Normalizační režim výtvarníky korumpoval, vzpomíná Tomáš Císařovský

/ /
Tomáš Císařovský v ateliéru v 90. letech. Foto: Paměť národa
Tomáš Císařovský v ateliéru v 90. letech. Foto: Paměť národa

„Když člověk nebyl na výtvarné škole, a tím pádem neměl později šanci být ve fondu výtvarných umělců s razítkem v občance, neměl právo ani koupit si slušný papír, dobrý štětec nebo slušnou barvu,“ říká malíř Tomáš Císařovský.

Na počátek 80. let, kdy se rozhodoval, zda se hlásit na Akademii výtvarných umění, vzpomíná jako na schizofrenní dobu. Oba jeho rodiče podepsali Chartu 77, on sám se na střední škole přátelil s lidmi, které zpětně řadí do „druhé generace undergroundu“ – a ti se většinou na vysoké školy ani nepokoušeli dostat.

„Na druhou stranu jsem si tehdy docela zřetelně uvědomoval, že underground byl tehdy pro mladého člověka nosný, pokud byl třeba hudebník, spisovatel, básník, filozof. V tom případě tam měl prostor starších mentorů a možnost komunikace. Ale pro výtvarné umění tyhle kruhy tehdy příliš velkou možnost cesty neskýtaly. Takže z těchto důvodů jsem si říkal, že udělám všechno pro to, abych se na tu akademii dostal.“

Ateliér vedl major StB

Narodil se v roce 1962 v Praze. Jeho otec byl kunsthistorik, maminka historička. Oba rodiče podle syna prošli klasickou cestou hořké deziluze od poválečné víry v nový a lepší komunistický svět přes otřes osmašedesátého roku, po němž byli profesně zlikvidováni, až po podpis Charty 77.

„Pro mě byla samozřejmost, že dům byl vždycky plný lidí a pořád se vedly politické diskuze. Generace mých rodičů to tak měla: hodně intenzivně se stýkali, překřikovali se, hádali – a pořád to bylo o politice. Nebylo to o ženských, nebylo to o chlastu, nebylo to o sportu, bylo to o politice.“

Umění v izolaci je společný seriál Kunsthalle Praha a Post Bellum, který přiblíží, jak se museli umělci vyrovnávat  s omezeními tvorby v době komunistického režimu. Cyklus, který čerpá z rozhovorů natočených pro sbírku Paměť národa, zahájil díl o výtvarníku Františku Skálovi. Seriál můžete sledovat na sociálních sítích Kunsthalle Praha a  Paměti národa a také v televizi Seznam. Seriál nabídne také díl o Tomáši Císařovském.

Otcovo jméno mezi prvními signatáři Charty 77 (matka podepsala o několik let později) zřejmě způsobilo, že na střední uměleckoprůmyslovou školu se Tomáš přes jasný talent dostal až na druhý pokus. Ještě složitější pak byla cesta na zmíněnou akademii – také tam nakonec uspěl až napodruhé v roce 1983. Vděčil za to profesoru Janu Smetanovi, svého času členu kolářovské skupiny 42, který byl ve straně a Císařovského přijetí prý razantně protlačil přes odpor kolegů.

Kromě Jana Smetany, který však záhy odešel do důchodu, zmiňuje Tomáš Císařovský další dvě inspirativní osobnosti profesorského sboru AVU: Arnošta Paderlíka a Františka Jiroudka ze skupiny Sedm v říjnu. „Jinak tam byl takový průměr až podprůměr,“ říká. Tak jako v jiných oblastech i ve výtvarném umění obsadili za normalizace nejvyšší posty lidé „druhé až třetí garnitury“. Na akademii tak jeden z malířských ateliérů vedl major Státní bezpečnosti, další pak plukovník československé armády.

„Něco úplně absurdního. Ale na druhou stranu to zase bylo dobré v tom, že spoustu lidí takový stav radikalizoval. Přineslo to zvýšenou aktivitu u lidí, kteří by se tak za normálních podmínek nechovali,“ myslí si Císařovský. 

