„Nosí peníze a nebije vás? Tak proč se rozvádět…“ Jak začínaly manželské poradny

/ /
„Nosí peníze a nebije vás? Tak proč se rozvádět…“ Jak začínaly manželské poradny

Rozvodovost v době normalizace stoupala a komunisté chtěli situaci vyřešit zřízením sítě manželských poraden. Zcela nezáměrně tak dali vzniknout ostrůvkům relativní svobody, kde našla práci a útočiště řada disidentů.

„Bylo to jediné místo, kde se lidé nebáli mluvit a mluvili otevřeně,“ říká psychoterapeutka Helena Klímová o manželské poradně, v níž pracovala od první poloviny osmdesátých let. Podle ní lidé v poradnách ventilovali vnitřní napětí, které se zdaleka netýkalo pouze jejich partnerských vztahů: „V manželství se odrážely starosti všeho druhu. Často jsme nalézali příčiny třeba ve vícegeneračním soužití v malém bytě, ve vztazích na pracovišti nebo v celkové neutěšené situaci ve veřejném prostoru.“ 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Brzké svatby, brzké rozvody

Ilustrační foto. Zdroj: Pamět národa
Ilustrační foto. Zdroj: Pamět národa

Komunistický režim měl ke zřízení poraden dobrý důvod. Rozvodovost, která od roku 1950 v podstatě neustále stoupala, mu totiž vůbec nedělala dobrou vizitku. Zejména v době normalizace lidé vstupovali do manželství velmi mladí (v roce 1975 byl průměrný věk nevěst 20,2 roku a ženichů 23,2 roku), často pod tlakem neplánovaného těhotenství, a tísnili se v bytech se svými rodiči, což vedlo k mnoha konfliktům. Nejvíce manželství se rozpadalo ve třetím a čtvrtém roce od svatby, přičemž o rozvod výrazně častěji žádaly ženy. 

Stoupající rozvodovost inspirovala režisérku Helenu Třeštíkovou, která v roce 1980 začala pracovat na projektu dnes již legendárního časosběrného dokumentu Manželské etudy: 

„Rozhodli jsme se sledovat po šest let několik manželských párů od momentu jejich svatby.“ 

Fotografie z indexu Heleny Třeštíkové
Fotografie z indexu Heleny Třeštíkové

„Nikdo z našeho týmu nic takového nikdy nedělal, byl to velký experiment, velká nejistota,“ dodává Helena Třeštíková. Dokumentární seriál, který se na televizních obrazovkách objevoval od roku 1987, vyvolal velký divácký zájem už proto, že na tu dobu neobvykle otevřeně ukazoval skutečné problémy mladých párů v normalizačním Československu.

Od sebevražd ke vztahům

Komunisté zpočátku manželskému poradenství příliš nepřáli. Jenže původní představy, že v socialismu manželské konflikty vymizí, se jaksi nenaplnily a nefungovaly ani pokusy řešit je intervencemi závodních rad, k nimž docházelo v 50. letech. 

První vlaštovkou ke změně se roku 1964 stalo zřízení Linky důvěry, telefonické první pomoci pro lidi v krizových psychických stavech. Inicioval ji ÚV KSČ jako prostředek ke snížení vysokého počtu sebevražd a u zrodu linky stál psychiatr Miroslav Plzák. Brzy se ukázalo, že nadpoloviční většina volajících se na linku obrací s problémy bezprostředně se týkajícími partnerských a rodinných vztahů. Na základě poznatků z provozu linky důvěry Plzák založil nový vědní obor, zabývající se manželstvím, matrimonilogii, a výrazně ovlivnil celé vznikající poradenství. Jeho pohled na manželské vztahy byl dosti pragmatický: otevřeně se vysmíval romantickým představám o manželském štěstí, ale neuznával ani mentorování a poučování. Manželství vnímal spíše jako funkční jednotku. 

Psycholožka Kateřina Irmanovová, která chodila k Miroslavu Plzákovi na dlouhodobou stáž, s tímto pojetím úplně nesouzněla: 

„Odpovídalo to socialistickému přístupu k životu: ,Zatloukat, zatloukat, zatloukat.‘“

Plzák sice později popřel autorství tohoto legendárního výroku týkajícího se nevěry, ale věcně racionální přístup ke vztahům je s jeho osobou nerozlučně spojován stejně jako další rada, kterou si Kateřina Irmanovová vybavuje: „Proč byste se rozváděla, když vám manžel dává peníze a nebije vás.“

Kateřina Irmanovová, 2018. Zdroj: Pamět národa
Kateřina Irmanovová, 2018. Zdroj: Pamět národa

