toho vyráběli protiokupační letáky. „Vymýšleli jsme způsoby, jak je dostat mezi lidi, a ty přiváděly policii a úřady k šílenství. Například jsme je házeli z nejvyššího patra obchodního domu v centru Varšavy, kde je lidé sbírali. Někteří je vyhodili, když zjistili, o čem jsou, někteří si je schovali do kapsy,“ vzpomíná a dodává, že krátce poté skončil ve vazbě.
Protiokupační letáky se objevily i v jiných městech, například ve Wroclawi, kde je šířili studenti, kteří na začátku 80. let začali spolupracovat s československými disidenty a založili Polsko-československou solidaritu.
Češi se k nám chovali lépe
Celkem v Československu pobývalo od 21. srpna do začátku listopadu 28 tisíc polských vojáků. Tímto počtem se Poláci dostali na druhé místo – sovětských vojáků tehdy do Československa vkročilo 300 až 350 tisíc. Za Poláky následovali se 17 tisíci Maďaři a Bulhaři se dvěma tisícovkami vojáků. Východoněmečtí vojáci se vpádu účastnili symbolicky se dvěma divizemi, které zůstaly v záloze. Hranice překročila pouze jejich styčná skupina. Sověti nechtěli vyvolat vzpomínky Čechů na německou okupaci v březnu 1939. Z obdobného důvodu Poláci nepřekročili hranice v Českém Těšíně, aby nepřipomněli anektování Těšínska v říjnu 1938.
Polští vojáci dostali za úkol dohlížet na české vojáky v kasárnách převážně v prostoru východních Čech. Henryk Wrona, který strávil tu dobu v polním táboře nad Hradcem Králové, měl pocit, že se Češi chovali k Polákům lépe než k dalším účastnickým armádám.
„Češi se k Polákům chovali lépe než k dalším účastnickým armádám a to nemluvím o Rusech, k těm se chovali specificky, ale třeba o Bulharech. K nám Polákům se chovali s jakousi větší sympatií než k vojákům jiných zúčastněných armád.“
Zdzisław Bykowski se v Milovicích spřátelil s českým vojákem Zdeňkem z Ostravy, se kterým si hodiny povídal. Dodnes nezapomene na to, jak ho jednoho dne Zdeněk zastihl, jak podle rozkazu nabíjí svůj kulomet ostrými náboji. „Koukali jsme se na sebe a mlčeli. Co jsem měl v takové situaci říci? Na koho chystám ty náboje? Ticho prolomil Zdeněk, který řekl něco v tom smyslu, že jsme vojáci a jen plníme rozkazy. Dostal jsem ze sebe: ‚Promiň…‘ A Zdeněk tu trapnou scénu zakončil otázkou: ‚Zakouříme?‘“
Šílená střelba v Jičíně
Na rozdíl od sovětských vojáků, kteří v první den okupace zavinili smrt desítek československých občanů, Poláci na rukou českou krev neměli. Až do 7. září. Ten den pozdě večer začal v Jičíně opilý polský voják Stefan Dorna střílet do skupinky lidí odcházejících z kina. U křižovatky na Letné zastřelil šestapadesátiletou Zdenku Klimešovou a čtyřiadvacetiletého Jaroslava Veselého, sedm dalších utrpělo těžká zranění včetně dvou polských vojáků, kteří se snažili svého kolegu zastavit. Dorna vystřílel celkem 74 nábojů.
Informace o tomto incidentu československá i polská oficiální média tajila. Nedostala se tak ani k polským vojákům. „Když došlo k tomu střílení do obyvatel Československa, nastalo v dalších týdnech úplné ticho, blokáda informací, nic se k nám nedostalo,“ vysvětluje Henryk Wrona, který se pozastavuje nad tím, kde vzal Dorna alkohol, protože v armádě prý panovala striktní prohibice. Polští vojáci prý také nesměli opouštět své jednotky, s místními obyvateli měli přicházet do styku co nejméně. Veškeré zásoby dovážela nákladní auta z Polska, na jejichž pneumatiky Češi zejména v Trutnově házeli ostré hvězdice a v každém zásobovacím konvoji dvě až tři vyřadili z provozu.
Den po tragédii v Jičíně se na protest proti okupaci Československa ve Varšavě upálil šedesátiletý účetní Ryszard Siwiec. Otec čtyř dětí napsal cestou do Varšavy z Přemyšle své ženě dopis na rozloučenou. Dostala ho až po 22 letech. Polská tajná policie dopis na poště zabavila.
Poláci odjeli, Sověti zůstali
Polští vojáci se začali z Československa stahovat na přelomu října a listopadu 1968. Doma je čekalo velkolepé uvítání, Tadeusz Oratowski a Henryk Wrona převzali poděkování od polského ministerstva obrany za pomoc ohroženým národům v Československu. Zdzislaw Bykowski odjel do Polska za trest o dva týdny dříve:
„Asi dvacet nás poslali do Gubinu dříve. Byl to trest za to, že jsme o všem diskutovali, měli své názory, pořád se nám něco nelíbilo. Ale to nebyl trest, to byla výhra,“ říká a dodává, že alespoň nemuseli likvidovat stanové městečko, ve kterém od srpna v Milovicích žili.
„Smáli jsme se propagandě, těm letákům o naší bratrské pomoci, které šířili mezi lidmi.“
V Československu zůstali pouze sovětští vojáci. Na základě smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk podepsané 16. října 1968 zřídili Sověti v Československu Střední skupinu sovětských vojsk. Konečně tak měli vojenskou základnu i u nás — po druhé světové válce totiž zřídili skupinu svých vojsk ve východním Německu, v Polsku měli Skupinu severních vojsk, která měla sídlo v Legnici přezdívané Malá Moskva, v Maďarsku sídlila Jižní skupina sovětských vojsk. Početná vojenská přítomnost v satelitních státech byla pojistkou proti odchýlení ze směru socialistického bloku.