Ilegální Konfrontace 

Patřil do posledního ročníku, který jel kreslit dělníky do výroby na Kladno, což byl podle Tomáše Císařovského extrém, který přetrval z 50. let. Na škole z té doby totiž zůstalo pár pedagogů. Během studia prý studenti plnili povinné úkoly „levou zadní“ a většinu času si šetřili pro svou vlastní tvorbu.

„V té době už tady sílily ozvuky uměleckých proudů, které šly západní Evropou a Amerikou, tehdy jsme tomu říkali nová vlna. Měla souvislost i v hudbě, ve stylu života – a ve výtvarném umění to byla jakási nová divokost, neo-expresivní vlna. To nás velmi oslovilo a na základě toho jsme se sčuchli s kolegy a vytvořili generační jádro, které začalo hledat možnosti, jak se mezi sebou konfrontovat a jak své práce ukazovat i jiným lidem.“

Tomáš Císařovský (vpravo) na akci Konfrontace v roce 1984. Foto: Paměť národa
Tomáš Císařovský (vpravo) na akci Konfrontace v roce 1984. Foto: Paměť národa

Dostat své práce k veřejnosti ovšem nebylo jen tak, vystavovat se nesmělo jinde než na půdě školy a aniž by to vedení akademie schválilo. Skupina studentů, do níž patřil i Tomáš Císařovský, ale o oficiální školní soutěže neměla zájem. Začali proto dělat ilegální akce s názvem Konfrontace, jejichž iniciátory byli Císařovského spolužáci Jiří David a Stanislav Diviš. Využívali různých dvorků ve vnitroblocích, na nichž pořádali výstavy. Někdy na národním výboru zažádali o povolení pro „setkání studentů“, jindy oficiality vůbec neřešili. 

„Navezli jsme obrazy a byly z toho jednodenní akce od rána do večera. Obvolali jsme známé, byla to velká konspirace. Fungovalo to jako řetězový fenomén – jako v té době leccos. Obrovská šuškanda. A chodilo tam tolik lidí, kolik dneska na vernisáž nikomu nepřijde.“ 

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Osudy umělců v době nesvobody mapujeme už přes pět let a dosud jsme jich zaznamenali přes pět desítek. Dokumentování dalších příběhů můžete podpořit vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Konfrontace nechával režim proběhnout většinou bez zásahu, byť o nich příslušné orgány zřejmě věděly: jednu z výstav tehdy navštívili také Václav Havel s Joskou Skalníkem zjevně v doprovodu tajné policie. Ta se ale spokojila s monitoringem a akci neukončila. 

Předčasně ukončena byla naopak polooficiální výstava spřátelených umělců v jednom z ústavů Akademie věd, které tehdy podobným akcím poskytovaly prostor – v roce 1987 v Mikrobiologickém ústavu AV ČR v Krči: 

„Tehdy nás tam asi osm vystavovalo. A hned druhý den tam ‚šestsettřináctkou‘ (reprezentační limuzína používaná funkcionáři komunistické strany) přijel rektor Hána a výstavu ihned zavřel. Nastalo velké vyšetřování, byla kárná komise na akademii, samozřejmě tehdy hrozili, že nás všechny vyhodí. Nakonec nás nevyhodili, ale nějaké podmínečné vyloučení bylo.“ 

Zkorumpovat se nechala většina 

Systém, jakým výtvarníci za socialismu pracovali, označuje Tomáš Císařovský za těžce korupční. Stát se o umělce postaral – ovšem jen v případě, že se začlenili do oficiálních struktur. Všichni profesionální výtvarníci měli být evidováni v Českém fondu výtvarného umění (nad nímž pak stál ještě výběrový Svaz českých výtvarných umělců). Bez této symbolické úklony režimu neměli právo opatřit si kvalitní výtvarné potřeby a přišli také o možnost velkorysých stipendií. I o příležitost pracovat na zakázkách na výzdobě veřejných prostor, kdy se určité procento ze státních investic muselo utratit ve spolupráci s umělci.