Ostrůvky pozitivní deviace

V roce 1969 schválilo ministerstvo práce a sociálních věcí koncepci budování sítě manželských poraden po celém Československu. Během deseti let měly poradny vzniknout ve všech krajských a okresních městech. Nastala tak ojedinělá situace, kdy režim potřeboval armádu psychologů a terapeutů. Příležitost mnohdy dostali i lidé, kteří byli předtím vyhozeni ze zaměstnání v rámci normalizačních čistek. Patřil k nim i Andrej Gjurić, synovec politické vězenkyně Růženy Vackové, který přišel o práci na Univerzitě Karlově kvůli svému angažmá v Klubu angažovaných nestraníků. „Těžce jsem sháněl zaměstnání, nesměl jsem do výzkumných ústavů ani vzdělávacích institucí.“ V roce 1975 našel práci v pražské Manželské a předmanželské poradně. Paradoxem je, že ačkoli nesměl učit ani pracovat ve vědě, intimní práce s lidmi režimu nevadila. A totéž platilo i pro řadu jeho kolegů. V poradně pracovala i již zmíněná Kateřina Irmanovová, která měla politický škraloup kvůli manželově emigraci, administrativu vedla Marie Vaculíková, manželka režimem pronásledovaného spisovatele Ludvíka Vaculíka. 

Helena Klímová, 2015. Zdroj: Pamět národa
Helena Klímová, 2015. Zdroj: Pamět národa

V poradenství našla uplatnění i Helena Klímová, manželka spisovatele Ivana Klímy, kterou po podpisu Charty 77 při hledání zaměstnání všude odmítali. „Na schůzi v Lékařském domě jsem potkala doktora Lukavského, který vedl manželskou poradnu v Mělníku. Ptala jsem se ho, jestli nehledá nové lidi,“ vzpomíná. 

„Položil mi otázku, jestli jsem podepsala Chartu 77. Když jsem odpověděla, že ano, řekl: ,Tak to vás beru.‘ To bylo naprosto výjimečné.“ 

Andrej Gjurić vzpomíná na svobodnou atmosféru v pražské poradně, na to, že nikdo z terapeutů nebyl nucen ke členství v KSČ ani k účasti na schůzích ROH. Nicméně poradny samozřejmě nebyly od vlivu režimu zcela izolovány. Mezi terapeuty pražské poradny se šuškalo, že místnost, kde hovoří s klienty – umístěná ve výloze bývalého obchodu na náměstí Míru – je odposlouchávána, mnozí vedoucí poraden byli spolupracovníky Státní bezpečnosti, jednotliví poradci čelili nátlaku, aby podepsali spolupráci.

Ilustrační foto. Zdroj: Pamět národa
Ilustrační foto. Zdroj: Pamět národa

Zkuste to, ono to nějak půjde

„Já o manželství vůbec nic nevím,“ obával se Andrej Gjurić na začátku svého působení v Manželské a předmanželské poradně. 

„Ti lidé přicházeli ve strašně zatěžující psychické situaci. Je to vlastně krizová intervence. Já přece nemůžu mít tu drzost vykládat jim, co mají dělat!“

„Zkusíš to a ono to nějak půjde,“ zněla odpověď vedení. 

Podobně nezkušená byla na začátku existence sítě poraden naprostá většina jejich zaměstnanců. Současně ale do oboru vstoupili s velkou chutí se učit: navzájem si přepisovali studijní materiály, účastnili se kurzů a komunitních soustředění. „Začínaly takové pololegální semináře, učili jsme se dělat skupinovou terapii,“ vzpomíná Kateřina Irmanovová. „Myslím, že to bylo velmi dobré: naše generace i další generace psychologů si zvykly neustále se vzdělávat, sledovat nové trendy.“

Andrej Gjurić, zdroj: archiv pamětníka
Andrej Gjurić, zdroj: archiv pamětníka

Nejlepší školou byla podle Andreje Gjuriće nakonec samotná praxe. „Denně jsme měli pět případů, s každým klientem nebo dvojicí klientů jsme strávili asi hodinu. Takže jsme absolvovali pět hodin terapií denně a se samými lidmi v těžkých stresových stavech. To je příšerný záběr. S jedním případem skončíte a už vám sociálka valí další.“ 

Jejich práce měla ještě jeden důležitý rozměr: terapeuti cítili, že narozdíl od mnoha jiných profesí v normalizačním Československu je jejich činnost skutečně smysluplná. „Věděli jsme, že děláme užitečnou práci,“ uzavírá Helena Klímová.