Obsluhoval jsem pana Porsche. I Brežněva. Kaviár lžící i vytržené obočí maminky

/ /

Byl elitním číšníkem luxusní pražské restaurace a servíroval i předním komunistům. V exilu se pak staral o domácnost výrobce slavných automobilů. Podobně jako pikolík od Hrabala byl Petr W. Noack osudově rozkročen mezi Čechy a Němci.

V roce 1994 to bylo už 25 let, co emigroval z ČSSR. A tehdy po čtvrtstoletí života v německé emigraci odepsal na tajuplný inzerát. Blíže neurčený průmyslník v něm hledal pro svou domácnost majordoma, správce nemovitosti. Manželský pár byl vítán. Noackovi dostali pozvání do Stuttgartu do rezidence podnikatele, z něhož se posléze vyklubal „Ferry“ Porsche, konstruktér stejnojmenných vozů a dědic rodinné firmy. „Povídali jsme si o životě, vyprávěli jsme mu s Marií o sobě a pak najednou starý pán povídá jakoby nic, že nás bere do rodiny – personální šéf firmy jen zakoulel očima…“ vzpomínal na nevšední přijímací pohovor Petr W. Noack. „Prostě jsme mu byli sympatičtí. A jak řekl, tak to opravdu bylo: byli jsme přijati do rodiny.“

„Ferry“ Porsche, kterému Petr Werner Noack v letech 1994-1998 dělal majordoma. Zdroj: archiv pamětníka
„Ferry“ Porsche, kterému Petr Werner Noack v letech 1994-1998 dělal majordoma. Zdroj: archiv pamětníka

Noackovi pak Porschemu společně vařili, obsluhovali ho, byli mu k dispozici. Starali se i o jeho hosty nebo mu naopak sami dělali společnost. „Říkal jsem mu: ‚O všem se s vámi můžu bavit, jenom s autama nechci mít nic společného.‘ To taky pan profesor Porsche akceptoval. Kolikrát jsme se bavili o historii, o Čechách, o Rakousku-Uhersku. On se kamarádil se Sašou Kolowratem a já mu vykládal, že můj dědeček k němu chodil na zámek. Byl totiž nejlepší žák a od Kolowrata dostal nové boty a knížku. Často jsme si takhle hezky povídali.“

Když po čtyřech letech Ferry Porsche zemřel, Petr s Marií zůstali u jeho rodiny ještě dalších deset let. Poté se oba manželé na stáří vrátili do Čech. Příběh svého života Petr sepsal v knize Obsluhoval jsem i krále.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Pan Hitler ano. Pan Hitler ne

Vzpomínaný dědeček, který v Orlických horách chodíval na zámek ke Kolowratům, se jmenoval Alois Mandásek. Právě on stál na počátku rodinné číšnické a hoteliérské tradice, ve které pak pokračoval i Petr Noack. V rodině, v níž se komplikovaně proplétalo češství a němectví – jak to ostatně za Rakouska-Uherska bylo běžné – zastupoval děda Alois český živel. Jeho žena Berta, Petrova babička, s níž se Alois seznámil, když odešel nabírat zkušenosti „do světa“, byla naopak Němka. V Berlíně se jim narodil syn; po první světové válce, kdy dědeček Alois narukoval do císařského vojska, se ale česko-německá rodina přesunula do Vídně a poté v roce 1922 do Prahy. Alois prý chtěl, aby další dítě – Petrova maminka Věra – přišlo na svět již v Československu.

Věra Mandásková tak tedy vyrůstala v Praze. Táta Alois na ni mluvil česky, maminka Berta, která češtinu neovládala, německy. V roce 1936 se rodina přestěhovala na Konopiště. Alois tam provozoval od státu pronajatý zámecký hotel.

„Když začal Hitler, s babičkou se tehdá pořád hádali. Děda říkal: ‚Je to fašista, uvidíš, co bude dělat!‘ A ona zase: ‚Ne, Hitler dá všem práci.‘ Když pak Němci okupovali Sudety, její přízeň pro Hitlera skončila,“ nastínil předválečnou atmosféru v rodině Petr Noack. 