S manželkou Erikou Bornovou v 90. letech. Foto: Paměť národa
S manželkou Erikou Bornovou v 90. letech. Foto: Paměť národa

„Tehdy to bylo tak inflační, že vznikla spousta nesmyslných věcí, jen aby se získaly ty peníze. O tom ten fond byl,“ říká Císařovský s tím, že nejvyšší patro korupčního systému tvořili činovníci svazu výtvarných umělců, což byli jejich profesoři. Ti si mezi sebou rozdávali nejlukrativnější zakázky: velké pozdvižení v kuloárech vzbudila podle Tomáše Císařovského například zakázka pro národního umělce Jiroudka, který za obraz Česká krajina pro foyer Nové scény Národního divadla dostal údajně zaplaceno mimořádně velkoryse.

„Byl to takový konglomerát. V neposlední řadě tenhle slavný fond se svazem disponovaly sítí výstavních prostor, kde jste měl nárok každý druhý rok vystavit – v Mánesu, ve Špálovce, v Galerii bratří Čapků.“ 

Další obrovskou výhodou pro členy fondu byl nárok na ateliér. V neudržovaných domech tehdy ještě přežívalo množství klasických podkrovních malířských ateliérů s velkými okny. Ty fond spravoval a loajálním umělcům je dával k dispozici.

„Ale hlavní věc, fatálně existenční, byla ta, že pokud člověk nejel v systému fondu a svazu, tak byl vlastně příživník. Neměl razítko v občance a po první kontrole šel někam...“ Slova „svobodné povolání“, která režim vepisoval do občanek státem schváleným umělcům, znamenala vítanou úlevu od jinak všeobecné povinnosti zaměstnání.

Ti, kteří se rozhodli pro radikální rozchod s režimem a například podepsali Chartu 77, se naopak museli živit v paralelních úvazcích jako topiči či uklízeči a ve své tvorbě zůstávali odkázaní na solidaritu a pomoc ostatních. Byť ta podle Císařovského skutečně existovala – spočívala třeba v zásobení materiálem nebo tak jako u literátů v „pokrývání“ děl nežádoucích osob jmény těch lépe zapsaných – většina umělců volila cestu oficiálních struktur.

Sám Tomáš Císařovský, který dostudoval akademii rok před Sametovou revolucí, v té době členem fondu byl – byl to v podstatě automatický důsledek studia státní školy.  „Ale že bych se účastnil nějakých zakázek, to ne. Naše generace měla rozjetou už svou vlastní cestu, takže jsme to tehdy vlastně ani nepotřebovali.“

Estébáci už byli ostýchavější

Stýkal se s lidmi z disentu, v roce 1987 ho se spolužákem z akademie zatkla policie na sjezdu charty v restauraci Ladronka. „Kamarád si oknem všiml, že přijíždějí antony. Strčil do mě a říká: ‚Hele, pojď, vyskočíme oknem.’ Aby na škole nebyly potíže. Tak jsme vyskočili oknem, ale tam samozřejmě už byli připravení a rovnou nás šoupli do těch antonů.“ 

Následující výslech popsal Tomáš Císařovský jako „odporný moment“, kdy se příslušníci, naštěstí marně, snažili dovolat rektorovi a pod hrozbou vyhazovu z mladého studenta tahali informace. Podařilo se mu nátlak ustát, byť při vzpomínce na tento výslech je mu prý dodnes „šoufl“, a trvalo ještě nějakou dobu, než mu StB dala definitivně pokoj. 

Tomáš Císařovský na vernisáži svých obrazů v roce 1988. Foto: Paměť národa
Tomáš Císařovský na vernisáži svých obrazů v roce 1988. Foto: Paměť národa

„Asi třikrát mě pak někam zvali. Jednou jsem se na ně úplně vykašlal, podruhé jsem zazmatkoval a něco jsem jim řekl, i když jen to, o čem jsem věděl, že oni bezpečně vědí.“ Potřetí si pro něho přišli během návštěvy u rodičů, což se ukázalo být jeho štěstím. „Otec, když byl při síle, dovedl být hodně ostrej, zařval na celej barák, ať vypadnou a jednou provždy dají pokoj,“ líčí výtvarník, co na tajné tehdy zabralo. „Oni už v té době byli ostýchavější, nechtěli, aby o nich všichni věděli. Tak zdrhli a dali pokoj.“ 

Od druhé poloviny 80. let se poměry v umění tak jako jinde uvolňovaly, byť podle Císařovského přicházely i nevyzpytatelné vlny opětovného utužování. První samostatnou výstavu se mu podařilo uskutečnit v roce 1985 v Klubu Vysoké školy ekonomické v Praze na Můstku díky tomu, že VŠE vzala akci za svou. 

