Osud virologa Karla Rašky a jeho rodiny je už po generace spjatý s medicínou. A také s odchody z Prahy a opětovnými návraty za více či méně příznivých okolností.
Karel Raška musel z Prahy poprvé prchat už jako šestiletý. Při náletu na Prahu 14. února 1945 se totiž jejich rodina ocitla v bezprostředním ohrožení života, když bombardování zasáhlo sousedství jejich domu na třídě Krále Jiřího, dnešní Vršovické ulici. „Zrovna ve chvíli, kdy jsme scházeli do krytu, spadla bomba na sousední dům. Tlaková vlna mnou hodila o zeď a asi na půl dne jsem přestal mluvit.“
„Když jsme druhý den ráno vyšli ven, viděli jsme na ulici ležet dvě mrtvá těla přikrytá balicím papírem. Matka mi tvrdila, že to jsou figuríny z obchodu…“
Po této události ho rodiče poslali s jejich hospodyní na chatu na Sázavu, takže květnové dny během pražského povstání a osvobození strávil na venkově. Začátkem května Prahu opustil i jeho otec Karel Raška starší. Jako epidemiolog zorganizoval neprodlenou pomoc pro Terezín, kde se v děsivých podmínkách šířila tyfová nákaza. „Otec při zavádění přísných protiepidemických opatření v Terezíně rychle ztratil svou popularitu… Bylo mu vytýkáno, že jedná neuctivě s místní radou starších,“ konstatuje Karel Raška. „On se nebál,“ charakterizuje svého otce.
„Byl velice rovnej, což se mu nevyplácelo. Říkal věci tak, jak byly.“
Přijde kontrola a Raška bude viset!
Začátkem padesátých let rodičům Karla Rašky hrozilo, že se stanou obětí vykonstruovaného obvinění po vzoru stalinistického procesu s židovskými lékaři, k němuž krátce předtím došlo v SSSR. V roce 1952 se ke Karlu Raškovi staršímu dostalo varování, „že je to všechno připravené, že na něj přijde státní kontrola a Raška bude viset.“ Odmítl to jako nesmysl, za několik dnů ale skutečně do ústavu, kde pracoval, dorazila kontrola, která mu přečetla rozsáhlá obvinění.
Obvinění naštěstí nakonec spadlo pod stůl, a proces se nekonal. Karel Raška je však dodnes přesvědčen, že za pronásledováním jeho rodičů už tehdy stál lékař Jaroslav Prokopec, který k jeho otci celoživotně cítil zášť. Ta vznikla už několik let předtím, když Karel Raška starší odhalil Prokopcovu kandidátskou práci jako plagiát. Prokázal, že Prokopec vydával nálezy na mrtvých tkáních za výsledky u živých pacientů.
„Tentokrát mu to nevyšlo, ale pomstil se později, když se stal ministrem zdravotnictví,“ dodává Karel Raška. Jaroslav Prokopec měl totiž do života Karla Rašky staršího dramaticky zasáhnout ještě jednou na začátku normalizace...
Šlo o schopnosti, nikoli o kádrový profil
Roku 1956 nastoupil Karel Raška ke studiu medicíny na Lékařské fakultě hygienické Univerzity Karlovy, která sídlila v areálu nemocnice na Královských Vinohradech. Studoval s vynikajícím prospěchem, a jak sám říká, to, že pocházel ze známé lékařské rodiny, mu na škole nijak nepomáhalo, ale ani nepřekáželo. Ke konci studia nicméně usoudil, že by pro něj nebylo dobré, aby pracoval ve stejném oboru, v jakém vynikl jeho otec, a tak se zaměřil na biochemii a molekulární biologii.
Po vojenské službě působil v Ústavu organické chemie a biochemie pod vedením profesora Františka Šorma. „V oboru antimetabolitů, jimiž jsem se zabýval, byla česká věda v té době na evropské úrovni, na absolutní špičce,“ říká Karel Raška.
Ve druhé polovině šedesátých let přijal nabídku stipendia Commonwealth Fund na pobyt na univerzitě v Yale. „Ve Spojených státech se mi neobyčejně líbilo. Akademická svoboda, jakou jsem tam zažil, mi byla do té doby v Praze neznámá. I jako začínající vědecký pracovník jsem si mohl volit vlastní program,“ vypráví. O emigraci v té době neuvažoval, přestože kolegové na univerzitě mu tu možnost nabízeli. Do Prahy se vrátil ke konci roku 1967 na začátku Pražského jara.