Petrův otec Kurt v uniformě SS. Zdroj: archiv pamětníka
Petrův otec Kurt v uniformě SS. Zdroj: archiv pamětníka

Jak to s babiččinou přízní či nepřízní pro národní socialismus skutečně bylo, dnes těžko soudit – i Petr tuto historii ostatně znal jen z vyprávění. Berta prý každopádně v blíže neurčené době a „bez Aloisova svolení“ dceru Věru přihlásila do Svazu německých dívek, dívčí obdoby chlapecké Hitlerjugend. Za války tato organizace pak Věru vyslala na práci do Říše a po návratu ji zaměstnali jako dálnopísařku na vojenské komandatuře SS v Benešově. Na benešovské komandatuře, která mimo jiné zabrala i Aloisem spravovaný hotel, Věra potom poznala příslušníka SS Kurta Paula W. Noacka. A záhy s ním otěhotněla.

Kurt byl původem Lužický Srb s německou státní příslušností. Než za války narukoval k německému letectvu, živil se jako prokurista ve sklářské firmě v Prusku. Údajně nebyl schopen létat, a proto ho převeleli k SS – na benešovské prokuratuře poté dělal písaře a staral se o výcvikové středisko.

„Naštěstí nebyl tetovaný. Jinak by po válce dopadl ještě hůř, než dopadl.“

Většina příslušníků SS se musela podrobit povinnému vytetování své krevní skupiny na vnitřní stranu paže, což mělo usnadnit případné lékařské ošetření. Tomuto opatření, které na konci války „esesáky“ zhusta usvědčovalo, se častěji dokázali vyhnout příslušníci administrativy SS, k níž patřil i Petrův otec Kurt. „Táta se tetovat nechtěl a nějak se mu přes známého doktora z toho podařilo vyvléknout,“ vyprávěl Petr, který se z tohoto vztahu narodil jako nemanželské dítě v září roku 1943. Dědeček Alois prý tomu svazku bránil – mimo jiné i proto, že Kurt byl již jednou ženatý. Věra si ale vztah nenechala rozmluvit: Kurt se s první ženou rozvedl a Věra se za něho provdala několik měsíců po Petrově narození.

V lágru pro německé ženy a děti

Petr po propuštění z tábora pro německé ženy a muže. Zdroj: archiv pamětníka
Petr po propuštění z tábora pro německé ženy a muže. Zdroj: archiv pamětníka

Soužití ale trvalo jen do konce války. Ten byl pro celou rodinu dramatický, všichni byli zatčeni a obviněni z kolaborace. S nejnižším trestem vyvázl dědeček Alois a jeho stejnojmenný syn – Věřin starší bratr a Petrův strýc. „Dědeček měl velký majetek a to se tak všechno semlelo: závist a potom ta ‚kolaborace‘. Měli hotel, kde bylo hodně Němců, strejda měl kino v Benešově a tam taky chodili i němečtí vojáci. To mu vyčítali. Ale děda a strýc zůstali Čechy, takže dostali oba jen čtyři měsíce a děda k tomu padesát tisíc pokuty.“

Babičku Bertu, maminku Věru i Petra samotného ovšem čekal delší trest – na rozdíl od obou Aloisů byli totiž považováni za Němce. Dvouletý Petr se v internaci ocitl s babičkou Bertou, a jeho matka byla vězněna odděleně. „Napřed jsme byli s babičkou zavřeni v Pražských kasárnách v Benešově, kde byl i můj děda. Byli tam bachaři, kteří znali naši rodinu, a chovali se k nám proto celkem slušně,“ vzpomínal Petr Noack.

„Babička byla zavřená v prvním poschodí, děda někde v přízemí a mě, který jsem dovedl prolézt skrz ty mříže, občas k dědovi pustili.“

Z benešovských kasáren však Petr s babičkou putoval ještě do lágru pro německé ženy a muže a tam spolu strávili dalších deset měsíců. Po propuštění na svobodu se připojili k dědovi a strýci, kteří mezitím přesídlili do Prahy – původní benešovský byt totiž našli vyrabovaný Rudými gardami.

