Zájmy dělnické třídy jako celku byly pro komunistický režim „posvátné“. Ale zájmy jednotlivých dělníků mu na srdci tolik neležely. Odbory, které se jich měly zastávat, se proměnily v ryze formální a bezzubou organizaci.
Posláním odborů je hájit zájmy pracujících při jednání se zaměstnavateli a státem, z dnešního pohledu je to samozřejmé. V socialismu tomu tak ale překvapivě nebylo. Jejich hlavní úkol v padesátých letech zněl: zvyšovat výrobu a produktivitu práce, a to třeba i za cenu nepopulárních opatření. „Ochranářství“, tedy obhajoba zájmů dělníků bez ohledu na potřeby socialistického hospodářství, se považovalo za vážný hřích.
Komunistická moc se tvářila, že v socialismu všechny sociální problémy byly vyřešeny a konflikt mezi zaměstnavateli a zaměstnanci vlastně nepřipadá v úvahu. Odborům, tedy jednotnému Revolučnímu odborovému hnutí (ROH), tak připadla poněkud ponižující role převodové páky komunistické strany. Jejich úloha v péči o zaměstnance se postupně zredukovala na pořádání odborářských rekreací a besídek v závodních klubech.
Jednotliví odboroví předáci, kteří se i přesto snažili plnit svou původní roli, se tak často dostávali do sporu se systémem. Patřil k nim i filozof Ladislav Hejdánek, který po vojně nemohl najít práci, a tak nastoupil jako dokumentátor v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie ČSAV: „Já jsem byl asi odjakživa odborář. Jako jednatel ROH jsem měl mnohokrát příležitost pomoci spoustě lidí.“
Vedlo to ke konfliktům s tehdejším ředitelem ústavu, legendárním profesorem Karlem Raškou.
„Raška mi jednou řekl: ,Hejdánku, já bych vás nejraději rozmáčkl jako štěnici.‘ To už jsem tehdy bral jako vyznamenání.“
U soudu vyhraješ, ale nestojí ti to za to
Jisté procitnutí přišlo v roce 1968, když odboráři začali požadovat nezávislost své organizace na KSČ a usilovali navrátit odborům důstojnou úlohu partnera ve vyjednávání se státem a zaměstnavateli. „Právě odbory mohly přinést změnu. Tady totiž kromě komunistické strany nebyly žádné organizace, které by měly nějaký politický vliv,“ říká Milan Mátl, který se v té době stal předsedou základní organizace ROH v šumperském závodu Pramet. Ve stejné době se odborářské funkce ujal i Petr Miller, tehdy kovář ve vysočanském ČKD a později polistopadový ministr práce a sociálních věcí. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy právě ROH v mnoha fabrikách organizovalo protesty a stávky. Bojovná nálada ale nevydržela dlouho, jak ironicky konstatuje Petr Miller:
„Potom přišli bratři osvoboditelé a nastala doba účtování. Zjistilo se, že všichni, kdo byli proti invazi, byli pomýlení.“
Odboroví funkcionáři z roku 1968 si následky své neposlušnosti odnesli při normalizačních prověrkách. „Komunisté se mstili, jak to šlo. Dělali si naprosto, co chtěli, zákony nezákony,“ říká Milan Mátl. „Když jsem dostal výpověď, ptal jsem se přítele, který tehdy ještě byl v okresním odborovém svazu jako poradce, jestli je mám zkusit žalovat, protože to bylo naprosto proti zákonu. On mi říkal: ,Proces možná vyhraješ, ale to ti nestojí za to.‘“
Petr Miller o práci nepřišel, jako kovář byl pro ČKD těžko nahraditelný. Ztratil ale souhlas zaměstnavatele k dálkovému studiu na Vysoké škole ekonomické: „Řekl jsem, že do školy budu chodit dál. V zaměstnání mi sdělili, že v tom případě, jakmile přijdu pozdě do práce, mě nahlásí jako osobu práce se štítící. Tak jsem to vzdal, ze školy jsem odešel a vystoupil jsem z ROH.“
Mít klid a zájezd do Jugoslávie
V době normalizace se Revoluční odborové hnutí stalo nejmasovější organizací pracujících v Československu. V obhajobě jejich zájmů ale bylo naprosto bezzubé. Kromě zajišťování odborářských rekreací spočívala jeho práce hlavně v pořádání besídek k MDŽ nebo k Mikuláši a v rozdávání proslulých vánočních kolekcí čokoládových figurek. Úloha odborů degenerovala do té míry, že svým členům spíše komplikovaly život: razítko ROH bylo potřeba třeba na žádost o byt nebo o výjezdní doložku pro cestu na Západ.
Pro mnoho lidí se angažmá v ROH stalo zdánlivě neškodným způsobem, jak se vyhnout nátlaku ke vstupu do KSČ. Tuto kličku zvolila Hermína Petrželová, která pracovala na hygienické stanici v Ostravě:
„Vyplatilo se to. Měla jsem klid, a dokonce jsem získala zájezd do Jugoslávie.“
„Měla jsem ale na starost zapisování účasti na prvomájových průvodech. Vždycky jsem řekla, že se mi ten seznam někde ztratil. Že ho odvál vítr, když jsem rozdávala praporky,“ dodává Hermína Petrželová.