Od té doby příležitostí přece jen přibývalo, díky Konfrontacím se o skupině dozvídali starší umělci zapojení do oficiálních struktur a začali s nimi spolupracovat. Manželé Ševčíkovi se tak například zasloužili o to, že se výstava „postmoderní generace“, jak se jim tehdy říkalo, dostala do Moskvy a těsně před listopadovou revolucí pak konečně i na Západ do západního Německa. 

Po listopadu se mu otevřel svět 

Moment, kdy si prý přímo esenciálně uvědomil, že režim padne, přišel po propuštění Václava Havla z posledního věznění. „Dělal na Rašínově nábřeží ve svém bytě večírek. Když jsem tam šel, tak jsem si podával dveře s panem Svěrákem a Smoljakem. Tehdy jsem si uvědomil, že není co řešit, že pokud se do toho vloží Cimrman, tak ten chřadnoucí režim nemá šanci.“

Zatímco na nepovolené protirežimní demonstrace chodil, na tu 17. listopadu 1989, organizovanou SSM a režimem povolenou, podobně jako mnoho disidentů nešel. „Později se ze studentských vůdců vesměs stali kamarádi, ale v té době jsme se na to koukali trochu skrz prsty. Zkrátka jsme to hrubě podcenili a se ženou jsme byli doma. Večer k nám měl přijít historik umění Josef Holeček, a nešel, dlouho nešel. Pak přišel místo v šest asi v deset, úplně vytřeštěný oči, rozklepanej a hned ve dveřích si sundal kalhoty a ukazoval obrovský jelita.“

Tomáš Císařovský při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Foto: Paměť národa
Tomáš Císařovský při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Foto: Paměť národa

Po listopadu dostal Tomáš Císařovský řadu nabídek, aby se zapojil do veřejného života i do politiky. Všechny odmítl, změn naopak využil jako malíř. O tvorbu mladých umělců z postkomunistické země začali jevit zájem zahraniční kunsthistorici a kurátoři, objevovaly se příležitosti prodávat a vystavovat ve světě. „Nastala obrovská konjunktura. Neměla, pravda, dlouhého trvání, ale dva tři roky jsem s naší generací vystavoval na adresách, kam se člověk v životě dostane málokdy. A to mi skutečně pomohlo etablovat se natolik, že od té doby jsem neměl existenční nouzi.“

Je vděčný za to, že patří ke generaci, která se v pravý čas dočkala svobody a umělecky se dotvářela ve výjimečné době. Přes určité ústrky a „nepřízně osudu“ v předrevolučním období – které ovšem, jak říká, nesnesou srovnání se strašnými tragédiemi 20. století – měla podle něho právě jeho generace konstantně vlastně velmi dobrou možnost „pracovat s tím, co člověk měl v rukou“. O dnešní mladé talenty má paradoxně strach. Jako by dnes bylo daleko těžší udržet si zanícenost pro umění.

„Po škole pro ně nastane prázdno, které my jsme neměli, nám se poprvé v životě otevřel svět. Mladí lidé dnes mají vlastně všechno a nic.“ Během posledních patnácti dvaceti let pozoroval prý mnoho zmařených talentů. „Lidi, kteří nastoupili ve velkém stylu, ale asi cítili tak slabou podporu nebo odezvu ve společnosti, že to prostě neunesli,“ myslí si Tomáš Císařovský, který i dnes tráví v ateliéru šest dní v týdnu a malování mu stále přináší radost.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční, pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!