„Pražské jaro považuji za velice šťastné období svého života. Ale už od březnové schůzky vedoucích představitelů zemí komunistického bloku v Drážďanech jsem tušil, že to nedopadne dobře,“ říká Karel Raška.
Ještě před vpádem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 si preventivně nechal vystavit výjezdní doložku pro sebe, svou ženu i jejich malého syna. A když se 21. srpna objevily v ulicích sovětské tanky, neváhal ani chvíli:
„V Praze jsem čekal jenom do odpoledne, jestli bude vyhlášena mobilizace. V tom případě bych nastoupil do armády.“
„Ale když mobilizace vyhlášena nebyla, naložil jsem ženu a syna do auta a odjeli jsme do Rakouska. Pamatuji si, jak jsme naším Renaultem projížděli mezi všemi těmi tanky.“
„V té době jsem si myslel, že se do Československa už nikdy nepodívám,“ ohlíží se za okamžikem, kdy přejížděli rakouské hranice. „Řekl jsem své ženě: podívej se zpátky, protože tohle možná už nikdy neuvidíš.“
Díky svému předchozímu pobytu v USA měl více nabídek na práci na amerických univerzitách, a tak již 15. října 1968 mohl nastoupit do práce na univerzitě v New Jersey.
Až do smrti byl-nebyl…
Karel Raška starší mezitím završil svou profesionální dráhu epidemiologa na mezinárodní úrovni: Světová zdravotnická organizace (WHO) mu nabídla post ředitele sekce infekčních nemocí. Od roku 1963 tedy žil a pracoval v Ženevě. Zaměřil se na program vymýcení černých neštovic. Prosazoval metodu nikoli plošného, ale cíleného očkování v místech výskytu nákazy. „Nikdo v celé Světové zdravotnické organizaci tomu nevěřil, ale otec byl vytrvalý a generální ředitel Marcolino Gandau ho respektoval, takže mu dovolil v projektu pokračovat,“ říká Karel Raška.
„Při rozhodování se otec řídil odbornými fakty, nikoli politickými trendy. To byla jedna z jeho zásadních vlastností, na kterou ale v době normalizace dojel.“
Plán tzv. eradikace neštovic se Světové zdravotnické organizaci podařilo dotáhnout do úspěšného konce: v roce 1980 byla nemoc oficiálně prohlášena za vymýcenou. Bohužel Karel Raška starší u toho již být nemohl. V roce 1970, v době nastupující normalizace, byl totiž ze Ženevy odvolán a dostal příkaz vrátit se do Československa.
Téhož dne, kdy přijel ze Švýcarska do Prahy, mu byla kurýrem doručena výpověď z funkce ředitele Ústavu epidemiologie a mikrobiologie. Krátce tam působil ještě jako řadový pracovník, ale nakonec mu do ústavu zakázali přístup. V Československu se stal podle slov svého syna „neexistující osobou,“ nedostával penzi, nemohl publikovat odborné články, mnozí bývalí kolegové se mu ze strachu vyhýbali. Byl odsouzen k nečinnosti.
„Byla to osobní vendetta určitých lidí,“ konstatuje Karel Raška a upřesňuje, že má na mysli nevraživost novopečeného normalizačního ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce. Jak už jsme zmínili, Karlu Raškovi staršímu se celoživotně mstil za odhalení podvodu v jeho kandidátské práci.
Raška mladší po své emigraci navštívil Československo poprvé roku 1981. Státní bezpečnost ho ale při této návštěvě sledovala tak úporně, že na doporučení pracovníků amerického konzulátu raději návštěvu předčasně ukončil. Do Prahy se od té doby vrátil až na pohřeb svého otce v listopadu 1987. „Ten byl až do své smrti ‚non-entitou‘, nikdo mu ani nepodal ruku. Ale o jeho pohřbu se psalo na titulních stranách všech novin. Na Olšanech bylo toho dne plno, ale člověk si nemohl nevšimnout, kteří z jeho bývalých kolegů, kteří mu vděčili za skvělou kariéru, tam nepřišli,“ dodává Karel Raška.
On sám po roce 1989 neuvažoval, že by se do Československa vrátil natrvalo: „V USA jsem byl už příliš dlouho, žijí tam oba moji synové,“ vysvětluje. S českou vědou však stále udržuje kontakt prostřednictvím Komenského akademického klubu, jehož je předsedou.