Odboroví funkcionáři se za normalizace ale s režimem mnohdy nakonec zapletli víc, než původně plánovali. Irena Truplová, která pracovala jako tajemnice Okresní odborové rady v Opavě, kvůli své funkci vstoupila do KSČ, a dokonce na půl roku odešla studovat Vysokou školu odborovou v Moskvě. Kromě toho, že studenti byli pod neustálým dohledem, museli také absolvovat organizované výlety, které jim měly ukázat blahobyt v SSSR: „Zavezli nás do zemědělských družstev, kde bylo všechno ohraničené vysokou zdí. A uvnitř bylo všechno. Do těch družstev jezdili zpívat operní zpěváci a hudba z Bolšovo těatra z Moskvy. Chudobu jsem tam neviděla, ti lidé tam byli šťastní.“ Není snad třeba dodávat, že v Potěmkinově vesnici za vysokou zdí se vskutku žádná viditelná chudoba být vidět nesměla.
„Neboj, kolekce budou dál“
V této době, kdy členství v odborech bylo ryze formální záležitostí, bylo i vyloučení z odborů naprosto formálním trestem. To se přihodilo Václavu Trojanovi, který v sedmdesátých letech pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů, známé oáze disentu, kde našlo útočiště mnoho protirežimně orientovaných vědců. Svou práci neztratil ani po podpisu Charty 77. Vedení ústavu ho tehdy oslovilo:
„Je to průšvih, musíme něco udělat. Nevadilo by vám, kdybychom vás vyloučili z ROH?“
„To mi tedy opravdu nevadilo. Oni nevěděli, že jsem do ROH nikdy nevstoupil. Byla schůze a všichni chtěli hlasovat proti mému vyloučení. Já jsem je prosil, ať hlasují pro. A tak jsem byl vyloučen z ROH, v němž jsem nikdy nebyl. Pak se mi ještě omlouvali. Slibovali, že vánoční kolekce a letní tábory ROH budu mít dál,“ vzpomíná Václav Trojan.
Odbory v době normalizace ojediněle sehrávaly i pozitivní roli, když pod záštitou jednotlivých organizací mohly fungovat turistické (ve skutečnosti skautské) oddíly nebo se v závodních klubech pořádaly koncerty kapel bez oficiálního povolení. Například závodní klub ROH Tesly Karlín fungoval jako amatérská scéna U Zábranských. Organizátor koncertů Tomáš Křivánek z Jazzové sekce vydával své muzikanty za „začátečníky, amatéry, v podstatě neumětele, kteří si potřebují zahrát před lidmi“ a díky tomu získal povolení pořádat zde každý týden alternativní hudební večery, kde vystoupila například punková kapela Extempore.
Revoluční odborové hnutí mělo ještě jednu pravomoc: v případě trestního řízení mohlo za svého člena před soudem složit společenskou záruku, a tím mu dopomoci k nižšímu trestu. K tomu došlo v případu Jiřího Chmela, který byl koncem 70. let souzen za to, že ve svém domě lidem dával k podpisu prohlášení Charty 77. Zaručila se za něj organizace ROH zeměměřického podniku Geofyzika, kde v té době pracoval: „Společenskou záruku ale soud nepřijal a možná z toho měl pak někdo popotahovačky. Šéfem ROH v Geofyzice v té době byl Alexandr Komaško, signatář Charty a jeskyňář,“ řekl Jiří Chmel v rozhovoru pro Babylon Revue.
„Nikdo se ke mně nepřidal“
Pokřivená a bezmocná role ROH za minulého režimu je patrně jedním z důvodů, proč nedůvěra k odborům a nechuť angažovat se v nich přetrvala v určitých vrstvách společnosti mnoho let i po roce 1989. Sokolovský novinář a aktivista Tomáš Kábrt vzpomíná, jak se v devadesátých letech pokoušel založit odbory v západočeské sekci německého vydavatelství novin. „Všichni bědovali nad nízkými platy. Říkal jsem: ,Na to existují nějaké nástroje. Založíme odbory a budeme vyjednávat.‘“
„,Ale ne, to nepůjde, to nás vyhodí,‘ naříkali kolegové.“
„Když budeme držet pohromadě, vyhodit nás nemůžou,“ namítal Tomáš Kábrt. Do odborů, které založil, vstoupilo sto zaměstnanců z tiskárny a redakcí po celých západních Čechách. S jejich podporou vyrazil na jednání za ředitelem vydavatelství, který mu učinil pozoruhodnou nabídku: „Co kdybychom se dohodli tak, že výrazně zvýším mzdu jenom vám a vy to celé ukončíte.“ Tomáš Kábrt to odmítl a vyzval své kolegy ke stávce. „Nikdo se ke mně nepřidal. Zůstal jsem úplně sám.“ Jako předseda odborů nemohl dostat výpověď, a tak byla jeho pozice zrušena a odešel s velkorysým odstupným.
„Takhle je to se solidaritou v Česku. Lidé neumějí držet spolu,“ shrnuje svou zkušenost Tomáš Kábrt.