Nenávist vůči Němcům přetrvávala a němčina byla stigmatem. „Jednou jsme byli na návštěvě u rodiny malíře Šíchy na Letné. Mluvilo se tam česky i německy. Když jsme se pak vraceli tramvají domů, na něco jsem se babičky zeptal německy. Spustil se tam kvůli tomu povyk, lidi se na nás vrhli a vyhodili nás z tramvaje. Babička plakala a už nechtěla být v Praze.“ Rodinný známý je tehdy nechal bydlet ve své vile v Hamru na Jezeře. Tam se k nim na Štědrý den roku 1946 konečně připojila i maminka Věra.

Petr s rodiči koncem války. Zdroj: archiv pamětníka
Petr s rodiči koncem války. Zdroj: archiv pamětníka

Pořád mě brali jako Němce

Nejhůř pochopitelně dopadl otec Kurt. Jako příslušník SS – byť podle Petra prokazatelně nic neprovedl – byl odsouzen k deseti letům v pracovních táborech. Ty si také skutečně „odseděl“ a během nich Petr viděl svého otce pouze jednou. V pracovním táboře v Jáchymově ho navštívil s matkou; když však Věra synka vyzvedla, aby dal otci pusu, bachaři prý návštěvu okamžitě přerušili pro nedodržení pravidel.

K dalšímu setkání mělo dojít o několik let později v pracovním táboře v cementárně ve Dvoře Králové. Matka prý tehdy pro otce připravila tašku plnou jídla, do kusu pečiva dokonce zapekla dopis. Osmiletý Petr nesl láhev ovocné šťávy.

„Jenže jak jsem byl rozrušený, tak když vyvolali naše číslo, ta flaška mi na chodbě upadla. Máma musela chodbu několikrát vytřít, a když byla hotová, návštěva skončila. Za tátou nás nepustili.“

Jak se dozvěděl později, bachaři tehdy prý sdělili otci, že žena za ním nepřišla, protože si už našla někoho jiného. A Petra s matkou tehdy ostraha hrubě vyhodila. „Mámě nadávali do německých děvek a mně do spratků.“

Rodina se bez otce, zato s prarodiči i strýcem mezitím přestěhovala do Plzně. Dědeček Alois tam v roce 1947 odkoupil byt s restaurací U Uhlířů. Pracovali tam všichni včetně strýce Aloise, jemuž se podařilo prokázat, že za války sabotoval německou výrobu letadel. Byť po válce byl internován pro podezření z kolaborace, v Plzni začal být považován naopak za odbojáře. „Přemlouvali ho ke vstupu do KSČ. On to udělal, aby pomohl rodině. Ale stejně to nepomohlo.“ Po převratu v roce 1948 komunisté Mandáskovým restauraci znárodnili.

Hoteliér Alois Mandásek s manželkou Bertou a dětmi Aloisem a Věrou, 1924. Zdroj: archiv pamětníka
Hoteliér Alois Mandásek s manželkou Bertou a dětmi Aloisem a Věrou, 1924. Zdroj: archiv pamětníka

Petrova maminka i babička směly jakožto Němky vykonávat jen podřadné práce a i k těm musely mít zvláštní povolení. Maminka Věra získala československé občanství až v roce 1950 rok po smrti babičky Berty. Od té doby se v rodině mluvilo jen česky – i kvůli Petrovi, který vzhledem k nástupu do školy potřeboval dohánět češtinu. „Když jsem šel do první třídy, už jsem docela mluvil česky, ale pořád ještě jsem byl brán jako Němec. Ze začátku o mně říkali, že jsem ‚skopčák‘. Teprve tak po roce mezi dětmi jsem byl normální český kluk.“ Příjmení Noack mu ale i poté působilo problémy – nejen u spolužáků, ale i u učitelů. Začal se tedy představovat dědečkovým českým příjmením Mandásek.

Zmlátili ji. A vytrhli obočí

Maminka Věra po obdržení československého občanství konečně získala lepší práci, přijali ji jako provozní v plzeňském hotelu Intercontinental. Její manžel byl ale jako bývalý člen SS stále zavřený a této její slabiny chtěla využít Státní bezpečnost. Začali ji šikanovat a přesvědčovat ke spolupráci.

„Máma odmítala, ale pořád za ní chodili a vyhrožovali jí, že jí vezmou syna – tedy mě – a dají mě někam na převýchovu. Která máma by nepodepsala, aby se jejímu dítěti nic nestalo?“

Věra nakonec podepsala, ale podle syna následně varovala několik lidí, že po nich StB jde.

Tajná policie se to dozvěděla. Z Intercontinentalu Věra musela odejít až na Šumavu, později dělala v chlebíčkárně ve Stodu u Plzně, myla sudy v pivovaru, ohýbala dráty na stavbě na Slovanech. „Pak se dokonce naučila dělat jeřábnici ve Škodovce. Ale pokaždé ji vždycky vyhodili a musela začínat znovu.“ V roce 1953 ji zatkla StB přímo na oslavách Prvního máje. „Byli tam na tribuně funkcionáři a ten jeden říká: ‚My, komunisté, jsme solí v očích reakcionářům a živlům.‘ Mámě v tu chvíli něco spadlo do oka a lidi kolem se začali smát. V tu chvíli ji sebrali policajti a odvezli do Plzně na StB. Máma nepřišla dva nebo tři dny domů. Zmlátili ji a vytrhli jí obočí. Nikdy jí pak na té jedné straně nedorostlo.“

Rozsudek nad Kurtem Noackem z února 1946. Zdroj: archiv pamětníka
Rozsudek nad Kurtem Noackem z února 1946. Zdroj: archiv pamětníka

V roce 1955 Petrova otce Kurta konečně pustili z vězení. Jenže ho rovnou repatriovali do Německa. Rodina měla povoleno rozloučit se s ním v Chebu – tehdy ho dvanáctiletý Petr viděl od konce války podruhé. „Otec byl při tom setkání překvapený, že nemluvím německy. Nechápal, jak těžké to tady s němčinou bylo. Jinak mu maminka poradila, aby šel v Německu na západ, a on ji poslechl a usadil se v Mnichově. Dlouhé roky jsem s ním nebyl v kontaktu. Pracoval u firmy Siemens a našel si ženu s dítětem,“ vyprávěl Petr.

Elitní číšníci z Cibulkových seznamů

Petr se v té době rozhodoval, čím se vyučit. „Děda mi radil, abych zůstal u jídla. Že ať jsou tu komunisti, nebo fašisti – jíst se musí pořád.“ V roce 1957 tedy Petr získal výuční list v plzeňském hotelu Slovan. Učil se tam ještě od prvorepublikových číšníků, takže dostal výtečnou „starou“ školu.

Rodina se v roce 1964 přestěhovala do Prahy, aby unikla z dosahu plzeňské StB, která zejména Věře nedopřávala pokoj. V té době se Petrovi naskytla životní příležitost v restauraci Expo 58. Šlo o architektonický skvost, který reprezentoval Československo na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 a stal se zde absolutním vítězem v soutěži, které bylo sto šest účastníků. V přízemí byla česká restaurace, ve druhém nadzemním podlaží luxusní francouzská restaurace, na terase pak cenově přijatelnější letní venkovní kavárna. Obzvlášť ve francouzské restauraci se udržovala prvorepubliková tradice, takže třeba objednávky jídel si číšníci s kuchaři předávali ve francouzštině.

„Byla to vyšší úroveň, jak se říká. Normálních ‚passantů‘ tam nikdy moc nebylo. Klavírista hrál v poledne i večer, bylo to nóbl.“ Šlo o jednu z nejlepších restaurací ve východním bloku, kterou navštěvovala zejména zahraniční klientela, umělci, delegáti, ale také domácí prominenti a komunističtí politici. Petr Noack tu obsluhoval třeba syna prezidenta Novotného, herce Josefa Laufera, bývalého brazilského prezidenta Kubitscheka nebo delagaci z Ghany.

Dostal se tak mezi elitní pražské číšníky a ti byli často zváni i na různé další akce: v roce 1966 Petr servíroval delegátům XIII. sjezdu komunistické strany v tehdejším Sjezdovém paláci, o rok později dokonce obsluhoval na ruské ambasádě během návštěvy Leonida Brežněva. „Bylo jich tam asi pětačtyřicet: starý pan Fierlinger, Plojhar, samozřejmě Novotný, Lomský,“ jmenoval některé z tuzemských účastníků recepce.

„Když Brežněv mluvil, nemohlo se jíst, takže třeba Fierlinger, kterému se třásly ruce, se najíst moc nestihl.“

Během večeře pro personál, následující po hostině komunistických pohlavárů, se prý Petr nezřízeně opil. „Tehdá to ještě nebyli okupanti a s normálním ruským člověkem, když to nebyl velký funkcionář, se dalo mluvit. Tak jsme tam popíjeli, jedli jsme to samé, co předtím oni. Kaviár lžící. Myslel jsem si, dám si k tomu vodku a nic se mi nestane…“

Petr Werner Noack v roce 2019. Zdroj: Post Bellum
Petr Werner Noack v roce 2019. Zdroj: Post Bellum

Obsluhoval i na mnoha západních ambasádách: americké, italské, belgické, rakouské. Jeho přítomnost na komunistickém sjezdu a na sovětském velvyslanectví prý ale byla výjimečnou záležitostí a došlo k ní spíš náhodou. Na podobné akce ho brávali prověření kolegové – jak později zjistil, velká část z nich spolupracovala s tajnou policií. „Estébáci byli o mně informovaní. Díval jsem se do Cibulkových seznamů. Je tam moje máma a skoro všichni mí tehdejší kolegové. Já tam nejsem, protože jsem nikdy nic nepodepsal.“

Státní bezpečnost ho sice vyslýchala – v Bartolomějské strávil skoro dva dny poté, co se přes jednoho hosta z restaurace pokusil kontaktovat svého otce v Mnichově. Ale získat ho ke spolupráci se zřejmě nepokusili. „Došlo mi, že mě podezírají, že chci utéct, a že jsem se podle nich domlouval s tátou o útěku.“

Po invazi emigroval

Tehdy ještě před sovětskou invazí přitom ještě na emigraci vůbec nepomýšlel. Euforie pražského jara se prožívala i v restauraci Expo 58. Na oběd tam chodíval třeba tvůrce plánovaných hospodářských reforem Ota Šik i další reformní politici. „Dubček s Černíkem zašli. Byli takoví lidoví a my jsme byli nadšení. Užíval jsem si to a věřil, že to bude lepší.“ Petr, který byl tehdy už ženatý, koupil pozemek pod Strahovem a chystal se stavět.

Jenže situace se dramaticky změnila se sovětskou okupací. Shodou okolností měl vyjednaný výměnný pracovní pobyt v západním Německu a se ženou se rozhodli využít ho k emigraci. Do Frankfurtu vycestoval za prací v hotelu legálně v roce 1969 a přes určité obtíže se pak podařilo přiletět za ním i ženě se synem.

Také v Německu si Petr Werner Noack vedl úspěšně. Dvacet šest let pracoval v nejluxusnějších restauracích a potkal mnoho zajímavých lidí. S manželkou vychovali syna a dvě dcery – dvojčata. Po letech také navázal kontakt se svým otcem. Věděli o sobě, ale žili každý svůj vlastní život. Do Československa se Petr s manželkou dostali po emigraci poprvé v roce 1987. Revoluci v listopadu 1989 sledovali s nadšením v televizi a do Čech pak jezdili na prázdniny každý rok.